Rozhovor: Gabriela Mikulková … část TŘETÍ

 

 

FDb: Minulý rok se hodně mluvilo o filmu Slovo, které je ke zhlédnutí na Netflixu. Trochu to na mě působí, že režisérka Beata Parkanová natolik věří tomu, jak to napsala, a natolik věří svojí režijní vizi, že ani nepřipouští možnost nějaké diskuze s herci, po které byste si mohli přidat v rámci dané scény třeba nějaké gesto nebo navíc nějakou repliku. Můžete to potvrdit nebo vyvrátit?
Gabriela Mikulková: Není to tak, že nepřipouští diskuzi! Abych uvedla konkrétní případ. Když jsme točili scénu v ložnici, Martin Finger měl jako můj muž na nočním stolku asi pět knih. A Věra, kterou hraju, tam měla pouze budík. Říkala jsem, že takhle ne, že ona taky čte a budu tam mít knihy taky! Beata přiznala, že je to celkem dobrá připomínka a dala tam knihu. Jednu! (smích) Ale konkrétně scénář k filmu Slovo mi připadal tak propracovaný, že jsem k němu neměla víc výtek nebo pochybností. Neměla jsem potřebu něco měnit. Určitě to není tak, že Beata nepřipouští diskuze!

A křičí někdy na place?
Ne. Když se jí něco nelíbí, tak přestane mluvit a funí. (smích) Zažila jsem to při generálce, kdy jsme si v České televizi projížděli všechny scény. Z nějakého důvodu jsem byla úplně vypnutá. Věděla jsem, že ta generálka ode mě není dobrá. Tak to Beata funěla a zatínala sanice, ale právem.

V tom filmu máte pěknou sáňkovací scénu …
Na instagramu mám video z natáčení téhle scény, koukněte. (smích)

Tak to se podívám. Každopádně kameru jste měla prakticky až úplně u obličeje, což se často nedělá …
Mně to nevadí. Pro mě je důležité, že vím, co hraju. Kdybych nevěděla, co hraju, tak ať je kamera kdekoli, tak jsem nervózní. Tady prostě byla Věra nesnesitelně bojácná. Ať je kamera, kde chce. Mně je to fuk. (smích)

Vybavíte si, kolikrát jste tenhle záběr opakovali?
Nevím, ale měla jsem pocit, že minimálně tisíckrát, protože mi byla neskutečná zima. A to se otužuju. Měla jsem polozmrzlé nohy. Když byla pauza a dala jsem si je k topení, tak jsem poprvé zažila tu divnou bolest při rozmrazování zmrzlého těla. Ale neřekla jsem nikomu nic.

Je pravda, že jste většinu záběrů, včetně těch, co trvají třeba dvě minuty, opakovali i patnáctkrát?
Jo, to je pravda.

S tím problém taky nemáte?
Na Slovu pro mě byla nejtěžší scéna na psychiatrii, protože tam jdu do schodů a ty schody jsem i se zkouškami vyšla třeba šedesátkrát. Na vysokých podpatkách. Tam jsem si říkala, že je opravdu dobré, že cvičím tu hot jógu, protože teď mám fyzičku, jakou jsem nikdy neměla, i když jsem předtím hrála basketbal. Ale když věříte tomu projektu, tak to nevadí. Horší by bylo, kdybych si říkala, že je to kravina. To bych v tu chvíli asi nedala. Věděla jsem, že to bude mít smysl. A to vám tu sílu dá. Ale náročné to bylo. Vím, že jsem jednou seděla na chodbě, Beata na mě mluvila a já jsem jenom viděla, že otevírá pusu, ale vůbec jsem nevěděla, co mi říká. Tak jsem jí jenom řekla, jestli to může říct ještě jednou. Ona se na mě jen vytřeštěně podívala a řekla: „Dáme pět minut pauzu.“ (smích)

 

s Martinem Fingerem a Janou Bébarovou

Říkala jste, že při té sáňkovací scéně jste chtěla původně křičet, což dává smysl, protože vašeho manžela ve filmu pořád otravují s tím, aby vstoupil do strany, a on to nechce udělat, ale z toho nátlaku je psychicky zdeptaný. Vnímala jste to ale i tak, že on se pohybuje v úplně jiných kruzích, než vaše postava, takže si mnohem víc uvědomuje závažnost situace?
Když jsem se s Beatou setkala a ona se mě na scénář ptala, řekla jsem jenom: „Já tomu rozumím a připadá mi to skvělé.“ Měla jsem tam jenom jednu drobnost a jednu větší věc, kdy to Věra nestačí racionálně držet v sobě a zakřičí, byť třeba ne před lidmi. A Beata řekla: „Ne, to by Věra nikdy neudělala.“ Tak jsem to tak vzala. A teď jsme s Beatou spolu někde byly, přičemž ta role je podle její babičky. A Beata mi řekla: „Když už to jednou bylo nad babiččiny síly, tak otevřela okno a křičela: ‚Hovno, hovno, hovno.‘“ Ja na to: „No! Něco takového jsem tam chtěla.“ A Beata řekla: „To ale udělala mnohem později, ne v době, kdy se Slovo odehrává.“ (smích) To už jsou takové teorie. Ten film už je zakonzervovaný. A i když tam hraju velkou roli, tak to beru tak, že je to vždycky hlavní vize režisérky, která kdyby měla poslouchat připomínky všech zúčastněných, tak nevím, jak by to dopadlo … Vlastně vím. Blbě! (smích)

Někteří režiséři by udělali to, že by natočili dvě verze. Jednu podle sebe a jednu podle toho, jak to vidí herec nebo herečka. A teprve ve střižně by se rozhodnuli, kterou použijí. Nicméně, Slovo se točilo s přestávkami po celý rok. Bylo pro vás pak těžké se vrátit do té role?
Ne. A hlavně já jsem toho v té době moc nedělala, protože byl covid. Takže jsem zažila ten luxus, že jsem mohla myslet jenom na tu postavu a nic mě nerozptylovalo. To byl vlastně takový americký sen. Psala jsem Knížkou po palici a do toho jsem točila Slovo. Ale je možné, že si Beata vždycky řekla, že mě musí nějak zpátky do té role naladit. Ale já jsem to tak nevnímala. Nevím …

Jak teda probíhalo natáčení během pandemie?
Museli jsme mít roušky. Jako herci na place ne, ale jinak všichni a furt. Ale jsou i horší věci.

Ve Slovu se potkáte s Ondřejem Sokolem. Lákalo by vás zkusit si hostovat v Partičce?
Neuvěřitelně moc! (úsměv) Strašně moc! Proč mi ještě nezavolali?

Třeba se ještě ozvou. Každopádně Slovo se dostalo na různé festivaly, včetně těch zahraničních. Byla jste s ním někde?
Po světě jsem nebyla nikde, protože jsem hrála představení. Ale teď o prázdninách možná pojedu do Polska. Ale to ještě nevím, jestli vyjde, protože budu zkoušet Oidipa s Tygry v tísni, kde hraju Iocasté. A do toho budu točit další film. Ale hrozně bych tam chtěla jet. Mohla jsem jet do Indie, ale jela bych tam sama. A to jsem si nelajsla, to bych se bála.

V Polsku u moře jste Slovo vlastně začínali natáčet. V tom filmu to vypadá, že tam musela být velká zima …
Jak jsem otužilá, tak mi to vážně nevadilo. V tom filmu v moři nejsem, ale jako Gábina jsem se tam ráchala hodně a užívala jsem si to. Jsem zvyklá už na jaře na řeku v Tyře, což je vesnice u Třince, kde teče bystřina přímo z hor a má čtyři nebo pět stupňů.

Je pravda, že jste si tuhle scénu u moře zkoušeli v České republice u rybníka?
Nezkoušeli. Martin dělal u moře fotky na plakát, který byl nakonec ale úplně jiný.

 

 

Měli jste s Martinem Fingerem zkoušky před začátkem natáčení? V tom smyslu, aby si režisérka Beata Parkanová ověřila, jestli k sobě vůbec pasujete?
Měli jsme čtené zkoušky. Z těch jsem měla trochu strach, protože tyhle věci si většinou čtu bez výrazu, potichu pro sebe, jen tak si huhňám. Martina jsem navíc po pracovní stránce neznala, ale on četl úplně stejně. A to mě hrozně moc uklidnilo. Tak jsme si to tam tak oba cudně prošeptali a Beata pak řekla: „Jo, to pude.“ Ona je neuvěřitelná!

Moje oblíbená otázka. Díky natáčení filmů se dostanete i na místa, kam byste se normálně nepodívala. Máte nějakou takovou lokaci, která vás hodně bavila?
Moc se mi líbilo to místo, které vybral Honza Vlček, kde ve Slovu kupujeme zmrzlinu. Nevybral žádné malované náměstí, ale takové schované okénko v malé uličce u zarostlých schodů v Třebíči. Krása.

Rozpoznala jste už v dětství, třeba podle chování rodičů, že ten bolševický režim, co tady byl, není normální? Martin Finger mluvil o tom, že si to uvědomil, když už jako malý viděl, že jeho maminka hrozila okupantům pěstí …
Se mnou se rodiče o politice nebavili, ale babička mi vyprávěla o roce 1968, že se v Českém ráji, kde bydleli, jednou ráno probudili a měli tanky na louce. Šla i do konfrontace s ruskými vojáky, ale dědeček ji tahal zpátky, ať neblbne. Jednou taky babička schovala raněného vojáka. Vesnicí pak projížděli ruské gazíky. Ten voják zpanikařil a utekl oknem. Jenom stihnul říct: „Jestli se za dva dny nevrátím, tak mě našli a zastřelili.“ A nevrátil se.
My si se svým synem o politice povídáme. Nejhorší by bylo, kdyby syn jednou volil nějakou nedemokratickou stranu. To bych brala jako mé rodičovské selhání. Sama sleduju politické dění pozorně, ale nikdy by mě nenapadlo, že budu politiku vnímat emočně. Od osmnácti jsem byla v divadle se staršími kolegy a bavilo mě s nimi o politice mluvit, přesněji řečeno ptát se. Tím jsem do toho prostupovala.

Nedávno jsem četl rozhovor s Beatou Parkanovou pro jeden knižní magazín. Ptali se jí, s jakou literární postavou by šla na víno nebo na kafe. Tak vám položím tu samou otázku. S tím, že to může být i filmová postava ...
Akorát jsem dočetla životopis o Renoirovi. Už několik let skoro nečtu beletrii, jen literaturu faktu. Takže na kafe nebo na víno bych chtěla jít dnes s ním. No, já bych s ním šla na čaj. Alkohol už skoro vůbec nepiju. Byl by asi nadšenej. (smích)

Slovo bylo uvedeno na festivalu v Karlových Varech. Vy jste tam byla už i s Poslem. Dá se to uvedení těhle dvou filmů nějak porovnat?
U Posla si vůbec nepamatuju ten potlesk. U Slova to bylo úžasné. Než ta premiéra byla, tak jsem si povídala s kolegyní a kamarádkou Gábinou Míčovou a ptala jsem se jí, jak to probíhá. A ona řekla: „Film skončí, lidi chvíli tleskaj a odejdou.“ Když Slovo skončilo, tak lidi tleskali, ano, ale hrozně dlouho. S Martinem jsme tam seděli. A on řekl: „Tak bychom se asi měli postavit, né?“ Tak jsme se postavili a oni pořád tleskali. Pak mezi nás přišla Beata, pak jsme se postavili úplně všichni herci. Nečekala jsem, že ta děkovačka bude trvat tak nekonečně dlouho. Bylo to … hezké.(úsměv)

Říkala jste taky, že při četní scénáře ke Slovu jste se na dvou místech rozbrečela. Vzpomenete si, co to bylo za místa?
To vím, ale není to důležité. Důležité je, aby to dojalo diváky. Já o svých rolích nerada mluvím, chci je hrát. Nechci to dovysvětlovávat a předkládat jim návod k použití. Chci vše říct tím, jak tu roli hraju.

OK. Nicméně ve Varech jste měla takový pěkný slaměný kloubouček …
(úsměv) Chtěla jsem si vzít něco výrazného. Ten klobouk mám strašně dlouho, ale až v těch Varech jsem zjistila, že mi ho pokousal křeček. Tak jsem si řekla, že když mě budou fotit, musím si vždycky dát to pokousané dozadu. Samozřejmě jsem na to vždycky zapomněla, takže i na titulce v časopisu je to pokousané vepředu.

Festival v Karlových Varech je festival mezinárodní. Takže jak jste na tom s cizími jazyky?
Domluvím se anglicky, ale nevěřím si v tom. Přála bych si někam odjet třeba na půl roku a tam se angličtině věnovat.

Za roli ve Slovu jste byla nominovaná na Cenu české filmové kritiky. Nominaci jste měla už i za Posla. Byla jste při tom letošním večeru nervózní, anebo jste si to vyhlašování prostě chtěla užít?
Chtěla jsem si to užít. Ale nevím, proč jsem si myslela, že tu cenu dostane Vita Smačeljuk. Ale když přišlo na tu naši kategorii, tak jsem si říkala: „Já tu cenu strašně chci!“ A když jsem ji nedostala, tak jsem se vrátila k tomu: „Vždyť jsi to přece věděla, že to dostane ona.“ Ale nevěděla, jenom jsem si to myslela. Na druhou stranu, cena je hezká, ale práci vám nepřinese. A já si přeju hlavně práci. A to se teď děje. Já jsem na té práci závislá a miluju ji. Když dělám věci, které mě netěší, tak to se mnou má můj partner hodně těžké. (smích) Při jedné večeři s Táňou Medveckou jsem jí říkala: „Táňo, proč já jsem někdy tak protivná, když dělám něco, co mě nebaví?“ A ona mi řekla: „Buď ráda. To znamená, že tu práci miluješ.“ Tak se snažím být ráda. Renoir, když už měl revmatismus po celém těle a obrovské bolesti, tak vstal a řekl si: „Dneska budu malovat tohle.“ To malování ho drželo, dokud mohl udržet štětec. Pak umřel. Honoráře, které ho konečně uživily, dostával až cca posledních pět let života, kdy už měl revmatismus po celém těle a pohyboval se pouze díky vozítku. Okomentoval to slovy: „Je to jako byste dávali ty nejlepší oříšky veverce, ovšem už bezzubé.“

 

s kamarádkou, herečkou Gabrielou Míčovou

Spolu s dalšími herci a herečkami jste namluvila audioknihu, která se jmenuje Mycelium. To je úplně jiná disciplína …
Je a neuvěřitelně mě to baví! Konkrétně Mycelium bylo pekelně náročné i technicky. Tím, že je to sci-fi, byla tam přes půl řádku dlouhá, vymyšlená slova. Pro mě je to určitý druh meditace, protože v tom studiu jste zavření čtyři hodiny. A po celou dobu musíte být stoprocentně soustředění. To mě baví. Je štěstí, když člověk objeví, co ho baví. Hraní se nedá ničím nahradit.

Vlastně Posel je i o tom, že hlavní hrdina právě pořád neví, co ho baví a co by chtěl dělat. Není ani příliš zodpovědný, když třeba peníze na nájem dá na sázku. Měla jste to někdy taky tak, anebo jste byla vždycky zodpovědná?
Tak stalo se mi to s tou knihou o té Lídě Baarové. Jinak můj partner je mnohem zodpovědnější než já. Ale myslím, že jsem se v tomhle už taky zlepšila. Snažím se, Honzo, fakt.

Bavilo by vás dělat i dabing?
Ten mi nejde. Znervózňuje mě ten čas. A vadí mi, že se musím přizpůsobovat jinému herci. Já se nechci přizpůsobovat, já si chci v práci hrát, tvořit, třeba se i zpotit, jak to někdy hned nejde, ale to je taky fajn.

Říkala jste, že jste povahou introvert. Přesto vám nedělá problém hrát před lidmi …
Nechápu to. Je pravda, že na těch děkovačkách se trochu stydím. Ale čím dál víc si vážím lidí, kteří přijdou do divadla nebo do kina. Zvlášť v plném Staváku při Reji jsem vždycky tak vděčná. Stojím, koukám na ně a v duchu si říkám: „Děkuju vám, že jste přišli!“

Víckrát jste zmínila vašeho přítele, který si říká Jan Musil Přejmenovaný. Hrála jste v jeho krátkometrážním filmu Nejlepší kamarádky, který je ke zhlédnutí youtube. A tak se musím zeptat, jaké to bylo hrát ve skříni?
To bylo dobré. (smích) Víte co, já jsem se narodila v Třinci, já nejsem žádná třasořitka. Mě jen tak něco nerozhází. (smích)

Právě s ním budete točit v létě ten celovečerní film. Můžete k němu prozradit ještě něco víc?
Hlavní téma je, jak jednoduché je někoho zmanipulovat. Napsal to přes motivační řečníky. Je tam moc krásné obsazení. Hlavní roli hraje Michal Balcar. Mého muže hraje Honza Dolanský, dále Alena Doláková, Eva Leinweberová, Kryštof Bartoš a mnozí další. Rozhoduje se, jestli tam bude hrát Táňa, protože tam má ještě jedno natáčení. Točit se bude o prázdninách v Pardubicích. Mám těšení a nervozitu dohromady, ale noha mi nevibruje. Takže fajn!

ČÁST PRVNÍ JE K DISPOZICI TADY
ČÁST DRUHÁ JE K DISPOZICI TADY

FOTO: Archiv Gabriely Mikulkové