Recenze: Den díkůvzdání

 

 

Ve městě Plymouth v Massachusetts se v roce 1621 uskutečnilo první Díkůvzdání, při kterém Otcové poutníci poprvé slavili s domorodci. Wampanoagští indiáni tenhle svátek nemusí. A výrazně znechucený bude také bandě teenagerů, protože v jejich blízkosti začne řádit vrah přestrojený za puritána Johna Carvera, včetně jeho obličejové masky. Používá sekeru, ale klidně vás narve do pece a upeče vás á la krocan. Nic brutálního by se zřejmě nedělo, kdyby před rokem nedošlo na zprzněnou Black Friday akci v prodejně RightMart, při které kvůli davové psychóze pramenící z nedočkavosti a nenažranosti umírali lidé. Ignorace ušlapaných či jinak zmasakrovaných bohužel působí ve třetí dekádě 21. století dosti věrohodně, zatímco pozdější panika při slavnostním průvodu už tak realistický efekt nemá.

Slavnostní průvod vidíme už v tomto fake traileru z projektu Grindhouse, jehož autorům Quentinu Tarantinovi (Auto zabiják) a Robertu Rodriguezovi (Planeta teror) se tady velmi děkuje v závěrečných titulcích. První z obou mistrných režisérů je Rothovým dlouholetým kámošem a v podstatě i mentorem, kdežto tomu druhému se jako bonus děkuje možná proto, že schválil použití kytarového pouzdra plného pistolí, byť ve Dni díkůvzdání má na rozdíl od El Mariachiho, Desperada a Tenkrát v Mexiku jenom epizodní úlohu. V každém případě, opačný systém, kdy je první trailer a až potom samotný film, může scenáristovi ledacos usnadnit, jelikož některé scény nemusí vymýšlet kompletně a stačí kolem nich pouze umě vystavět příběh, což se bohužel neděje a některé původní navíc vůbec nebyly zařazeny.

 

 

Těžko říct, jestli by bývalo pomohlo, kdyby Eli Roth psal scénář sám a kvůli práci na projektu Borderlands ho nenechal Jeffu Rendellovi, který s ním stvořil původní fake trailer, ovšem až dosud jinak nikdy nic sám nenapsal. V tvorbě jednapadesátiletého filmaře často nacházíme vyšinuté jedince, jejichž výstřednost jest natolik výstřední, že se tak docela nedají považovat za reálné postavy z masa a kostí jako spíše za čistě filmové figury. Jasně, dostávají se do extrémních prostředí, kde zažijí extrémní situace (Hostel, Hostel 2, The Green Inferno), avšak tentokrát se ve vícero momentech nedostavuje adekvátní reakce.

Ba co víc: Na horory, zvláště pak na slashery, nechodíme přece proto, abychom sledovali teenagery, jak plácají o nesmyslech, nýbrž kvůli napětí a masakrování sériovým zabijákem či sériovými zabijáky. Žádná z figur ve Dni díkůvzdání se zase nepozastaví nad tím, jestli náhodou nemusí čelit dvěma nebo ještě většímu počtu protivníků. K postavám si v hororu musíme vytvořit natolik silný vztah, abychom si jednak dokázali živě představit, co bychom dělali, kdybychom se ocitli na jejich místě, a jednak abychom se o ně obávali, což tady platí akorát u Kathleen v podání Karen Cliche, neboť jako jediná předvádí velice dobrý herecký výkon, a tak nepřekvapí, že je součástí suverénně nejlepší a nejvýživnější scény (za kterou ta jedna hvězda v hodnocení navíc), ve které, ano, figurují také vidle. Se zbytkem osazenstva – s výjimkou Patricka Dempseyho – už to taková sláva není, jelikož Gina Gershon (Showgirls) to schytá hned na začátku a Rick Hoffman příliš nesedí k Nell Velarque, která se trochu podobá Camile Morrone, s níž Eli Roth spolupracoval na Přání smrti, tj. v bijáku, jehož finální záběr, kde si Bruce Willis udělá kvér ze svojí ruky, představuje nejvíce cool moment z celé režisérovy filmografie.

 

 

Méně obvyklá je taky skutečnost, že postavy jsou poměrně nezajímavé a zbytečné repliky chrlící, že ani nemáme potřebu si zkusit odhadnout, kdo to všechno schytá. Jediné, co si řekneme, jestli Jessica (uvedená Nell Velarque) bude onou „Final Girl“ – tedy poslední dívkou, jaká přežije řádění vraha, který má možná nadlidskou sílu, ale určitě má rád čtyřnohé kočky, anebo jestli se scenárista odhodlá jít proti pravidlům tohoto subžánru. Natáčet slasher bez odkazů na ten nejzásadnější, tedy na Halloween od Johna Carpentera, by v Rothově případě asi ani nešlo. Svého času to tak trochu vypadalo, že poněkud vyměknul, kór když natočil počin pro děti a přírodopisný dokument, nicméně gore scény ve Dni díkůvzdání stále mají solidní intenzitu.

Den díkůvzdání nese i českou stopu, protože kameramanem byl Milan Chadima, jenž si tedy spolupráci s režisérem zopakoval po těch šestnácti rokách, ačkoli tentokrát docela zamrzí, že upustili od toho „grindhouseovsky“ poškrábaného obrazu. Zbytečně rychlé tempo však samozřejmě nejde za ním, nýbrž za střihači. Každopádně není bez zajímavosti, že se místy nelze zbavit dojmu, že se tvůrci snaží o satirický přesah. Eli Roth v minulosti s Nebezpečným pokušením dal vzniknout titulu, který není pouhou vybíjenou, nýbrž na něm demonstroval, že dovede vtisknout i poměrně silnou myšlenku. Ve Dni díkůvzdání, který paradoxně párkrát připomene grotesku, bychom ji asi radši hledat neměli, protože jestli se o ni lidé za něj zodpovědní chtěli pokusit, tak zůstali někde na půli cesty. No, takže existují Machete, Hobo with a Shotgun (u nás v kinech coby fake trailer neběžel), Den díkůvzdání ... A věřme, že celovečerák vznikne ani tak ne z Don’t od Edgara Wrighta, ale že Rob Zombie udělá plnou verzi z Werewolf Women of the SS, pochopitelně s původním obsazením, tedy včetně Nicolase Cage a Sheri Moon Zombie.

FOTO: Forum Film