Kategorie: Speciál
Rozhovor: Jan Budař
Autor: Tomáš Kordík -

Jan Budař: Protože byl takovým spřáteleným dramaturgem toho scénáře.
Myslel jsem, jestli to není proto, že vás trochu inspirovala vaše společná scéna ve filmu Betlémské světlo …
Společné scény v Betlémském světle jsem si moc užil, ale to není ten důvod.
Původně jste chtěl natočit Prince Mamánka už v roce 2015. Pak jste se pokusili tenhle projekt oživit v roce 2018. Dělal jste tehdy nějaký update scénáře?
Ten scénář procházel kontinuálně od roku 2015 až do výroby v roce 2021 různými revizemi a opakovaným čtením. Nebyly to nějaké zásadní změny, ale byly to změny, které ho neustále brousily jako diamant.
Psal jste scénář, režíroval jste, produkoval jste, skládal jste hudbu, včetně písničky u závěrečných titulků, ve filmu taky hrajete, samozřejmě jste se střihačem stříhal … Je nějaká fáze výroby toho filmu, která vás nejvíc bavila?
Mě bavily úplně všechny, protože jsem díky tomu poznal výrobu filmu od nuly až po jeho výsledek. Do té doby jsem nic podobného nezažil. Nejvíc mě na tom bavilo to, co všechno jsem se díky tomu naučil. Já se rád učím nové věci.
Třeba takový Petr Jákl naopak říkal, že se na Janu Žižkovi nejvíc těšil do střižny. Vy jste si v tomhle filmu taky zahrál. A na place jste hrál šachy s Williamem Moseleyem, který ztvárnil Žižkova bratra Jaroslava. Kdo vyhrával?
Hráli jsme jednou a vyhrál jsem. (úsměv)
Přemýšlel jste, že byste ten svůj výčet profesí do budoucna ještě rozšířil? Že byste si třeba stoupnul i za kameru a zahrál si jenom menší roli, když byste zároveň režíroval?
Ne, tuhle ambici vůbec nemám. Naopak mám radost, že jsem na Mamánkovi mohl pracovat s fantastickým kameramanem Janem Malířem, který je mistr svého oboru. Takže další profese určitě neplánuju. (smích)

Já jsem se radil mimo jiné i s Petrem Jáklem. I s dalšími zkušenými producenty, protože jsem se v tom oboru musel aktivně učit. Všechno jsem se učil od nuly, protože jsem producentství nikdy nedělal, takže jsem musel dělat všechno pro to, abych ty věci pochopil a zorientoval se v nich. Není to jenom o shánění peněz. Je to velmi náročná práce, která zahrnuje dát celý film dohromady, hospodařit s financemi, komunikovat s lidmi … Je to strašně moc věcí, které k tomu oboru patří. Byl jsem hozený do vody a mám štěstí, že jsem se díky tomu nesmírně mnoho naučil, i když producentem jsem se nestal úplně dobrovolně. (smích) Prostě jsem chtěl natočit svůj scénář.
U Prince Mamánka jste namluvil i trailer. Počítal jste s tím od začátku, anebo to tak nějak prostě vyplynulo?
To byl nápad tvůrců traileru a mně se moc líbil. Oslovili mě, jestli to udělám a já jsem řekl, že samozřejmě.
Vyzkoušel jste liánu ayahuascu. Znám ještě další dva lidi, kteří ji zkusili a říkali, že to pro ně byl v podstatě game changer, tedy zážitek, který jim do značné míry změnil život. Myslíte, že by Princ Mamánek vypadal jinak, kdybyste tuhle liánu nezkusil? Že se do něj tahle vaše zkušenost nějakým způsobem promítla?
To nevím, jestli by vypadal jinak, ale je pravda, že ayahuasca je starodávná medicína, která člověku zprostředkuje úplně nový pohled na realitu. Jak na tu běžnou každodenní, tak na realitu jeho vlastního života. Je to úžasná a silná medicína, která má tuhle schopnost.
Díky vám a Ondřejovi Vetchému jsem si při sledování Prince Mamánka vzpomněl na pohádku Čertí brko. Tak se vás zeptám na stejnou věc, jako jsem se ptal Marka Najbrta, totiž co by podle vás měla mít dobrá pohádka?
Určitě humor. Já jsem ten typ diváka, který má v pohádce rád určitý přesah, abych si ji jako dospělý taky užil. Domnívám se, že v dobré pohádce by těm hrdinům mělo jít o život, měl bych se o ně bát. A jsem typ tvůrce i diváka, pro kterého je katarze ve filmu nesmírně důležitá, protože díky katarzi pro mě má kterékoli umění smysl. To věděli už staří Řekové a platí to dodneška. A pro pohádku to podle mě platí dvojnásob, protože právě pohádky by se měly přímo dotýkat našich srdcí.
Když to vezmeme v rámci celé vaší filmografie, je nějaká lokace, která vám uvízla v paměti a kam byste se rád vrátil?
Vlastně všechny lokace, které jsme navštívili v rámci natáčení Prince Mamánka, mě nadchly, protože jsem si před natáčením poctivě dělal výlety po celé republice, abych vyhledal co nejlepší motivy. A věřím, že se mi podařilo najít velice zajímavá místa, která jsem ve filmech ještě neviděl. Ať už to bylo Pohansko na Břeclavsku, Lednicko-Valtický areál, obora Žehrov nedaleko Českého ráje, ale i samotný Český ráj a pochopitelně Dětenice, kde jsme točili poměrně velkou část pohádky. To jsou místa, kam se budu určitě rád vracet, protože jsou nádherná.
Princ Mamánek nezapře inspiraci krčmou v Dětenicích. Ale jaké pro vás byly další inspirace? Třeba i co se týče filmů …
Já filmy miluju, takže na ně koukám často. A těch inspirací může člověk v Mamánkovi najít celou řadu, ale nemám je nějak zmapované, nedělám si seznam. Beru přirozeně, že když se člověk něčím živí, konkrétně tedy filmama a vizuálníma zážitkama, tak se to potom zákonitě musí do jeho vlastní tvorby promítnout. Takže těch inspirací bylo a je určitě mnoho.
Předpokládám, že jednou z nich byl film Na samotě u lesa, který jste si s Janem Malířem nakoukávali. Zaúkoloval jste třeba i jiné členy štábu, potažmo herce a herečky, aby se před natáčením podívali na nějaký konkrétní film?
Adamovi Halašovi a Honzovi Ševečkovi, kteří ve filmu hrají cherubíny, jsem dal za úkol, aby se podívali na grotesky s Busterem Keatonem a Charliem Chaplinem. Chtěl jsem, aby nasáli tu jejich genialitu a cit pro gag, protože skoro celý film nosí rakev, když putují příběhem s Gustavem Hroudou alias Bolkem Polívkou. Jsou to takoví mlčenliví průvodci a moc se mi líbí, jak tyto nenápadné role pojali. Chtěl jsem, aby to byli takoví klauni v pozadí a aby divák nevěděl, koho dřív sledovat, jestli skvělého vypravěče Bolka nebo ty dva chlapíky vzadu.
Když máte tolik rád filmy, zjišťujete si o nich i informace týkající se jejich vzniku? Baví vás sledovat třeba filmy o filmu?
Ano, velmi. O svých oblíbených filmech vždycky zjišťuju všechno, co jde. Jak byly finančně úspěšné, jaký měly rozpočet, jak vznikaly. Stejně tak to dělám s režiséry, když mě nějaký tvůrce zajímá, vždy o něm studuju všechno, co najdu.
Ve filmu hrajete s Veronikou Khek Kubařovou. Oba vás můžeme vidět třeba už v Lidicích, i když tam nemáte žádné společné scény. Je pravda, že ona zůstala jako jediná v obsazení Prince Mamánka od úplného prvopočátku?
Ano, a pak je tam od prvopočátku ještě Ondra Vetchý a já.

Určitě to bylo záměrem, protože pana Kemra mám jako herce nesmírně rád. Přál jsem si, aby dub mluvil hlasem, který člověka překvapí tím, že ho vlastně odněkud zná a chvilku mu trvá, než zjistí odkud. A zároveň, aby byl už jen po hlase silná a krásná osobnost. To byl ten záměr.
Ludvík Otomar Karel XII. Zrozený Vznešený. Jak dlouho jste tohle jméno vymýšlel?
Vy jste si to zapamatoval, jste dobrej. (úsměv) Nevím, zase tak dlouho to nebylo. Nějak mně přišlo, že tohle je prostě jeho jméno a taky jsem chtěl, aby bylo trochu dlouhé, protože mi to přišlo patřičně aristokratické. (smích)
V Princi Mamánkovi hraje vašeho tatínka Martin Huba, se kterým jste si zahrál ve výborných Hovorech s TGM, na které jsem si za ty čtyři roky několikrát vzpomněl. Hrajete tam Karla Čapka, jehož život a tvorbu jste pro tu roli důkladně studoval. Které z jeho děl vás nejvíc oslovilo?
Za tu dobu, co jsme ten film dělali, jsem toho do sebe nasál, co nejvíce to šlo. Záměrně jsem bral jeden jeho text za druhým, včetně korespondence, kterou vedl a včetně všech možných jiných zdrojů, které o Karlu Čapkovi napsal někdo jiný. Takže jsem si v hlavě udělal takové soukromé vysílání Karla Čapka. Nemůžu říct, že by mě z jeho odkazu oslovilo jedno dílo nejvíc, naopak jsem pochopil, jak nesmírně komplexní a zajímavý člověk to musel být a co všechno v jeho fantazii bylo možné. A nad tím jsem žasl. Takže by se dalo říct, že pro mě bylo největší dílo Karla Čapka on sám.
To mně připomnělo jednu věc. Kanadský herec Jonas Chernick, který hraje ve filmu Pražské orgie, mně říkal, že ve filmu The Pentagon Papers hrál novináře Neila Sheehana, který mimo jiné napsal obsáhlou, devítisetstránkovou knihu o válce ve Vietnamu. A Jonas si ji přečetl, ale pak říkal, že si není jistý, jestli by se jeho herecký výkon nějak lišil, kdyby to neudělal. Myslíte, že byste Karla Čapka zahrál jinak, kdybyste si o něm všechno nenastudovával?
To je taková hypotetická otázka, na kterou se odpověď už nikdy nedozvíme, takže nevím. Je dost možné, že bych to zahrál podobně, i kdybych se tolik nenořil do jeho života. Ale já to mám tak, že pro mě ten samotný proces strávený s kteroukoli rolí, je důležitější, než výsledek.

Několik roků zpátky jste na Českých lvech hrál svoji písničku Máminy prsa. Teď je tady Princ Mamánek. Můžeme od vás v budoucnu čekat ještě něco dalšího na maminkovské téma?
(úsměv) Nevím. To já nikdy nevím. Já mám už napsaný úplně jiný scénář. Jmenuje se Největší tajemství Leopolda Bumbáce. Je to příběh vojáka, který přežil prusko-rakouskou válku, kde sloužil jako dělostřelec a zjistil, že se na něho přilepily duše tří mrtvých vojáků, které on sám v té vojně zabil. Dozví se, že uvízly mezi světy a budou mu škodit tak dlouho, dokud je nevyprovodí na další cestu. Takže to je úplně jiný příběh. Příběh o nesmyslnosti války, o odpuštění a o lásce. Takový dobrodružný film s pohádkovými motivy.
Po zhlédnutí Prince Mamánka se nemůžu nezeptat, za jakých okolností byste natočil Prince Mamánka 2?
(smích) To fakt netuším.
Spolupracoval jste na scénáři u filmu Nuda v Brně, ale na to, jak jste tvůrčí, těch scenáristických kreditů na kontě zase tolik nemáte. Napadlo vás už dříve, že byste si napsal pro sebe scénář? S tím, že byste třeba ještě nerežíroval?
Ale jo. V páru s někým i sám jsem napsal různé scénáře, ale ona je to dlouhá cesta, než se něco realizuje jako film. Existují další látky, které jsem zpracoval jako scenárista. Po Nudě v Brně jsme s Vladimírem Morávkem udělali ještě Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, kde jsem taky spoluscenárista. Takže to, že ty projekty zatím nevznikly, neznamená, že jsem na ničem nepracoval. Ale je to běh na dlouhou trať.
Dělal jste během postprodukce Prince Mamánka nějaké zkušební projekce?
Dělali jsme, ano. I pro děti, i pro dospělé. Distributor byl, a asi pořád je, poněkud vyplašený z originality a hloubky Prince Mamánka. Místo toho, aby ji bral jako přednost, tak se jí bojí.
Rád kreslíte a malujete. Ve filmu můžeme vidět několik portrétů. Dělal jste je vy?
(úsměv) Ne, nedělal. Ty dělal jiný malíř, kterého domluvili páni rekvizitáři.
Když se bavíme o téhle vaší kreslící zálibě, dělal jste si v rámci režijní přípravy storyboardy?
Dělal. Věděl jsem, že tu přípravu musím udělat velmi poctivou, protože jako debutant jsem chtěl mít všechno co nejlíp připravené, abychom co nejméně času ztratili během natáčení.
Princ Mamánek vychází znovu knižně ve filmovém vydání. V čem se liší filmové vydání od toho původního z roku 2017?
Příběh je stejný, ilustrace taky. Kniha má jinou obálku a je rozšířená o fotografie z natáčení a portréty postav, které ve filmu jsou.
Kromě Prince Mamánka, jaké jsou vaše další oblíbené pohádky?
(úsměv) Mám jich celou řadu. S čerty nejsou žerty, Harryho Pottera, Pána prstenů, … Miluju originální, zajímavé pohádky s hloubkou a přesahem.
Mluvil jste o tom, že u nás si lidi herce často zaškatulkují a podle rolí si myslí, že je ten herec takový i ve skutečnosti. Vy jste hrál několikrát záporné postavy, nejen ve filmech Tenkrát v ráji nebo Instalatér z Tuchlovic. Neobáváte se, že si vás teď zaškatulkují jako mamánka?
Já tomu říkám, že je to taková tupost, ale sám se z toho nevylučuju. Je to takový fenomén podvědomí, které reaguje víc na toho člověka, než na tu postavu, kterou hraje. A zdá se, že tomu nelze zabránit. Takže jsem na to už rezignoval a naopak si užívám to, že když se s někým potkám, tak odhaduju, ve které roli mě asi tak viděl. Když mě viděl jako veksláka Kohoutka z Vyprávěj, tak se mnou jedná trochu jako s vekslákem, ale zrovna tohle má i svoje výhody, můžu třeba prodat nějaké zboží a docela na tom vydělat … Ne, to si dělám legraci. (smích)
Kromě celovečerního Prince Mamánka jste natočil ještě krátkometrážní film, který se jmenuje Vítěz. Kde je možné tenhle film vidět?
Určitě to bude možné, ale zatím je ještě v postprodukci. Je to takový atypický, patnáctiminutový formát, je to hodně autobiografický snímek. Teprve budeme hledat cesty, jak s ním naložit. Ale rozhodně bude k vidění.

To mě velmi bavilo, byl to skvělý zážitek. Už jen to potkat předobraz role, kterou jsem ztvárnil. A taky jsem mohl pracovat s fantastickým režisérem Tomášem Řehořkem. Po všech směrech to byla zajímavá a dobrá zkušenost.
Je pravda, že Tomáš Řehořek natočil ještě Signál, ale pak zmizel, což je velká škoda …
Vůbec nevím, kde je a jak se mu daří. Taky mě to zajímá, protože byl a je velmi talentovaný. Doufám, že nestrádá a nijak netrpí. (úsměv)
V Czech Made Manovi přispíváte Václavu Havlovi na revoluci. Zahrál jste si i v jeho filmu Odcházení. Jaký moment přímo z natáčení si takhle vybavíte jako první?
Moment, kdy mě pan prezident kreslil fixou na zadek červený otazník. Myslím, že jsem jediný občan, kterému jeho prezident kreslil na zadek otazník. (smích)
V jakém filmu vás budeme moct vidět příště?
To bych taky rád věděl. (smích) To, co mě momentálně moc těší, je moje knížka Snílek, která vyšla loni. Je tam spousta mých textů, reportáží, povídek, esejů, ilustrací, fotek … Věnuju se v ní trochu i herectví a svým rolím. Je to taková hodně osobní kniha o mně samotném. A těším se a doufám, že Největší tajemství Leopolda Bumbáce se podaří ztvárnit jako film.
V současnosti pracujete ještě na jedné knize, která se jmenuje Srdce země …
Ano, vy jste neskutečně informovaný (úsměv). Mám rozpracovaný román Srdce země, který čeká na dokončení. Nemám žádný pevný termín, beru to tak, že si ta kniha určuje svůj vlastní rytmus a důvěřuju procesu, kdy stačí mít lásku k látce a proces se o sebe postará sám.
FOTO: FDb.cz, Bontonfilm