Recenze: Nebeské dny

 

 

V tom smyslu, že v kinech přes svoje nesporné kvality nebyl příliš úspěšný. To bylo velmi nepříjemné, protože ve skutečnosti se natáčelo v roce 1976 a Terrence Malick potřeboval, jak je mu vlastní, moře času na postprodukci. Ač mu v době premiéry o dvě léta později bylo nějakých pětatřicet roků, dal si na dalších dvacet pauzu, aby se vrátil na sklonku století/tisíciletí ve velkém stylu s Tenkou červenou linií. Od té doby do jisté míry dohání, co během té dlouhé pauzy zanedbal. Mrzuté, protože byl nepochybně obrovským talentem a na kontě mohl mít letos osmdesátiletý filmař klidně o čtyři pět titulů víc. Není pochyb, že minimálně tři by byly hodně výjimečnými, tak jako tento nebo Nový svět nebo Strom života.

Za dva nejvýraznější režisérovy trademarky lze považovat tyto: 1. Střihová skladba – či možná někdy spíše montáž – se vyznačuje vysokou precizností, kdy se skvěle do scény daří zakomponovat i zdánlivě nesouvisející prostřihy, které mívají symbolický význam. 2. Téměř každý švenk (pohyb kamery) působí, jako bychom měli na očích nasazené 3D brýle. Ne jako atrakce sama pro sebe, která by spíše vytrhávala z příběhu, naopak si ještě více vynucuje pozornost. Tohle se tváří býti snadno napodobitelnou záležitostí, jenže opak je pravdou. Málokterý tvůrce dokáže něco podobného. Nezřídka to nefunguje ani tehdy, promítá-li se jeho biják na velikém plátně. U Malicka je v tomto směru navíc jedno, jestli jeho počin sledujeme v kině nebo na televizní obrazovce nebo na monitoru.

Míříme někam do druhé dekády 20. století. Bill pracoval ve fabrice, jenže je prchlivější povahy, což se vyznačuje i žárlivostí. Po průšvihu v Chicagu musí prchnout pryč se svou přítelkyní Abby a mladou ségrou Lindou, která nám celý příběh vypráví (voiceovery rovněž bývají u Terrence Malicka přece často důležitou součástí vyprávění). Vlak či možná osud je zaveze do Texasu, kde se právě mnozí nádeníci chystají sklízet obilí na polích bohatého farmáře, jehož obří barák uprostřed polí působí jako z jiného světa. Farmář vypadá, že se žen … plachej. Nicméně Abby nakonec osloví a Bill vymyslí, že by si ho měla vzít, protože pak zdědí jeho majetek, protože tady farmář bude jenom zhruba rok. Nedozvíme se, co by mu přesně mělo být. Vlastně není nepravděpodobné, že se doktor mýlí, jelikož se nedá tvrdit, že by jej cokoli limitovalo.

 

 

Každopádně, pro Abby a Billa bude nutné se scházet po nocích, někde ve větší vzdálenosti od domu. Obezřetnost je na místě, aby pán domu nic neprokouknul. Jeho známý, který jej považuje skoro za svého syna, má pokročilejší věk, takže všechno prohlédnul, ale s důvěrou se nesetkal. Postupem času si Abby a Bill přestanou dávat pozor, takže je farmář uvidí, nicméně ona se z toho dokáže vylhat. Přeci jen se mu hodně líbí, zvláště když jí vlasy vlají ve větru. A taky by jí rád umýval nožky. Neopatrnost tedy průšvih nepřinesla. Ale to ještě neznamená, že jejich podlý plán nebude potrestán něčím hrozivým. Něčím, co by se dalo nazvat „ranou egyptskou.“

Na rozdíl od Ridleyho Scotta v Exodu: Bozích a králech, Terrence Malick neměl k dispozici vizuální efekty, nicméně tenkrát se s tím stejně popasoval výborně. Obecně vzato znovu sledujeme řadu úžasných obrázků, které by se daly vyfotit a pověsit na zeď. Néstor Almendros odvedl výtečnou práci (kameraman Haskell Wexler, jenž byl tedy krátce předtím vyhozen z Přeletu nad kukaččím hnízdem, podle všeho dotáčel pouze některé záběry, třebaže později tvrdil něco jiného). Nebeské dny se tedy opět pyšní úžasnou atmosférou a díky té specifické osamělosti tohoto místa si můžeme fakticky připadat, že se pohybujeme v nebi. Ostatně Bill i farmář si právě tak vedle Abby evidentně připadají. Richard Gere, Brooke Adams, Sam Shepard a Linda Manz k sobě nikoho dalšího opravdu nepotřebují.

Nebeské dny se v závěru malinko zvrtnou v Zapadákov. Dokonce tak výrazně, že si dovedu představit, že s odstupem času si někteří nebudou jistí, ve kterém z počinů hrál Richard Gere a ve kterém Martin Sheen. Nebeské dny zároveň přinesly první oscarovou nominaci pro Maestra Ennia Morriconeho, přestože se nedá napsat, že by s hudbou bylo nakládáno optimálním způsobem. Ačkoli filmy Terrence Malicka byly vždycky spíše o obraze, než o zvuku a hudebním doprovodu. Tenhle se ještě nezaryl tak hluboko, jako režisérovy pozdější projekty. Asi proto, pro někoho možná paradoxně, že až tolik neklade důraz na významné filozofické, potažmo filozoficko-náboženské otázky. Přesto se dá směle tvrdit, že představy o uměleckém díle splňuje.

FOTO: cinema.de