Rozhovor: Gabriela Mikulková … část DRUHÁ

 

 

FDb: Bavili jsme se o tom, že jste hrála v představení Korespondence V+W. S Werichovými se kamarádil Jiří Brdečka. A jeho dcera Tereza napsala seriál Bohéma, kde hrajete Alici Novou, manželku Oldřicha Nového. U některých věcí, například té, že přišla o dítě, se úplně jistě neví, jestli k nim doopravdy došlo. Na druhou stranu se stoprocentně ví, že když dostala rozkaz, že musí do koncentračního tábora, Oldřich Nový ji neopustil a jel s ní. Zkoušela jste si o ní zjišťovat další informace?
Gabriela Mikulková: Tyhle informace jsem si o ní hledala, až když jsem Bohému dotočila. Tím, že ji diváci skoro neznali, tak pro mě bylo hrozně moc důležité, co bylo hlavně ve scénáři. Mnohokrát jsem si ho přečetla, a pak jsem si začala vymýšlet, co se asi mohlo stát a dělo dál. Takže bylo paradoxní, že ve chvíli, kdy jsem to točila, tak se mě na ni hodně lidí ptalo, ale já jsem nic navíc nevěděla. Nechtěla jsem. U osobností velmi známých bych si takhle fantazírovat nemohla.

Takže vás nelákalo spíš si zahrát třeba Ninu Burianovou nebo některou z dalších tehdejších osobností, jaké se v tom seriálu objevují?
Konkrétně Ninu Burianovou asi jo, protože ji taky většinou lidi neznali.

A co třeba Lili Krallová, kterou hrála Judit Bárdos a jedním z jejích předobrazů byla Nataša Gollová?
To byla zase slepená postava z několika hereček. Ale kdybych měla hrát třeba Lídu Baarovou, tak tam už na ni má každý nějaký názor. Musela bych už naplnit představu mnoha lidí a už to není tak svobodné. Proto obdivuju Vladimíra Javorského, jak zahrál Vlastu Buriana, protože není jeho kopie, ale zároveň uspokojil představu většiny. Kdybych hrála někoho, kdo je dobře známý z filmů, tak bych asi měla pocit, že ho musím přesně napodobit. A to mi přijde netvůrčí. Netoužím být skvělá kopie.

Původně to mělo být tak, že postavy v Bohémě měly být všechny fiktivní a pouze měly připomínat ty reálné osobnosti. Asi budete souhlasit, že je dobře, že tenhle záměr padnul, a že až na pár výjimek tam jsou všichni pod pravými jmény …
Jo. Tím to získalo atraktivitu a je dobře, že tam jsou konkrétní osobnosti.

Kdysi dávno jste si taky zahrála v Ordinaci v růžové zahradě …
(smích) To jsem byla ještě v Ostravě a volal mi můj tehdejší „agent“, že jsem dostala roli v Ordinaci v růžové zahradě. To byla doba, kdy jsem si moc přála hrát v takovém seriálu, protože už jsem chtěla odejít z Ostravy. Říkal, že mi tam napsali velkou postavu a budu mít roční smlouvu. Dopadlo to tak, že jsem natočila jeden díl, kde mě přivezli na nosítkách, párkrát jsem zavzdychala bolestí a to bylo všechno. (smích) Vím, že když mi zavolali, seděla jsem v jedné kavárně. A druhý den jsem přišla do divadla, kde mi kolega Milan Šulc říkal: „Gábino, co jste to včera dělala? Vy jste šla přes náměstí, já jsem seděl v kavárně a koukal jsem na vás. A vy jste měla na sobě vytahanou mikinu a byla jste shrbená. Takhle přece herečka nechodí. Co kdyby vás viděl nějaký divák, kterému jste se líbila v nějaké inscenaci?“ Tahle věta mě tolik ovlivnila, že jsem si řekla, že mám asi nějakou zodpovědnost vůči divákům a od té doby mám slušnou sebekontrolu.

 

 

Přejděme k filmům. Jaké filmy, případně herce a herečky, máte ráda jako divačka?
Mám ráda, když máte pocit, že ten herec může kdykoli přestat hrát a říct: „Jo, teď jsem vám ještě chtěl říct, že jsem snídal volské oko a bylo to skvělý.“ A pak se zase vrátí a já mu ve vteřině věřím, co hrál předtím. Tím chci říct, že mě baví, když je ten herec, obrazně řečeno, milimetr nad tou rolí. Kdežto když hraje tak, že mám pocit, že za půl hodiny dostane infarkt, tak to mě nebaví. Ovšem to, že je milimetr nad tou rolí, neznamená, že ji nehraje naplno. Naopak to znamená, že ji úplně ovládá. To mě baví. Takhle to měl třeba pan Hartl. Ale takových herců je spousta. Třeba když vidím hrát Táňu Medveckou.

A co zahraniční herci a herečky? Třeba Cate Blanchett, která hrála postavu Gertrude ve filmu Ideální manžel, zatímco vy jste tu samou postavu hrála na divadle …
Mimochodem, Ideální manžel. Když jsme to zkoušeli, tak jsem v tom pořád hledala nějakou složitost a logiku. A režisér Janusz Klimszami pořád říkal: „Ne, jenom to řekni a ono to bude vtipné. Jenom najdi rytmus té postavy.“ Než jsem na to přišla, tak mi to hrozně dlouho trvalo, ale pak jsem si to strašně moc užívala! Cate Blanchett je skvělá, Kate Winslet je skvělá, Naomi Watts mě taky moc baví. Teď se ale na filmy moc nekoukám. Jeden budu točit o prázdninách, a když mám před sebou takhle velkou práci, tak mi sledování filmů bere pozornost. Teď se musím soustředit na to, co mám před sebou já a mít v hlavě čisto. Proto jsem za poslední čtyři měsíce viděla třeba jen dva filmy.

Zmínili jsme Táťjanu Medveckou …
S Táňou bych hrála cokoli. Kdyby mi Táňa řekla: „Hele, budu točit film a chybí nám tam role mulatky, která mluví hebrejsky, bereš?“ Řeknu: „Beru!“ Každé setkání s ní je pro mne obohacující. Nejen umělecky, ale i lidsky. To lidsky je přidaná hodnota. Já v práci nepotřebuju, aby mě kolegové milovali a já, abych milovala je. Musím si jich hlavně vážit pracovně a naopak. Nejdu hledat do divadla nebo na natáčení primárně kamarády. A to, že je mi Táňa blízká i jako člověk, je štěstí. Nemám ráda zimu, ale s ní bych točila i v Grónsku.

s Taťjanou Medveckou

 

Další z filmů, ve kterém jste si zahrála, je Posel. Měla jste možnost číst i ten původní scénář? Protože se realizoval až po deseti rokách od doby, co ho Marek Epstein napsal, a došlo tam na výraznější změny …
Ne, to ne.

Před natáčením Posla se vás víc sešlo s Vladimírem Michálkem a ptal se vás, jakou byste kdo chtěl hrát roli. Vy jste řekla, že byste chtěla hrát Sylvu a on řekl: „Tak jo“. Víte už dneska, jestli to tak měl vymyšlené nebo jestli dal na vás?
Nevím. Hlavně vůbec nechápu, čím jsem ho přesvědčila. Čekal na mě po představení v Divadle v Dlouhé ještě s Matějem a s Evou. Byla jsem strašně nervózní, i když jsem neměla důvod, protože byl normální a milý. A čím víc byl milý, tím víc jsem byla nervóznější. A z té nervozity jsem pila půllitráky džusu s vodou. A když jsem pila asi třetí půllitrák, tak se mě zeptal: „Gábino, nemáte cukrovku?

Dá se srovnat Vladimír Michálek třeba s Beatou Parkanovou?
Myslím, že mají jeden, pro mě zásadní styčný bod. Když se pro něco rozhodnou, tak přesně ví proč a to herec okamžitě vycítí. Je to nějaký vnitřní klid a jistota, zdravé sebevědomí. A to si myslím, že mají oba. U nich se cítíte v bezpečí. To vám dává neuvěřitelný klid na práci. (úsměv)

Vladimír Michálek říkal, že naprosto zásadní pro ten film je vaše milostná scéna s Matějem Hádkem. Říkala, že když bude špatná, tak bude špatný celý film. Ale jak u vás obecně probíhala příprava na roli Sylvy, která rozhodně není jednoduchá?
Bylo to v období, kdy jsem se ještě hodně styděla za to, jak vypadám. Ještě tam neproběhlo smíření s mým tělem. Ale ta práce mě tak strašně baví, že jsem si ty scény opravdu užívala. Když jsem dala scénář přečíst svému partnerovi, říkal: „To vem. To tě bude bavit.“ Byla jsem nervózní jenom tehdy, když jsem čekala na tu scénu. Seděla jsem na chodbě jenom v županu. Vím, že se mě Matěj Hádek snažil nějak rozveselit, ale moc se mu to nedařilo. Připadala jsem si jako v čekárně u zubaře. Ale to samotné natáčení té scény mě bavilo.

Matěj Hádek mně říkal, a nedávno to vlastně říkal třeba i Martin Finger, se kterým hrajete ve filmu Slovo, že se na sebe pak na plátně nemůže dívat. Jak to máte vy?
Já se na sebe nemůžu dívat hlavně během natáčení. Herci odbíhají a koukají na KOPR (Kontrolní PRojekce, tedy monitor, na kterém na place režisér sleduje záběr – pozn. aut.), ale to já nedělám. Pořád mi během natáčení v hlavě běží, že jsem skvělá. Musím si udržet tohle zdravé sebevědomí. Že jsem prostě úžasná a nikdo ze mě nemůže spustit oči. A když už je to natočené, tak jsem schopná si ten film pustit a dívat se na něj už jenom pracovně, chladně. Vidím chyby a snažím se poučit. To mi nevadí. Ale během natáčení se na sebe dívat nechci, protože by mě to strašně moc rozhazovalo.

 

 

Ptal jsem se Evy Leimbergerové, zeptám se i vás. Máte v Poslovi nějakou oblíbenou scénu?
Miluju tu scénu, když se Honza Kolařík zeptá Ireny: „Jezdíš na kole?“ Ona řekne: „Ne.“ A on řekne: „Budeš.“ (smích) To je taková drobnost. Ale vůbec mi přijde, že tahle dvojice je tam moc povedená. Vtipná, ale ne násilně.

Bylo napsáno už ve scénáři, že vaše postava bude mít krátké vlasy?
To mi řekl Vladimír, že mě ostříhá, jestli mi to nevadí. Abych byla taková sportovnější. Měla jsem vlasy po pas a najednou jsem byla na kluka.

Sylva má v Poslovi zašívací místo na střeše. Měla jste taky někdy takové?
Taky jsem měla zašívací místo na střeše na chalupě v Tyře. A opalovala jsem se tam do půl pasu nahá. Pak jsem zjistila, že si mě tam soused, co bydlel na vršku nad tou naší chalupou, fotil. Pak už jsem se tam po těch letech opalovat přestala. (úsměv)

Sylva v Poslovi cvičí aerobik. Ale vy jste hrála basketbal. Dokonce jste byla kapitánka. Bylo to tak, že jste spoluhráčky i o přestávkách mezi čtvrtinami motivovala a povzbuzovala?
To ani ne. To vždycky dělal trenér. Ale někdy jsem uklidňovala rozhádané spoluhráčky. Někdy i v divadle uklidňuju rozhádané spoluhráčky. (smích)

Co se dalších seriálů týče, hrála jste i v těch detektivních, které jsou v současnosti hodně oblíbené. Například v Případech 1. oddělení, které se inspirují skutečnými případy. Víte, jestli jste natáčeli na místech, kde k těm případům ve skutečnosti došlo?
To nevím. V těchto seriálech jsem vždycky hrála jenom krátce. Větší práce byla Život a doba soudce A. K. s Robertem Sedláčkem, kde jsem hrála státní zástupkyni a její předobraz byla Lenka Bradáčová. Ale zase se mi líbilo, že nemám hrát přímo ji. Mě by nebavilo nakoukávat, jak ona mluví a jak se hýbe. Netoužím po tom, aby mi někdo okomentoval můj herecký výkon tak, že by řekl: „Tys byla přesně jako ona.“ To pro mě není tvůrčí.

Ale co kdyby vám režisér přímo řekl, abyste si ji nakoukala?
Tak to bych musela. Tu roli bych neodmítla. (úsměv)

ČÁST PRVNÍ JE K DISPOZICI TADY
ČÁST TŘETÍ JE K DISPOZICI TADY

FOTO: Archiv Gabriely Mikulkové, ceskatelevize.cz