Recenze: Někdo klepe na dveře

 

Někdo, jako třeba Bob Dylan, klepe na nebeskou bránu (pochopitelně zdravíme i Tři sestry). Wim Wenders na dveře klepat nechodil. Naopak M. Night Shyalaman na ně klepe a my si klepeme na čelo, co že to opět stvořil. Tedy, abychom to uvedli na pravou míru: Někdo klepe na dveře rozhodně není tolik pochybná bizár slátanina jako Čas, což je titul s totálně zazděným slibným námětem. Rodák z Indie, který v srpnu letošního roku oslavil čtyřiapadesátiny, raději znovu nevsadil na vlastní námět, raději sáhnul po knize spisovatele Paula Tremblaye a ke spolupráci na scénáři si pro sichr přizval dva debutující kamarády. A výsledek? V něm se nedočkáme žádných vyloženě ujetých postupů, na druhou stranu se nedočkáme ani ničeho výjimečného, co by přesahovalo rámec jedné epizody seriálů typu Pásmo soumraku nebo Krajní meze.

Malá holčička asijského původu bezstarostně chytá do sklenice kobylky před lesní chatou, protože ve svém věku ještě patrně neměla možnost vidět Evil Dead. Najednou se objeví pán, který působí dojmem, že je tělem dospělý, ale duší ještě dítě. Představí se jako Leonard a brzy jej doplní dvě kamarádky a jeden kamarád. Les je krásné, pohodové místo, nicméně režisér volí poněkud zlověstné záběry, jaké jsou předzvěstí věcí příštích. Čtyři cizinci nejsou svědkové Jehovovi, protože ani ti do takhle zapadlých lesních končin nechodí. Dva tátové a ta jejich adoptovaná holčička asijského původu by jistě byli rádi, kdyby chodili, protože přítomnost těchto „čtyř jezdců“ věstí … apokalypsu.

„Přišel takhle ke dveřím domu naprostý cizinec s tlačítkem v ruce, zazvonil na zvonek a obyvatelům řekl, že když tlačítko zmáčknou, dostanou milion dolarů, ale někdo na druhé straně světa, koho vůbec neznají, umře.“ To se řeší v thrilleru The Box. V Někdo klepe na dveře se všichni z té podivné čtveřice (Dave Bautista, Nikki Amuka-Bird, Rupert Grint, Abby Quinn) slušně představí a řeknou, že tahle ze tří lidí se skládající rodinka musí jednoho člena obětovat. Jiné řešení, jak zabránit nadcházející celosvětové katastrofě plné povodní, zemětřesení a ve velkém padajících letadel, totiž neexistuje. Samozřejmě, takové prohlášení přece nemůže nikdo při smyslech brát vážně. Vypadá to, čtyři příchozí buď po psychické stránce nezvládli pandemii, anebo se prostě zhlédli ve skutcích přisluhovačů Charlieho Mansona. Anebo zkrátka ve velkém hrají videohry a koukají na filmy.

 

 

Tato zápletka může mít pouze dvě řešení: buď jsou lháři, nebo v podstatě spasitelé celé planety. Pro M. Night Shyamalana (tradičně si neodpustil cameo, tentokrát kuchaře v televizi) určitě dobře, že nemusel vybírat z mnoha variant, jaké nabízel Čas. Neumožňovalo mu to popustit uzdu své fantazii, jaká od dob Vesnice víceméně postrádá správnou dramaturgickou kontrolku. Někdo klepe na dveře po řemeslné stránce, až na to rušivé přeostřování, není špatný film, ale jeho režisér si snad sám nemohl myslet, že by se z něj vyklubala kultovní záležitost jako z Šestého smyslu či Vyvoleného či Znamení. Ve druhé polovině 20. století by to ještě asi byla většinou oslavovaná podívaná. Ve třetí dekádě 21. století by takovou byla pouze v případě, že by nabídla několik vysoce sofistikovaných twistů, včetně toho finálního, které M. Night Shyamalan kdysi uměl jako málokdo.

Někdo klepe na dveře se vyhýbá explicitnímu zobrazování násilí. Servíruje ho pouze v náznacích. To samé vlastně platí o korektnosti – vzhledem k tomu, kdo vychovává malou Wen, která šla původně z chaty ven na kobylky, které pak dávala do sklenice. Sama si pak vyzkouší, jaké to je být vězněna, jelikož z chaty také nebude pořádně úniku. Kobylky však nebudou mít význam jako sklenice s vodou, které malá Bo roznáší po domě ve Znameních („Máchni, Merrille!“). Ví se, že se M. Night Shyamalan snaží svými filmy budovat vlastní vesmír, ale drhne mu to o dost více, než Marvelkovkám po konci Fáze 3. Ještě delší dobu tedy můžeme mít pocit, že Někdo klepe na dveře pojal jako prequel ke sci-fi Po zániku Země. V závěru se zase lekneme, jestli se náhodou neobjeví David Dunn, čímž by se film dostal do spojitosti s Vyvoleným, Rozpolceným a Skleněným. Naštěstí se tak nestane, za což můžeme přidat plus, stejně jako za skutečnost, že si připomeneme, že planeta Země jest doopravdy neskutečně krásná! A za to ji taky chválíme.

FOTO: CinemArt