Recenze: Tancuj, Matyldo

 

 

Dělat exekutora jest extrémně nevděčné povolání. V některých případech se majetek zabavuje oprávněně, ale většinou se jde ke slušným lidem, kteří se prostě ocitli v platební neschopnosti a tíživé finanční situaci. Buď proto, že udělali chybu, anebo ji udělal někdo jiný – vlastně lhostejno, jestli úmyslně či nikoli. Tohle povolání vykonává i Karel, se kterým se seznámíme v momentě, kdy obere nebohého pana Falouta (s Mission: Impossible nemá nic společného) o to poslední, co mu zbylo. Záhy se dozví, že jeho matka ztropila „ve slovenskej dědíně“ tu hloupost, že v podstatě nechala přepsat svůj byt na cizí přivandrovalce, co od pohledu působí značně nedůvěryhodným dojmem. Matka, se kterou nemá úplně nejlepší vztah a které na její přání říká křestním jménem, se nastěhuje k němu. Původně dočasně, avšak pobyt se poněkud protáhne, když se ukáže, že si ji vzal do parády „ten Němec, co schovává věci.“

Závěr poslední věty předchozího odstavce bych takhle nenapsal, kdyby tvůrci Tancuj, Matyldo nahlíželi na Alzheimerovu chorobu ve vší serióznosti jako na konečné peklo, jaké ničí nejen osobu, která jí trpí, nýbrž i její blízké. Petr a Nataša Slavíkovi si odlehčený pohled s vtipnými momenty můžou dovolit, jelikož do značné míry vycházejí z vlastních zkušeností. Tedy ne, že by postihla přímo někoho z nich, neboť průběh medicína v současnosti umí jenom přibrzdit, nikoli zcela zastavit. Druhá věc, která hraje v jejich prospěch, je ta, že se jedná o jeden z těch příběhů, které se do jisté míry dramaturgicky píšou samy, jelikož každý si dovede představit, co tato choroba, jakou trpěla také Rita Hayworth či Julianne Moore v dramatu Pořád jsem to já, dokáže nadělat za paseku, a jak podlým způsobem mění plány.

K výše zmíněnému se znovu váže jedno nesmírně důležité upozornění!!! Tancuj, Matyldo si bere na paškál i jiná témata, takže by nebylo moudré se nechat odradit okamžiky, kdy sledujeme, jak titulní postava netrefí domů (to, jak se tam pak dostala, pohříchu neuvidíme), jak nedá ovoce do ovocných knedlíků nebo jak se nesvlékne před vstupem do sprchy. Řeší se i běžné věci typu „přítelkyně by se ke mně po delší známosti ráda nastěhovala“ či „dospívající syn tropí hlouposti“. Ovšem tím, že Karel dělá soudního exekutora a chce tu práci dělat co nejpoctivěji, tj. bez jakýchkoli výčitek a lidské empatie, se dá očekávat, že s největší pravděpodobností dojde prozření. Tuhle skutečnost nelze brát jako klišé (oproti odchodu z důležité porady), jelikož ústí v další emotivní scénu, které přitom v jiných českých projektech často fungují jenom na padesát procent, případně vůbec.

 

 

Nicméně, ve filmech obecně hodně záleží na obsazení a tento z daného pohledu nepředstavuje žádnou výjimku. Regina Rázlová na to stoprocentně nemyslela, ale svým působivým hereckým výkonem si řekla o nominaci na Cenu české filmové kritiky i Českého lva. Tuhle postavu snad ani nemohla ztvárnit žádná jiná česká herečka. To není jen o tom, že se dokáže napojit na svoji postavu (lépe řečeno s ní úplně splyne), ale ještě důležitější a vlastně neobvyklejší je, že my se dokážeme napojit na ni. Na síle celého počinu má svůj velký podíl (vedle maskérky Andrey MacDonald) Karel Roden, který na DAMU pod jejím učitelským dohledem vyrostl ve vynikajícího herce, jak se dobře se ví. Antonio Šoposki, ztvárňující jeho syna Pavla, má spolu s mladou kolegyňkou Natálií Hájkovou evidentně rovněž veliký potenciál. A Zuzana Kanócz, jakou jsme v českých kinech neviděli pomalu od Románu pro ženy z roku 2005, hezky připomene, že nedělá jenom komedie.

Tancuj, Matyldo je film s trochu zavádějícím názvem, protože v něm nikdo netancuje. Matylda totiž zpívá, resp. zpívala, což slouží jako záchytný bod při rozpomínání se. Poita je v tom, že se tvůrci inspirují songem Waltzing Matilda, který nechají zaznít, a ve kterém jméno označuje bágl, ve kterém si námezdní dělníci nosí nářadí, co se pro ně tudíž stává břemenem; tak jako se břemenem může stát člověk s Alzheimerovou chorobou. Dát jej do ústavu představuje jednu z možností, nicméně jak (podle mnohých pravdivě) uvidíme, může to dopadnout všelijak. Tvůrci ukazují, jak to chodí, přičemž neříkají, co je a co není správné. To si každý rozhodne dle svého vlastního uvážení. Zároveň není pochyb, že film bude v pohodě srozumitelný i jinde ve světě, což nesouvisí s tou cestou do Francie, jelikož ta, ač míněna v dobrém, jako jediná nemá takové vyznění, jaké mít chtěla.

FOTO: Bontonfilm