Recenze: Polibek

 

 

Před první světovou válkou se v Evropě řešilo, jestli vůbec bude. Anton, jehož otec ztropil skandál a zmizel, se dal ke kavalerii. A protože mu ježdění na koni a velení šlo, brzy povýšil. Jednoho dne při cvičení si všimne, že auto barona Løvenskjolda zapadlo do bláta, a tak mu s dalšími vojáky vypomůže. Za to se dočká pozvánky na jeho sídlo, kde potká Annu a její roztomilou sestřenici Edith, baronovu dceru. Když ji vyzve k tanci, zjistí, že tohle není obyčejná dívka. Po nehodě se pohybuje na vozíku, takže kdyby si s ní chtěl začít, zřejmě by sklidil posměch minimálně od svých kolegů, ale tehdejší společnost by se na něj pravděpodobně obecně dívala skrz prsty. Doktor však říká, že naděje na uzdravení existuje. Otázka zní, jestli se mu dá věřit, anebo jestli říká pouze to, co chce baron slyšet.

Tenhle doktor (David Dencik) se stane poměrně významnou postavou, neboť zná baronův příběh, a zároveň se připlete do cesty hlavnímu hrdinovi při bruslení z jeho problémů, do kterých se zapletl díky neupřímnosti, soucitu a s ním spojenou nadějí, kterou dal oné dívce a jejímu otci, kteří jej mají za slušného člověka, jaký není jako ostatní, jelikož dokáže vidět i to, co na první pohled viditelné není. Polibek není akční thriller, přesto v něm není o napětí nouze. Pramení z toho, že čekáme, jestli ony lidské situace, jakých se dočkáme, budou jenom dál prohlubovat právě soucit, nebo jestli se zlomí v lásku. V každém případě i tady platí, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly, a tak klidně může dojít na paradox, ve kterém se první světová válka stane vlastně vysvobozením a vděčnou událostí.

Režisér Bille August se ve své tvorbě nesmírně často vrací do minulosti, přičemž u Polibku rozhodně platí, že z více úhlů pohledu reflektuje současnost, čímž se mu otevírá prostor pro širší diváckou skupinu. Současně k tomu, aby rozjel silné drama, nepotřebuje velký počet postav. Vztahy mezi nimi rozvíjí velice poutavě. A když už si myslíme, že není možné, abychom neodhadli následující vývoj, naberou události přeci jenom neočekávaný směr. A kdo má pocit, že závěr nabízí více možností interpretace, ten může mít pravdu. Na druhou stranu, režisér nám předkládá poměrně jasnou indicii toho, jak se věci ve skutečnosti mají. Zároveň ví, že ji můžeme ignorovat a rozhodnout se podle vlastního uvážení. Existují projekty, kde lze nedoslovnost brát spíše jako podraz na diváky, nicméně v případě Polibku se tahle interaktivita stává de facto nejlepším řešením.

 

 

Po zhlédnutí tohoto počinu není pochyb, že Esbena Smeda (Vidíš měsíc, Danieli) můžeme s klidem označit za herce evropského formátu. Lars Mikkelsen (pochopitelně brácha Madse, jehož aktuálně můžeme vidět v kinech v Bastardovi) zase nápadně připomíná Maxe von Sydowa, s nímž režisér spolupracoval na snímcích Pelle dobyvatel a S nejlepšími úmysly zhruba v době, kdy byl ve stejném věku. Rosalinde Mynster a Clara Rosager jsou herečky, o kterých určitě ještě uslyšíme. Zvláště druhá jmenovaná musela absolvovat vícero náročných scén, které i díky citlivému režijnímu vedení zvládla výtečně. A tím přispěla k uvěřitelnosti a působivosti celého tohoto dílka.

Polibek je povedené, příjemně oldschoolové a vizuálně atraktivní drama, které ani omylem nepřipomíná žádnou červenou knihovnu a které svou romantickou linkou současně odkazuje na Romea a Julii, ale taky tuto slavnou Shakespearovu tragédii poněkud překrucuje. Znova platí to, co v podstatě pro všechny předchozí filmy v režii Bille Augusta. I tenhle je nesmírně poctivě odvyprávěný a naprosto precizně zachycuje atmosféru doby, ve které se odehrává. Navíc se dá tvrdit, že každá scéna posouvá příběh dopředu a charaktery postav jsou hluboké a jednoznačně dané, což je příslib de facto každého dobrého dramatu. Tohle k tomu všemu uvedenému – mimo jiné – potvrzuje, že láska dokáže zázraky.

INFORMACE O TOM, KDY A KDE BUDE FILM K VIDĚNÍ, JSOU K DISPOZICI TADY

FOTO: Film Europe