Rozhovor: Tereza Kotyk, režisérka rakousko-českého filmu Nebelkind – Konec mlčení … část PRVNÍ

 

 

FDb: Narodila jste se v Praze, ale v hodně brzkém věku jste s rodinou emigrovali do Rakouska. Jak dobře umíte česky?
Tereza Kotyk: Moje čeština je OK. Rozumím a mluvím česky dobře, ale je pro mě těžké se v češtině vyjadřovat tak, jak bych chtěla.

V roce 1980 vaše rodina emigrovala pod záminkou společné dovolené v Jugoslávii. Tehdy nebyl s režimem problém v tom, že by vás všechny najednou nechtěli pustit?
Tehdy bylo možné vycestovat kvůli dovolené, ale dovolená v našem případě nikdy nebyla záměrem. Záměrem bylo zůstat v Rakousku se statusem uprchlíků.

Vaše matka byla během okupace v roce 1968 stážistkou v šumperských novinách. Dělala rozhovory s místními, aby získala jejich svědectví o tom, co si o okupaci doopravdy myslí. Její nadřízený jí je potom nedovolil publikovat a místo toho vydal oficiálně schválenou bolševickou zprávu. Přestože už jste tady v té době nežili, předpokládám, že vaše matka byla velmi ráda, když přišla Sametová revoluce. Co si z ní pamatujete vy?
Pamatuju si, že mě matka tehdy vzala s sebou do Prahy na Václavské náměstí.

Vaše matka měla taky v 50. letech díky svým přátelům možnost navštěvovat na FAMU přednášky Milana Kundery. Vy sama jste studovala na několika školách v různých státech v Evropě. V Rakousku, Anglii, Polsku, Francii, Itálii. Když to vezmeme z hlediska vzdělávacího systému, kde to podle vás bylo nejlepší?
Hodně se mi líbilo na scenáristické škole ve Varšavě, a pak v Anglii na herecké. To mi hodně pomohlo v tom, jak jako režisérka pracovat s herci.

Jak zmiňujete, studovala jste herectví, ale v žádném celovečerním filmu jste vlastně nikdy nehrála větší roli …
Chtěla jsem, ale když jdete na konkurz, musíte si zvyknout na fakt, že vás všichni ostatní v podstatě soudí. A to jsem nechtěla, stejně jako jsem nechtěla dlouho čekat na rozhodnutí, jestli mě vybrali nebo ne. Proto jsem se rozhodla sama psát, že bych případně hrála ve svých vlastních projektech. Pak jsem se rozhodla režírovat, což je velmi náročné. Musíte hlídat několik věcí, včetně rozpočtu. Takže hraní se pak posouvá v podstatě až na poslední místo. Ale kdo ví, třeba jednou změním názor.

Takže ani nemáte žádnou vysněnou roli, kterou byste si ráda zahrála?
Zahrála bych si cokoli. Dívám se kolem sebe a vidím hodně inspirace.

Zahrála jste si ale v krátkometrážním filmu nazvaném Brennholz (Palivové dřevo – pozn. aut.)…
Jo, ale to byl takový velmi experimentální osmiminutový film.

 

 

Kromě režírování a psaní filmů pracujete taky jako kurátorka. Máte nějaké oblíbené malíře, potažmo umělce?
Počítám, že mezi nimi budou Roni Horn a Francesca Woodman …
Ano, tihle dva určitě. Ale je jejich hodně. To by bylo na dlouho je vyjmenovat.

Máte jednoho bratra. Čemu se věnuje?
Je starší než já a věnuje se marketingu a hudbě. Jsme docela rozdílní.

V roce 2017 běžel na Febiofestu váš film Doma je tady. S ním jste se podívala i na řadu dalších festivalů po Evropě. Lecce, Cambridge, Innbruck … A premiéru měl na Tallinn Black Nights Film Festivalu v Estonsku. O tomhle festivalu jsem slyšel z různých zdrojů jenom samé dobré věci. Řekla byste, že byl nejlepší z těch, které jste navštívila?
Tohle je hodně dobrý festival. Krásně se starají o svoje hosty a filmy rozebírají do detailů. Nemůžu asi říct, že by byl nejlepší, ale rozhodně je velmi dobrý.

V jednom z rozhovorů k filmu Doma je tady jste zmínila, že domov nemusí být vždycky místem, kde žijete. Teď se nacházíme v Praze, kde jste se narodila. Dovedete si představit, že byste se sem přestěhovala zpátky?
Praha je hodně výjimečná. Vždycky, když jsem v Praze, si říkám, jaké by to bylo, kdyby tady moje rodina zůstala. Tohle město má úžasnou historii a nemělo by se příliš měnit.

Ve filmu Doma je tady hraje jednu z vedlejších postav Petra Bučková. V době, kdy jste ji obsadila, měla na kontě jenom pár rolí a vlastně až po vašem filmu se její kariéra výrazně rozjela. Jak to bylo s jejím obsazením? Hrál tam třeba roli i fakt, že její přítel je rakouský iluzionista a terapeut, který žije v městečku Axams nedaleko Innsbrucku?
Byla v portfoliu jedné z innsbruckých castingových agentur. A bylo dobré, že do Innsbrucku často jezdila.

Přemýšlela jste o tom, že byste ji obsadila i do filmu Nebelkind – Konec mlčení?
Ano, přemýšlela. Ale proces obsazování filmu se vždycky vyvine nepředvídatelně, že nakonec zkrátka obsadíte jiné herečky.

V podstatě samostatnou postavou filmu Doma je tady je ten dům, ve kterém bydlí postava Maxe. Původně jste měli natáčet jinde. Proč to nevyšlo?
Majitel toho domu s ním měl jiné plány. Ale jsem ráda, že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo, protože ten dům, ve kterém jsme točili, byl úžasný. Navíc jsme pro potřeby natáčení nemuseli dělat ani mnoho interiérových změn.

S jednou členkou štábu jste při natáčení filmu Doma je tady vedla debatu o tom, jestli si Max do kafe dává cukr nebo ne. Chápu, že takový detail může být důležitý pro herce, který tu postavu ztvárňuje. Ale v čem je důležitý pro vás jako pro režisérku?
Definuje, jak se ta postava pohybuje prostorem. Buď prostě jenom prochází s kafem, nebo má lžičku a v poklidu ho míchá. Je tam rozdílný timing.

 

 

Původně jste roli Maxe nabídla jednomu velmi známému herci. Prozradíte teď, skoro deset roků po premiéře filmu, o koho šlo?
Ne, myslím, že to není nutné. Ten film funguje tak, jak je.

Byl to Christoph Waltz?
(úsměv) Nebudu nikoho jmenovat.

Ten film jste částečně natáčeli v Innsbrucku v olympijské vesnici, protože Innsbruck dvakrát hostil zimní hry. Bylo těžké získat povolení tam natáčet? A bylo to pro vás nějaký výjimečné? Jste sportovní fanynka?
Ne. Je agentura, která se o to stará. A co se mě a sportu týče, tak už nějakou dobu lyžuju.

Asi jako všichni, kdo žijí v Rakousku. V roce 2017 jste mně říkala, že Markéta Irglová byla vaše první volba, co se týče hudby pro film Doma je tady. Bylo to tak, že jste měla jasnou představu o tom, jaká má hudba být, anebo jste jí dala naprosto volnou ruku?
Vlastně oboje. Měla jsem představu, ale ona poslala nějaké vlastní návrhy, které se mi líbily, a tak jsme v nich pokračovali. Pro Nebelkind – Konec mlčení jsem oslovila známou rakouskou skladatelku Evu Jantschitsch, protože chci ve svých filmech dávat prostor i ženám.

Doma je tady vychází z vašich dvou krátkometrážních projektů. Všimnul jsem si, že často používáte pro své postavy jméno Hannah. Je za tím nějaký specifický důvod?
Ne. (úsměv)

Co byste řekla o současné rakouské kinematografii?
Myslím, že je velká šance, že bude rozmanitější, což by se mi líbilo. Rakouská kinematografie je známá pro svůj černý humor, ale rozhodně jsou další možnosti.

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K PŘEČTENÍ TADY

FOTO: Febiofest, filminstitut.at