Recenze: Žlutou žábou do země modrého nebe

 

 

Začíná se v roce 2014, neboť tehdy se jelo na ukrajinu vozidla koupit. Kdo dokumenty Dana Přibáně dobře zná, ten bude znát i zbývající členy posádky. Nebo alespoň většinu z nich. Opět půjde o skvadru česko-slovenskou. Takže se dočkáme taky svérázného slovenského rapu a jednoho tamního obyvatele, který si řekl, že se nepoveze žábou, ale že tu dlouhatánskou štreku absolvuje na tříkolce Honda ATC, která nemá tlumiče. V podstatě jako jediný bude časově limitován, protože se potřebuje vrátit domů, aby stihnul porod svého prvního dítěte. Austrálie, Jižní Amerika, Afrika, Asie – tam všude už se jelo. A na největší světadíl se vyrazí zase, protože cílem bude „Země modrého nebe“, tedy nejřídčeji obývaný stát této planety, kterému se říká Mongolsko.

Skutečná žába to umí dobře ve vodě i na suchu. Luaz 967 to umí špatně na suchu i ve vodě. Přesto se první den podaří dojet až k našim východním sousedům. Děti už na prvním stupni základní školy vědí, že Slovensko nesousedí s Tureckem, přesto se právě tam hned přesuneme. Takže co všechny ty ostatní státy? Nechce se věřit tomu, že se při jejich projíždění nestalo vůbec nic zajímavého. Tvůrcům možná evropské země, jaké se od České republiky nacházejí nedaleko, nepřišly dostatečně atraktivní na to, aby je zakomponovali. Taky mohl existovat nějaký producentský příkaz, že samotná cesta musí ve finálním sestřihu trvat maximálně těch pětačtyřicet minut, ale silně pochybuju o tom, že zrovna Jiří Konečný by chtěl někoho takhle zaúkolovávat.

 

 

Íránský režim je hodně specifický a ve světě se složitěji hledá podobný. Benzín tam ale mají tak levný, že „se vyplatí ho i pít“. Zároveň jsou místní paradoxně velice pohostinní. Avšak Žlutou žábou do země modrého nebe není edukativní záležitost, tj. na historické nebo architektonické památky, které by třeba byly při cestě, se nebude vztahovat žádná zajímavost, která by například zazněla v komentáři, který tentokrát obstaral David Novotný. Jde čistě o zážitky Přibáňova týmu dobrodruhů. Jednou z drobnějších výjimek bude ta, že Turkmenistán, neboli „stát, který by byl dokonalá parodie … kdyby nebyl skutečný“, je pro turisty drahý a v leckterých ohledech bizarní. Zdaleka nejen v tom smyslu, že má v hlavním městě Ašchabadu, do jehož centra můžou jenom auta bílé barvy, vlastní olympijský stadion, ač se tam olympijské hry nikdy nekonaly. Zhruba 260 kilometrů od něj sice v kráteru Darvaza taky hoří věčný oheň, ale ten rozhodně není olympijský.

V Kazachstánu si zase opečeme jídlo na ohni přímo na místě, kde probíhaly ve vzdálenější minulosti jaderné testy. Následně to vypadá, že budeme – navzdory tomu pramálu benzínu v nádržích – svědky stylového závodu dvou žab. Jenže z něj pohříchu nic nebude. Každopádně se jedná o jeden z mála nedorazů, jaké tenhle filmeček nabízí. Spolu s flashforwardy, ve kterých už na samotný úvod spatříme písečné duny pouště Gobi, po kterých se dá hezky klouzat. Tím se ztratí veškeré napětí, jestli se podaří tohoto cíle dosáhnout. Pochybnost protagonistů v průběhu cesty tím pádem vůbec nebereme v potaz. Na druhou stranu, cestovat autem do Mongolska není to samé jako snažit se vylézt na himálajskou velehoru, jelikož tam o úspěšné expedici nerozhoduje ani tak lidská zručnost jako rozmary počasí, jak nám bylo jasné i po zhlédnutí tohoto pozoruhodného letošního dokumentu. 

 

 

Jinak si tenhle biják po celou dobu drží výborný rytmus, o což se starají i nádherné záběry nejen z dronů. Vybraná hudba se nás v některých pasážích snaží pro změnu přesvědčit, že sledujeme hraný film. Tenhle je vskutku profesionálně natočený a sestříhaný, až přinutí se chtít podívat na předchozí (tedy trabantovské) výpravy, abychom si ověřili, jestli jsou jednak taky tak zábavné, a jednak jestli Dan Přibáň měl filmařský cit vždycky, anebo se k němu postupně propracoval díky získávaným zkušenostem. Výtečně jsou totiž zakomponovány, vlastně i z dramaturgického úhlu pohledu, detailní záběry v optimální délce – tu na českou vlajku, tu třeba na hořící oheň v jurtě. A když k tomu přidáme, že tahle road movie má vlastně poutavý, místy dokonce emotivní příběh se vskutku nečekanými twisty, vychází z toho, že těch dvou hodin v kině při sledování tohoto titulu s poetickým názvem Žlutou žábou do země modrého nebe stoprocentně litovat nebudeme.

Žlutou žábou do země modrého nebe je film nejen o cestování, nýbrž také o pohodě a téměř nekonečné svobodě. To nám dojde rovněž při krátkém intermezzu, kdy nebylo jiné řešení, než nejkratším možným úsekem přejet přes „Bolšland“. Tedy zemi, která v roce 2022 rozpoutala válku na území sousedního státu a ve které má zítra opravdu být včera. Nepřekvapivě se to neobešlo zcela bez potíží. V nekonečných neobydlených mongolských stepích se občas přeci jen objeví městečko či naprosto osamocená usedlost, ale přesto není problém tady chytit signál. I místní jdou s dobou a mají moderní vymoženosti typu telefonů, stejně jako „lidojedi“ v džungli, se kterými se na Papui Nové Guineji setkali Vandráci. Loňský počin s Pavlem Liškou a Janem Révaiem za tímto co do kvality zaostává, třebaže cesta zpátky z Mongolska nám zůstane kompletně utajena.

FOTO: Aerofilms