Recenze: Děti Nagana

 

 

To znamená, že bylo jen otázkou času, kdy o něm vznikne vedle dokumentárních i nějaký hraný počin. Nakonec se ho ujal Dan Pánek, od něhož jsme v roce 2016 viděli kvalitní thriller Taxi 121. S Dětmi Nagana se vrátil nikoli do února, nýbrž do léta 1998. A příznává, že cca desetiletý hlavní hrdina jest do značné míry on sám. Akorát se ve filmu shodou okolností jmenuje Dominik, tak jako jedna z klíčových osobností velkého triumfu. Chce hrát hokej, což se doma úplně nelíbí, byť děda ho v tom podporuje, ač mu tenhle sport přivodil velké celoživotní trauma, o kterém se podělí v jedné z nechtěně legračních, patetických scén.

Do toho se klučinovi líbí spolužačka Káťa, nicméně protože se jedná o rodinnou sportovní komedii, dočkáme se samozřejmě na závěr důležitého zápasu – nejen jako v sérii o Rockym či Danielovi, jenž soupeře v rozhodující moment rovněž vždycky uzemnil nějakým efektním a efektivním způsobem. Tentokrát se jedná o vesnické utkání mezi bandou dětí a jejich o něco staršími spolužáky. Vývoj mače nám trochu pomůže objasnit, proč film startuje komentářem pánů Vichnara a Záruby a obrázky ze semifinálového zápasu s Kanadou, který dospěl k samostatným nájezdům. Vítězné finále bohužel neuvidíme (protože pro režiséra paradoxně nebylo až tak velkým zážitkem), což je celkem matoucí, ale dobře. Záhy se tedy přeneseme do léta osmadevadesátého roku, kdy malí kluci nadále chtěli být jako Hašek, Jágr, Ručínský, Šlégr, Růžička, Reichel, Patera, Martin Procházka, Libor Procházka, Hamrlík, Šmehlík, Čechmánek, Hnilička, Moravec, Čaloun, Straka, Lang, Špaček, Svoboda, Kučera, Hejduk, Beránek a Dopita. Všichni jmenovaní budou mít už navždycky punc výjimečnosti a v jistém směru nedotknutelnosti. Tak jako jejich případní následovníci, ačkoli ti se možná ještě nenarodili.

 

 

Už se párkrát stalo, že čeští tvůrci natáčeli v příštích dekádách dílko, které se odehrávalo v 90. letech. Ne pokaždé se podařilo přenést tehdejší atmosféru na plátno/ televizní obrazovku. Zdaleka ne všude to v první porevoluční dekádě přece bylo jen o podnikatelích a lichvářích a vyděračích a vrazích a polosvětě. I na vesnicích děti sbíraly hokejové kartičky, znaly pogy, žvýkaly žvýkačky z televizní reklamy, staraly se o svého Tamagotchiho, kvůli zábavě se výhýbaly domácímu pomáhání, jezdily na kole BMX a pochopitelně hrály letní hokej s tenisákem, při kterém se občas zranily a občas pohádaly. Zrovna jako se hádá bývalý profesionální hráč Karel (Hynek Čermák) se svou manželkou Janou Bernáškovou, kteří jsou rodiči jednoho Domova kamaráda. Brzy taky zjišťujeme, že Domův otec není jeho otec, zato má maminku, kterou moc pěkně ztvárňuje Klára Issová.

Karlovi možná opravdu ujel vlak, ale díky tomu může kluky naučit hrát tak, aby byli minimálně vyrovnanými soupeři staršímu a vyhranějšímu týmu. V případě tréninku a rad nás fakticky nečeká nic, co bychom neviděli a neslyšeli v jiných audiovizuálních dílech. Ale pořád je to zábava. I navzdory některým nelogičnostem či těm scénám a postupům, které nemají takové vyznění, jaké měly mít. Tyhle nedorazy a naivitu lze určitě odpustit, protože myšlenka jest ušlechtilá, tak jako věnování filmu Ivanu Hlinkovi a všem výše uvedeným olympijským vítězům. Potěší i slogan věřící v to, že žádný sen není příliš velký. Pro Dana Pánka se totiž evidentně jedná o velmi osobní projekt. A u takových bývají komerční úspěch a snaha o lidovost a víravost až druhořadé.

 

 

Tím se Děti Nagana liší od ostatních českých komedií, byť i tady dětičky sem tam zbytečně utrousí nějaké to sprosté slovíčko. Režisér nestudoval filmovou školu, což se už v případě Taxi 121 ukázalo býti spíše ku prospěchu věci, jelikož není svazován poučkami, jaké můžou být někdy zastaralé. Takže si věci nakoukává a opisuje od ostatních. To samozřejmě není chyba. Ovšem v takovém případě je třeba opisovat od těch nejpovolanějších, a taky je třeba od nich opisovat důkladně. Dělají to i jiní – jak u nás, tak ve světě. Občas ale jakoby se v příběhu sám trochu ztrácel, což jaksi párkrát vyústí v obracení očí v sloup a v úsměv tam, kde jsme se usmívat ještě neměli (cameo Dominika Haška je nakonec vlastně docela šikovné). Nicméně, jak uvedeno, navzdory těmto nedostatkům se pořád pohybujeme na vyšší kvalitativní úrovni, než u většiny těch ostatních současných českých komedií.

Děti Nagana mají v podstatě jedinou hodně výraznou vadu, kterou představuje střihová skladba, a to nejen ve scéně zápasu (viz například útěk přes plot před psem), jelikož si bere za cíl dynamiku na úkor pocitové a kontinuální složky, což narušuje nerušené sledování. To samé platí třeba i pro lyrické záběry z cesty na předchozí zápas, při kterých se dost mění tempo. To samo o sobě také není chyba, ale rovněž v tomto případě je – jak kdysi prostřednictvím Miroslava Macháčka řekla v dokumentu Praha, neklidné srdce Evropy režisérka Věra Chytilová – nejdůležitější vědomí souvislostí. Tedy by nemělo stačit pouze tvrzení, že poklidná cesta na plátně vypadá dobře. Natáčelo se minulý rok v létě a k pětadvacátému výročí musel být film hotový, takže na postprodukci holt bylo času méně, než by bývalo bylo zapotřebí. Přesto platí, že Děti Nagana určitě nezklamaly, nicméně v tomto směru je dobré si připomenout, že nevyprávějí o samotných hráčích, nýbrž o tom, jak svým slavným vítězstvím přepsali dějiny a pobláznili/inspirovali mnohé další.

FOTO: Bontonfilm