Recenze: Mrs. Chatterjee vs. Norway

 

 

Na první pohled vypadá Norsko jako příjemná země plná dobrých lidí a malebných fjordů. Ovšem kdo viděl filmy jako Fritt Vilt, Lovci lidí nebo Lovec trolů, ten ví, že se tam můžou dít divné věci a že ne všichni „poddaní“ krále Haralda V. jsou čestní, féroví a schopní přijmout mezi sebe přistěhovalce z druhého konce planety, kteří mají docela jiné zvyklosti. Tak třeba Debika Chatterjeeová a její manžel pocházejí ze Západního Bengálska, tj. ze svazového státu Indické republiky. Do Stavangeru se přestěhovali kvůli vidině lepších zítřků, kterou v celém Norském království hledá dohromady zhruba 20 000 jejich krajanů a krajanek.

On zastává vysoký post v přístavu a jenom krůček mu schází k získání občanství, zatímco ona se doma stará o malé děti – syna Shubhu, který chodí do školky, a dceru Suchi, které je teprve pět měsíců. Už desátý týden je prověřují dvě norské sociální pracovnice, které spolu s kolegyní z Osla využijí příležitosti a děti unesou, jelikož se podle svých poznatků domnívají, že o ně není dobře postaráno. Nelíbí se jim především krmení dětí z ruky, což v druhé nejlidnatější zemi světa patří k tradičním záležitostem. Matka nemá pocit, že by se čímkoli provinila, takže započne boj o to, aby se jí vrátily do péče. Jenže bude muset překonat řadu překážek, z nichž některé pro ni možná budou až příliš vysoké.

Tvůrci vycházejí ze skutečného případu ženy jménem Sagorika Chakraborty. A ledacos naznačuje, že se reality drží poměrně věrně. S jedním podstatným rozdílem, že Sagorika nebyla – na rozdíl od Debiky – tak docela nevinná oběť úřadů. Naopak ve filmu to vypadá, že za odebráním dětí stojí buď čistý rasismus, nebo závist. Vyloučit nelze ani variantu, že se doopravdy jedná o organizovaný zločin uvnitř navenek zcela legální instituce. Tak jako se například v 96 hodinách obchodovalo s mladými ženami, tady existují náznaky odporného obchodu s dětmi, do kterého jsou zapleteni právníci, učitelé a soudci. Bohužel, Debika ve svém okolí nemá žádného Bryana Millse, potažmo Roberta McCalla, který by jí pomohl získat potomky zpět. Je fakticky hodně podezřelé, s jak obrovskou vervou bojuje norská strana o to, aby matka zůstala naprosto odloučena, třebaže tím nejvíce trpí právě Shubha a Suchi, přičemž nelze vyloučit trvalejší psychické následky. A tak dojde i na napínavou sekvenci „únosu“ vlastních dětí do Švédska, neboť zoufalé matky holt někdy dělají zoufalé věci.

 

 

Nejeden by čekal, že takováhle událost rodiče spíše stmelí a budou společně bojovat za to, aby byli znovu kompletní rodina. Debičin manžel Anirudh však dělá pravý opak a namistrovaně jí dává všechno za vinu. Svou dominanci podpoří fackou, kterou mu jeho žena překvapivě vrátí, za což ji zamkne v ložnici. Domácí násilí se přitom dělo také v rodině Sagoriky. Neshody se ještě mnohokrát znásobí, když dorazí jeho rodiče, zvláště matka, která, ač samozřejmě taky pochází z Indie, nechá díky svému jednání vzpomenout na české vtipy o tchyních. V takové nepohodě se těžko bojuje proti nespravedlnosti a to se ještě v souvislosti s manželem a jeho bratrem později věci zamotají způsobem, jaký kdyby byl ryze fiktivním výmyslem scenáristů, mnozí by jej odsoudili jako krajně nepravděpodobný; jenže ono k téhle na první pohled pro všechny výhodné rošádě skutečně došlo!

Nejvýraznější mužskou postavou ale zůstává Daniel Singh Ciupek, kterého dlouhou dobu evidentně zajímají především peníze, nicméně v hodině dvanácté otočí a zachrání se před peklem. Bohužel téhle jeho změně názoru nepředchází žádný pádný důvod. Jakoby si scenáristé při psaní všimli, že už takhle bude mít film skoro dvě a půl hodiny a rychle všechno potřebovali zakončit nějakým nečekaným a pokud možno taky emotivním momentem. Protože tenhle příběh je hlavně o emocích. Hlavně tedy matčiných, která – ač jinak klidná – nedokáže podlé nespravedlnosti čelit, bez toho aniž by ztropila scénu na veřejném místě, čehož protistrana sestávající ze studených norských „psích čumáků“ okamžitě zneužije a označí ji za psychicky labilní. A se snahou tlačit na pilu, tedy co se týče emocí, souvisí také to, že se dočkáme dvou dojímavých písniček, během kterých sledujeme Debičino vzpomínání na svoje děti a na její nedobré rozpoložení, když kupříkladu v dobré víře odsává mléko a nosí ho dceři, která jej stejně nedostane.

Mrs. Chatterjee vs. Norway je film, který začíná citátem v Indii narozeného spisovatele Rudyarda Kiplinga: „Bůh nemohl být všude, a tak stvořil matky.“ Zároveň platí, že tenhle snímek dokáže zapůsobit také na ty diváky a divačky, kteří ještě nejsou rodiči. Hlavní důvod se jmenuje Rani Mukerji. Sympatická představitelka titulní hrdinky ji ztvárňuje s tak velkou energií a procítěností (což neznamená, že by přehrávala, jak se občas v rámci indické kinematografie děje), že jí nelze nedržet palce. Kór při finálním soudním procesu, kde to funguje tak, že ať už norský právník či indická právnička vysloví sebelepší argument, musí počítat s ním, že může být protistranou zneužit a překroucen. Současně se nabízí otázka, jestli by politička Vasudha Kamat, mající dva reálné předobrazy, v důležitý moment vypomohla, kdyby nebyli přítomní zástupci médií. Titulů na podobné téma už pochopitelně vzniklo více. Mrs. Chatterjee vs. Norway patří k těm velmi poctivě a se zaujatím natočeným. Postrádá však originálnější nadstavbu a zpracování, jaké nabízí třeba Marco Bellocchio (První zrádce) v Papežově zákonu, který rovněž vychází ze skutečného případu, kdy bylo dítě z židovské rodiny uneseno za účelem obrácení na katolickou víru, a který by měl do kin zamířit na jaře příštího roku.

FOTO: cinema.de