Recenze: Amerikánka

 

 

„Jsem skála. Jsem útes. Jsem síla, kterou nedokážete zlomit.“

Uvedené, dá se říct motto celého filmu, v něm zazní vícekrát. Z ledasčeho z toho, co uvidíme, můžeme snadno získat pocit, že tvůrci asi použili nesprávná slovesa. Kdyby titulní postavu „nedostali“ a „nezlomili“, představovali bychom si ji spíše jako vzpurnou, odmítavou obyvatelku dětského domova, která by svými metodami jasně dávala najevo, že nesouhlasí s praktikami paní ředitelky (Klára Melíšková) a její asistentky (Zuzana Mauréry). Jednalo by se zkrátka o McMurphyho, potažmo Krále v ženském podání. V takovém případě by po drobném postrašení „psychinou“ rozhodně necouvla a nadále by dělala věci, kterými by naháněla svou vnitřní svobodu, když ta vnější v pravém slova smyslu neexistuje. I proto, že se s touhle holčinou setkáváme v době, kdy je venku stále u kormidla špinavý bolševický režim.

Nedá se ale vlastně napsat, že by stejné poměry panovaly za zdmi domova Hezký pozdrav, kam putovala, přestože se v devíti rokách stala matkou svého maličkého brášky, jelikož skutečná matka na tom nebyla nejlépe a jaksi nejevila zájem. Se starším bráchou se potká, když přiveze kytaru, Wrigley’s žvýkačky a k tomu nějakou tu cigaretku dětem. Jejich otec totiž podle všeho setrvává v Americe, která se pro malou Emu stane – shodou okolností podobně jako pro Arnolda – tou vysněnou zemí, do které jistojistě patří. Díky tátovi by adaptace ta tamní život měla být snadná, kór když je boxer … Dobré, akorát my si snadno spočítáme, že bratr ji mystifikuje a že táta zcela jistě není Rocky ani nikdo jemu podobný. A kdo ví, jestli je vůbec v Americe.

Stojí za pořádné zamyšlení, že ač se jedná o experimentální projekt, neboli „surrealistický gejzír plný barev, života a snů“, pořád dává většina věcí, které uvidíme, při vyprávění příběhu Amerikánky větší smysl, než jak tomu bývá u leckterých scén leckterých hraných českých počinů (zvláště pak komedií), kde často marně tápeme nad tím, což že to chtěl básník říci. Tento počin v sobě má něco z Terence Malicka, něco možná z Andyho Warhola, něco od jiných filmařů, a něco taky jistojistě pochází ze samotného režiséra Viktora Tauše, u něhož se po zhlédnutí Amerikánky nelze zbavit dojmu, že film jakožto médium pro něj nemá žádné hranice. A samozřejmě se promítla, ba přímo hmatatelná jest i skutečnost, že se pod scénář podepsal David Jařab, jehož tvorba a způsob uvažování zřejmě nejen u nás nemají obdoby. Zatím to bylo zřídka spíše ku prospěchu (Hlava-ruce-srdce), povětšinou vyloženě na škodu (Hadí plyn!?!).

 

 

V tomto případě naštěstí platí první varianta, jelikož výsledný produkt představuje koláž, ve které se našel prostor i na improvizaci. Ani tak ne přímo na place, nýbrž během rozsáhlého zkoušení. To samozřejmě není nic, za co by se mělo srážet hodnocení. Při práci na dílku jako je toto, se zkrátka kreativitě meze nekladou. Zároveň nemůže být nejmenších pochybností o tom, že najít během postprodukce finální tvar muselo být extrémně náročné. Právě tahle složka, tedy střihová skladba, by zasloužila odměnit, jelikož není třeba sledovat zcela pozorně na to, abychom si všimli, že se celým snímkem prolíná tenká červená dějová linie, která není nesouvislá. Přestože titulní hrdinku ztvárňují hned tři herečky (uvědomělá Pavla Beretová, smířlivá Julie Šoucová, živelná Klára Kitto). Přestože stylizace je místy dost výrazná. Přestože z logického a reálného hlediska prostě nejde si strčit Rubikovu kostku do p*dele a tam si ji pak složit.

Amerikánka je bez debat velmi originální film, ačkoli někteří si možná budou stěžovat, že by tvůrci bývali udělali nejlépe, kdyby prostě zvolili tradičnější koncept vyprávění. To především asi z toho důvodu, že by díky němu bylo snadnější poukázat na problémy dětských domovů a legislativu jejich fungování, která se prý od 50. let významně nezměnila. Přesto platí, že v této podobě si na filmu určitě může každý najít „to svoje“, akorát se to s největší pravděpodobností nebude týkat samotného celku, nýbrž některých jeho vybraných pasáží. Jde o jeden z těch projektů, po jejichž bezprostředním dokoukání není dobré dělat nějaké spontánní, ukvapené závěry, protože v ideálním případě by potřebovaly dvě nebo tři zhlédnutí. Ta jsou nepochybně realizovatelná i díky známým tvářím, tj. Pavle Beretové, Lucii Žáčkové, Václavu Neužilovi, Kláře Melíškové, Vladimíru Javorskému, Magdaleně Borové, Davidu Novotnému a někteří si povšimnou také Terezy Ramby a Elišky Křenkové, které hlavní hrdinku předváděly na divadle.

FOTO: Bioscop