Miki: Až děsivě reálný vzestup šéfa podsvětí v podání fenomenálního Milana Ondríka

Čtyřdílná minisérie Miki na obrazovkách České televize otevírá jednu z nejtemnějších kapitol porevoluční historie. Příběh Mikuláše Černáka, muže, který vyměnil volant autobusu za neomezenou moc nad životem a smrtí, fascinuje syrovým zpracováním i hereckým koncertem Milana Ondríka. Je to skutečně děsivý exkurz do doby, kdy zákon znamenal jen prázdné slovo.

Devadesátá léta jsou v tuzemské kinematografii posledních let vděčným tématem. Zatímco Devadesátky Petera Bebjaka sázely na vyšetřovatelskou perspektivu a nostalgický opar pražských reálií, minisérie Miki nás bere na druhou stranu barikády, do drsného slovenského regionu, kde se rodilo monstrum.

Režisér Jakub Kroner se po úspěšném tažení v kinech rozhodl pro televizní formát, který dává příběhu Mikuláše Černáka potřebný prostor k nadechnutí, aniž by přitom ztrácel na dravosti.

Herecký koncert na hraně propasti

Dominantou celého projektu je bezesporu Milan Ondrík. Jeho transformace v Mikiho, jak ho známe, je na jednu stranu skutečně fascinující a zároveň hluboce znepokojivá. Ondrík nehraje jen mafiánskou karikaturu, ale buduje postavu zevnitř, přes počáteční ambici slušně vydělat pro rodinu až po totální ztrátu empatie. Jeho fyziognomie, práce s hlasem a pohled, před kterým se museli všichni třást, z něj dělají jednoho z nejvýraznějších antihrdinů současné seriálové tvorby.

Sekundují mu neméně přesvědčiví kolegové. Gregor Hološka v roli Černákova bratra Vlada vnáší do příběhu tragický rozměr, zatímco Dušan Cinkota jako Miloš Kaštan připomíná, že zlo mělo v devadesátkách mnoho podob, od brutální síly po chladnokrevný pragmatismus. Ženský element v podání Rebeky Polákové pak slouží jako zrcadlo, ve kterém divák sleduje postupnou erozi morálních hodnot v kruhu nejbližších.

Od autobusu k moci

Scénář Mira Šifry se drží faktů, ale umně je splétá do dramatického celku. První díl nás seznamuje s realitou porevolučního Slovenska, kde se hroutí staré jistoty a nové příležitosti leží doslova na ulici – nebo v garáži s ukradenými auty. Sledujeme zrod systému (tedy spíše něčeho, co jde jasně proti němu), kde násilí není jen prostředkem, ale jazykem. Miki začíná jako řidič autobusu v zahraničí, ale brzy pochopí, že skutečné peníze leží v mezerách v zákonech a v ochotě zajít dál než ostatní.

Vizuální stránka pod vedením kameramana Mária Ondriše se vyhýbá zbytečnému pozlátku. Barvy jsou tlumené, prostředí špinavé a autentické. Obleky šité na míru se střídají s vytahanými svetry, šustícími soupravami (hitem té doby, pamatujete na tzv. papírovky?) a interiéry, které ještě pamatují hlubokou normalizaci. Právě tato vizuální syrovost podtrhuje pocit bezvýchodnosti a brutality, která se v té době stala normou.

Hrana mezi glorifikací a dokumentem

Největší výzvou pro tvůrce bylo nesklouznout ke glorifikaci zločince. Černák v podání Milana Ondríka je charismatický, což je nebezpečná past. Minisérie však pravidelně kontruje pohledem na oběti a na devastaci, kterou jeho „podnikání“ zanechalo. Není to oslava kmotra, ale anatomie zla. Televizní stopáž čtyř dílů umožňuje prozkoumat i psychologické motivace postav, které se ve filmové verzi musely nutně zkrátit.

Kritik by mohl namítnout, že tempo v prostředních částech lehce kolísá a některé vedlejší linie působí schematicky, ale celek drží pohromadě silná režijní vize Jakuba Kronera. Hudba Davida Kollara navíc dodává scénám ten správný podkres, který v divákovi udržuje napětí i v momentech, kdy se na plátně „jen“ mluví o kšeftech s alkoholem.

Verdikt

Minisérie Miki je důležitým příspěvkem k reflexi naší nedávné minulosti. Ukazuje, jak snadno se společnost může propadnout do chaosu, když selžou instituce a ambice jednotlivce nezná hranic. Pro diváka, který hledá kvalitní kriminální drama s hlubokým historickým přesahem a špičkovými hereckými výkony, je toto povinná jízda. Jen se připravte na to, že po skončení posledního dílu vám nebude zrovna do zpěvu.

Hodnocení: 7,2 / 10