Rozhovor: Tereza Kotyk, režisérka rakousko-českého filmu Nebelkind – Konec mlčení … část DRUHÁ

 

 

Váš film Nebelkind – Konec mlčení má výborné obsazení. Vedle Kláry Melíškové, Elizavety Maximové nebo Pavly Beretové se v něm objevují také Jiří Dlouhý, syn legendárního českého herce Vladimíra Dlouhého, a menší roli ztvárňuje i dcera Kláry Melíškové, tedy Antonie Hlavicová. Jak probíhalo obsazování filmu?
Tereza Kotyk: To byl velmi dlouhý proces. Společně museli všichni výborně fungovat. A je skvělé, že Klářina dcera je taky herečka. Chtěla jsem ve filmu herce se specifickým přístupem k herectví, kteří dokážou pracovat s komplexními tématy.

Máte nějaké oblíbené české filmy?
Mám ráda filmy Miloše Formana. A hodně se mi taky líbí film Indiánské léto.

Jaká byla pro vás při natáčení filmu Nebelkind – Konec mlčení největší výzva?
Myslím, že to bylo natáčení ve třech jazycích. Mluvilo se česky, německy a anglicky. A vysvětlit, co vlastně po hercích a herečkách chci, bylo někdy náročné.

Jaké bylo vaše první setkání s Karlem Rodenem?
To bylo v přípravách na Nebelkind – Konec mlčení. O jeho postavě, kterou ve filmu hraje, jsme se bavili hodně do hloubky. Chtěli jsme, aby ta postava byla komplexní.

Film se zabývá i restitucí zabaveného majetku. Natáčeli jste i na zámku Jaroslavice, u kterého údajně taky trochu panují spory o vlastnictví. Měli jste vyhlédnuté pro natáčení jiné místo, kdyby to v Jaroslavicích nevyšlo?
Ne. Prostě bychom museli jít jinam. Ale jsem ráda, že to vyšlo, protože v té vesnici jsme našli skoro všechno, co jsme potřebovali.

 

 

Říká se, že každý film má vždycky jenom jednu hlavní postavu. I tehdy, když se jedná o filmy jako Tango a Cash nebo Butch Cassidy a Sundance Kid (recenze). Řekla byste, že Hannah je hlavní postavou vašeho filmu?
Ano, je to Hannah. Celkem tam jsou tři ženy a ten film je i o tom, že Hannin život je ovlivňován ostatními členkami její rodiny. Obecně si myslím, že naše životy jsou hodně ovlivněné i vzdálenější minulostí. Právě tím, že ty ostatní dvě postavy jsou tak silně zastoupené, vzniká dojem, že Hannah možná není ta hlavní. Ale je, protože sama musí hodně věcí vyřešit.

Na filmu Doma je tady jste měli sedmadvacet natáčecích dní. Kolik jich bylo na Nebelkind – Konci mlčení?
Dvacet sedm.

To je dost málo. Každopádně, film Doma je tady je hodně výrazný svou barevnou paletou. Co pro vás bylo na Nebelkind – Konci mlčení nejdůležitější z vizuálního úhlu pohledu?
Pro vizuální styl jsem se hodně inspirovala filmy Jane Campion jako Portrét dámy. A velkou inspirací byl i na Oscara nominovaný irský film Mlčenlivá dívka.

Četl jsem článek, jehož autor přirovnával Doma je tady k filmu Ztraceno v překladu. K jakým filmům mají podle vás ty dva vaše celkově vzato blízko?
Myslím, že dávat Doma je tady do souvislosti se Ztraceno v překladu je skvělé, protože Sofia Coppola moji tvorbu rozhodně ovlivnila. Stejně jako Jane Campion a Andrea Arnold. Hodně se mi také líbil film Příchozí od Denise Villeneuvea, především z psychologického úhlu pohledu.

Původní název pro Nebelkind – Konec mlčení byl Dům v lukách. Proč jste se ho rozhodla změnit?
To bylo zajímavé. Ten dům je ve filmu takový spojovací článek. Ale když jsme natáčeli, začalo být jasné, že je tam ještě jiné téma, které leží pod povrchem a které bylo nutné vytáhnout na povrch. Termín Nebelkind totiž také označuje něco, co je vlastně tiché a skryté. A pak jsme si uvědomili, že když chceme být autentičtí v tom, o čem vyprávíme, musíme to pojmenovat. Není možné to nechat někde jenom poeticky ukryté. Proto jsme ten název změnili na Nebelkind.

Jsou režiséři, kteří tvrdí, že natáčí filmy hlavně pro sebe, ale všichni ostatní jsou zváni, aby se na ně taky podívali, přestože jim je vlastně jedno, jestli se jim líbí. Vaše filmy jsou pro vás evidentně hodně osobní. Když na nich pracujete, přemýšlíte o potenciální cílové skupině?
Samozřejmě. Nebelkind je film o ženách a pro ženy. Žijeme v hodně patriarchální společnosti, což ještě není úplně vyřešené a je nutné o tom diskutovat. Na minulost je třeba nahlížet i ženskýma očima. Tohle musíme změnit, jinak to není demokracie.  

Celý název filmu je Nebelkind – Konec mlčení. A vzhledem k tomu, že Doma je tady je hodně tichý, v podstatě němý film, ve kterém vyprávíte obrazem, napadlo mě, jestli chcete rozvíjet vlastní filmový vesmír. Ve smyslu „V Doma je tady se mlčelo. Teď je tady Nebelkind, nastává konec mlčení a mluvíme“ …
V podstatě to tak je. Svým způsobem může ten film posloužit jako pokračování Doma je tady. Tam se postava taky jmenuje Hannah, tak se mohla stát fotografkou, ale Nebelkind směřuje jak do budoucnosti, tak do minulosti.

Jak jsem říkal, vaše filmy jsou pro vás hodně osobní. Kdyby za vámi přišel zítra nějaký filmový producent, že chce, abyste natočila komedii pro mainstreamové diváky, souhlasila byste?
Ano. Zrovna komedie je podle mě nejtěžší žánr, ale bylo by to fajn.

Vaše filmy jsou dramata, která vychází z reality. Ale jako divačka, máte ráda sci-fi, fantasy nebo konkrétně Marvelovky?
Nejsem zrovna fanynka Marvelovek. A ze sci-fi mám spíše ráda filmy jako Blade Runner.

 

 

Ve filmu máte i vlky, o kterých jste si dělala průzkum. Zmínila jste i pianistku Hélène Grimaud, která ve státě New York založila velikou vlčí rezervaci. Měla jste možnost se tam letět podívat?
Ještě ne. Ale rozhodně pro mě je velkou inspirací. Mám ráda její knihy. Ta báseň, která je i v Nebelkind, pochází částečně od ní.

Ve filmu je také linka s kachlovými kamny. Zakládá se na realitě?
Všechno, co jsem o minulosti slyšela od rodiny, jsem nashromáždila. Věděla jsem, že to nemůže být jenom o domě, že tam musí být ještě něco víc. Takže tohle je taky pravda.

Nebelkind – Konec mlčení je věnovaný M. Je pro vaši matku Martu nebo otce Michala, který mimo jiné působil jako kameraman na Blízkém východě?
Nikdy neříkám, pro koho to je. Věnování je prostě věnování a záleží na každém, jak si to přebere. (úsměv)

Co se vašich dalších projektů týče, jeden z nich ponese název Tako Tsubo, což není biografie japonského samurajského válečníka, jedná se v podstatě o označení pro srdeční vadu, které se taky říká ‚syndrom zlomeného srdce‘. Můžete o tomto projektu říct něco víc?
Na to je moc brzy. Jediné, co můžu říct, že to nebude dokument a že se moc těším, až tenhle film natočím.

Tak snad to nebude trvat osm roků jako u Nebelkind – Konce mlčení …
Snad ne. Snažím se, aby to tak nebylo, ale je to více o shánění peněz a dalších možnostech.

A jak to vypadá s projektem Faith (Víra – pozn. aut.)?
To je podobné jako u Tako Tsubo. Napsala jsem scénář a teď plánujeme koprodukci s dalšími zeměmi.

Co můžete říct k dokumentu Adele?
Že už je to dávno, co jsem na něm pracovala. Šlo o dokument o jedné z prvních fotografek ve Vídni (Adèle Perlmutter-Heilperin – pozn. aut.). Hodně se mi líbilo, že tenkrát jako žena prostě začala fotit. Ale tohle byl spíše takový experimentální projekt.

A jak to vypadá s projektem Das Kleid?
Tam to je o tom, že bude mít premiéru film se stejným tématem, takže čekám, jak ho ten film uchopí a podle toho se rozhodnu, jestli na tom svém budu dál pracovat. U tohohle tématu vždycky záleží na tom, kdo ho zpracuje jako první. 

PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K PŘEČTENÍ TADY

FOTO: Pilot Film, filminstitut.at