Recenze: Tři dny na Rock For People 2025 … NEDĚLE

 

Daniela "Dany" Villarreal

Vskutku. Za normálních okolností by se pátý den nekonal, ale letos festival slaví třicetiny. Zlatým hřebem bude večerní tříhodinová show Guns N‘ Roses, kteří s touhle stopáží nekoncertují ani v ČR poprvé. Jelikož se v sobotu do značné míry podařilo stihnout všechno, co bylo potřeba, můžu razit zpátky do Hradce. Po příjezdu slyším z dálky skupinu Dirty Honey, kterou si pak jdu i na chvíli poslechnout zblízka. Po příchodu do areálu je znát, že návštěvníků a návštěvnic oproti předchozím dnům znatelně ubylo. Skoro bych si troufnul tvrdit, že tam je i dvacetitisícový rozdíl. Znova se potkávám s ostravskou kamarádkou Danielou, která tady i letos pracuje jako ostraha a která říká, že to večer vypadá na bouřku. Sice rychlou, ale zběsilou. Údajně se řeší potenciální evakuace areálu, nicméně věříme, že nic takového nebude vůbec potřeba.

Z další nabídky volím Cocotte Minute, speciálně kvůli songu Kopem. Ten si však nechávají až na samotný závěr, z čehož nemám úplně radost, protože se chci s dostatečným předstihem přesunout na Tesco Stage … lépe řečeno před Tesco Stage, kde od 18:25 zahraje skupina, na kterou se dost těším. Cocotte Minute zjevně mají svoje velké fandy, kteří znají texty zpaměti. Někdy uprostřed koncertu dojde na maximálně umírněnou verzi slipknotího „The Zero Bullshit“ efektu, při kterém v jeden daný moment publikum ze dřepu vyskočí. Záhy začne frontman Martin Zeller natahovat jakýsi svítící řetěz, se kterým následně freneticky mává. V závěru zase přichází se dřevěnou deskou, na které má malý stěžeň. Na této svépomocí sestavené „loďce“ se pak vydává plout davem. Tam … a zase zpátky. Pak už ale opravdu mizím, protože chci stát v první řadě u koncertu skupiny, na kterou jsem natrefil při zveřejnění lineupu na letošní jubilejní ročník a která se jmenuje …

The Warning. V podstatě popírá všechny fyzikální, přírodní i jakékoli jiné zákony. Tvoří ji tři sestry, což vzhledem k proslulé existenci této české stálice může vyznívat komicky. Daniela (zpěv, kytara), Pauline (vokály, bicí) a nejmladší Alejandra (vokály, baskytara) Villarrealovy pochází z mexického Monterrey. Všechny jsou atraktivní a nesmírně talentované hudebnice, které na sebe poprvé výrazně upozornily svojí cover verzí songu Enter Sandman od Metallicy. Tenkrát byly ještě děti. Aktuálně se tedy stále jedná o velmi mladé, křehce působící ženy v rozmezí 20-25 roků. Jejich angličtina je de facto dokonalá, což u osobností, které mají jako první jazyk španělštinu, nebývá zvykem. Kupříkladu taková Salma Hayek, jejich krajanka, má stále těžký přízvuk, ze kterého ovšem učinila svoji velkou přednost. Ségry Villarrealovy veliký talent zjevně doplnily obrovskou pílí a jejich hard rock muzika je dělaná s obrovskou poctivostí, zaujetím a vášňí. Prakticky jí podřizují všechno. Něco podobného lze s klidem tvrdit i o české skupině Melodica, která má venku už druhé album, jehož křtu jsem měl možnost se v dubnu osobně zúčastnit, a která pochází z Teplic, stejně jako Kabáti. Na Rock For People by byla ideální.

 

Pauline "Pau" Villarreal

Každopádně, během čekání na začátek obchází kolem jejich asistent a rozdává samolepičky s logem skupiny a všemi třemi jejími členkami. O to jsem radši, že se mně, na rozdíl od show Slipknotů, podařilo uzmout místo v první řadě. Zábava v podání The Warning určitě splňuje očekávání, a to nejen moje. I tady platí, že na Rock For People paří všichni bez rozdílu věků, jak velmi rázně potvrzuje cca desetiletý klučina po mojí levé ruce, který se hudbou nechává unášet fest. Trochu mě mrzí, že jsem si s sebou nevzal svoji mexickou vlajku, ale třeba to půjde napravit příště. Přeci jen The Warning v Parku 360 zahrály už podruhé, poprvé v roce 2023. Razím za Danielou, tedy tou svojí kamarádkou, protože za dvě minuty jí končí směna a pravděpodobně se uvidíme zase až za rok. Nečekám tedy s lovci a lovkyněmi autogramů/fotek, kteří věří, že se třeba Dany, Pau a Ale vynoří ze zákulisí. S holkama jsem měl i zažádáno o rozhovor, ale – jak už se to tak na festivalech stává – nakonec se neuskutečnil.

Danielino střídání se poněkud zdrželo. Po desetiminutovém pokecu se přesouvám na KB Stage, kde už rozjeli svůj tříhodinový nášup Guns N‘ Roses. Přicházím akorát v momentě, kdy naplno zuří jejich hit Welcome to the Jungle,  který můžeme slyšet v několika filmech, včetně Megamysla, Jak přežít single, Thor: Lásky jako hrom a samozřejmě Jumanji: Vítejte v džungli. Od Boba Dylana si půjčily písničku Knocking on Heaven’s Door, která poprvé zazněla ve westernu Pat Garrett a Billy the Kid od Sama Peckinpaha. V závěru dojde i na Paradise City, jejíž refrén si s Axlem Rosem mnozí, včetně mě, rádi zanotují. Předtím u November Rain jsem pochopil, proč lidi na koncertech chtějí pořád konkrétní známé skladby a jsou naštvaní, když je daná skupina nezahraje. Akorát bych si možná dovedl představit méně kytarových sól, jakkoli je Slash považován za kytarovou legendu. Třem ženám a jednomu týpkovi za mnou ale evidentně nic nevadí a prostě si užívají poslední desítky festivalových minut.

Přibližně v polovině vystoupení si všímám velmi sympatické slečny, která stojí sama opodál. Nedlouho poté už je vedle mě. Usmějeme se na sebe a dál posloucháme. Ke konci se přesune víc dopředu na uvolněný flek. Přesouvám se taky, zhruba tři metry za ní. Pak si všimnu nedalekého lepšího místa, které ještě před chvíli okupoval na chrust opilý pankáč. A co se nestane. Velmi sympatická slečna si záhy zase přichází stoupnout vedle mě. Po skončení koncertu se usměje říká: „Ňáký bony?“ Ne, to je pochopitelně jenom vtip. :-) Říká jen: „Tak ahoj.“ Ptám se jí, jak se jí líbil koncert apod. V rozhovoru strávíme maximálně dvě minutky. Potřebuju se totiž ještě přesunout na ČT Art Stage. Jí se nechce. „Někdy příště“, slíbíme si a ona v davu zmizí. A tak jako v této známé písní od Katapultu, se dá i v tomto případě předpokládat, že příště už si budem‘ cizí.

 

Alejandra "Ale" Villarreal

„We’ve become half life.“ Tak zní první věta, kterou uslyšíme ve sci-fi Furiosa: Sága Šíleného Maxe. Vzpomněl jsem si na ni proto, že od 23:15 do půlnoci vystoupí Linda Battilani, která si říká podobně, totiž Halflives. Vzpomínám si taky, jak mně Jiří Langmajer říkal, že se nebojí přiznat, že má hodně ženské energie. Takovouhle neskutečnou energii, jakou hýří mladá Italka, však evidentně na mysli neměl. Stojím hodně vepředu, načež si za mnou dobrých dvacet lidí sedne a všichni společně, ehm, pádlují! Jenom to dokazuje tu až abnormální pohodu, jaká na Rock For People jistě každoročně panuje a jaká se fakticky nevidí často. Prostě si užít tu hudbu. Na druhou stranu, pět dnů na takhle velkou akci tohoto typu bude asi maximum. Na rozdíl od filmových přehlídek, kde se dá jet devět dnů úplně v pohodě. Nicméně, Halflives na samotný závěr byl geniální tah!

Co se atmosféry týče, nic se nevyrovná pátečnímu koncertu nestárnoucí Marušky Rottrové! Všichni zpívali, zběsile tleskali po konci každé písničky, vlnili se do rytmu … i na mosh pit došlo! Není divu, že z toho všeho měl člověk husí kůži! Tohle se bude složitě překonávat, přestože výběr na Rock For People je každoročně pestrý a nechybí v něm největší světové hvězdy. Při odchodu ještě potkávám Danielu. Když se rozloučíme, popojdu o sto metrů dál a potkávám jinou sekuriťačku. Pro změnu je z Ostravy a jmenuje se … Daniela. Uvážíme-li, že ze slezské metropole pochází taky gymnastka/atletka Daniela Bártová, bývalá tenistka Daniela Bedáňová či bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, nabízí se otázka, jestli v Ostravě vůbec existují ženy s jiným křestním jménem. I tahle Daniela je milá, veselá, šikovná a svou práci vykonává velice svědomitě. Během našeho rozhovoru jí neproklouzne ani myš. A do toho dvakrát krátce, leč hustě zaprší.

Protože už mnozí odjeli, vím, že se vyhnu koloně. Téhle druhé Daniele říkám, že když budu moct projet okolo, dvakrát zatroubím, abych ji pozdravil. Má z toho radost. Tuším však, že stejně jako v sobotu budu muset jet oklikou, takže z troubení nebude nic. Věřím, že na rozdíl od soboty bude cesta probíhat OK. To znamená, že za mnou nepojede auto, jehož řidič bude mít pocit, že když bude mezi našimi auty vzdálenost větší než pět metrů, nadobro se ztratí ve tmě. Po necelých deseti kilometrech se naštěstí vydal jinudy, ale objevil se další, kterého jsem zanedlouho raději nechal předjet. Noční pondělní cesta je naštěstí naprosto ukázková. Říkám si, kdo by tak mohl přijet za rok. Nabízejí se Rammstein, System of a Down, ale ani jeden z těchto dvou příkladů asi není pravděpodobný. To spíše dorazí samostatně jejich frontmani, tj. Till Lindemann či Serj Tankian. Bloodhound Gang zřejmě taky nic. Tak že by Sabaton nebo Lordi? The Pretty Reckless se zpěvačkou Taylor Momsen by byli bezva, Halestorm s Lzzy Hale rovněž tak. Uvidíme. V případě takhle precizního festivalu, jakým je Rock For People, jsou přece možnosti právem takřka neomezené.

ČTVRTEK NA ROCK FOR PEOPLE

PÁTEK NA ROCK FOR PEOPLE

FOTO: Tom Kordík, Rock For People