Metoda Markovič: Straka. Herecký triumf v sevření spartakiádní tradice i zarážející svědectví o rozkladu lidské duše

Závěrečný díl minisérie Metoda Markovič: Straka představuje jeden z nejsilnějších momentů současné televizní tvorby. Nejde jen o rekonstrukci dopadení jednoho z nejmladších sériových vrahů naší historie, ale o fascinující studii rozkladu morálky v době, kdy klid na práci byl důležitější než pravda. 

Zpětné hodnocení celého projektu potvrzuje, že se tvůrcům podařilo zachytit syrovou realitu roku 1985 bez zbytečného patosu a s mrazivou přesností. Poslední díl není jen tečkou za dopadením nejmladšího sériového vraha v dějinách ČSSR, ale je i analýzou střetu trpělivé lidskosti s nelidským systémem. Finále ukazuje, proč se Jiří Markovič stal legendou a jak děsivě banální může být zlo v podání „kluka odvedle“.

V šedi normalizační Prahy roku 1985 se nehrálo jen o životy žen, ale i o tvář režimu, který se připravoval na svou největší oslavu, na spartakiádu, a právě na tu, kde se nejvíce vzpomíná na dorostenky a jejich Poupata. Právě v tomto dusivém sevření politický klid znamenal víc než vyšetřovací preciznost. Režiséři Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar a scenárista Jaroslav Hruška vytvořili dílo, které svou syrovostí a psychologickou sondou do života -náctiletého vraha běžné kriminálky moc nepřipomíná, což je velmi dobře.

Herecký duel: Genialita klidu proti děsivé banálnosti

Úspěch série stojí a padá s obsazením ústřední dvojice. Petr Lněnička v roli Jiřího Markoviče definitivně stvrdil svůj status prvotřídního charakterního herce. Jeho pojetí legendárního vyšetřovatele je postaveno na vnitřním klidu a neochvějné empatii, která v tehdejším represivním systému působila téměř jako anomálie. Lněnička nehraje vyšetřovatele jako akčního hrdinu, ale jako unaveného, ale precizního profesionála, který vítězí nad zlem nikoliv silou, ale nasloucháním. Není jen kriminalista, který má leccos za sebou (Hojer), ale je i manžel a otec, navíc ještě brilantní psycholog. Jde mu i o budoucnost odsouzených, přestože spáchali to, co spáchali. Lněnička dokázal Markovičovu legendární metodu zlidštit natolik, že divák cítí každou vteřinu jeho vyčerpání i profesního zápalu.

Naprostým zjevením je pak výkon, který podal Maxmilián Kocek. Herec, doposud obsazovaný spíše do rolí kladných hrdinů a „hodných kluků“, se v roli Jiřího Straky proměnil v inkarnaci naprosté citové prázdnoty. Kocek mistrně balancuje na hraně mezi adolescentní naivitou a chladným predátorem. Jeho schopnost ztvárnit vraha, který své činy popisuje jako běžnou denní rutinu, je pro diváka fyzicky nepříjemná a v českém kontextu nemá obdoby. Kocek nehraje Straku jako šílené monstrum. Hraje ho jako emočně vyprahlého adolescenta, jehož největší hrůza spočívá v jeho naprosté banálnosti. Způsob, jakým Kocek interpretuje Strakovu neschopnost empatie a jeho věcný popis zvěrstev, činí z této role jeden z nejpozoruhodnějších hereckých výkonů posledních let.

Právě tento kontrast mezi lidskostí Markoviče a děsivou absencí svědomí u Straky tvoří nejsilnější napětí série. 

Mašinerie normalizace a spartakiádní stín

Režiséři Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar a scenárista Jaroslav Hruška dokázali věrně vykreslit tlak dobové mašinerie. Rok 1985 byl rokem Spartakiády, propagandistického vrcholu režimu, v jehož stínu nesmělo existovat žádné ohrožení. Pachatel musel být dopaden dříve, než na Strahov nastoupí tisíce cvičenců.

Seriál ukazuje, jak se tehdejší systém snažil kriminalitu vytěsnit nebo ji řešit co nejrychleji, aby nenarušila obraz socialistické idyly. Markovičův přístup, který se nenechal svázat politickými termíny a trval na důkladné psychologické analýze, byl v přímém rozporu s tehdejšími metodami, které často spoléhaly na nátlak a strach. Minisérie skvěle zachycuje ten kontrast: na jedné straně barevná propaganda a budování „světlých zítřků“, na straně druhé temné sklepy a pravda, kterou nikdo nechtěl slyšet.

Realita po případu: Markovičova legenda a Strakova nová tvář

Skutečné souvislosti případu jsou stejně mrazivé jako filmové plátno. Pro Jiřího Markoviče byl případ Straka jedním z profesních vrcholů, který potvrdil funkčnost jeho specifické metody. Jako šéf pražské „mordparty“ se stal legendou, která svou práci vykonávala s hlubokým zájmem o psychologii pachatele až do svého odchodu do důchodu v roce 1999. Jiří Markovič zemřel v roce 2022, ale jeho odkaz v kriminalistice zůstává dodnes nepřekonán.

Jiří Straka, díky svému nízkému věku v době vražd, unikl trestu smrti a byl odsouzen k tehdy maximálnímu trestu deseti let odnětí svobody pro mladistvé. Po odpykání trestu, kastraci a ústavní léčbě byl v roce 1994 propuštěn. Na rozdíl od mnoha jiných kriminálníků se mu podařilo zmizet v anonymitě. Změnil si jméno, založil rodinu a dnes žije v ústraní v severních Čechách. Jeho případ dodnes otevírá otázky o možnostech nápravy takto narušených osobností a o spravedlnosti trestního systému vůči mladistvým pachatelům.

Metoda Markovič: Straka je dílo, které svou kvalitou, hereckými výkony Petra Lněničky a Maxmiliána Kocka i hloubkou společenského přesahu nastavilo laťku velmi vysoko. Ukazuje, že největší děs se neskrývá v temných uličkách, ale v lhostejnosti a v systému, který upřednostňuje zdání před skutečností.

Hodnocení: 9,1 / 10