Minirecenze: 5 filmů Noir Film Festivalu

LÍBEJ MNE AŽ K SMRTI

Vystrašená žena běží v noci po opuštěné silnici. V zoufalství se rozhodně stoupnout autu přímo do cesty a věří, že řidič na její přítomnost zareaguje včas. Za volantem shodou okolností sedí soukromý detektiv Mike Hammer, který pro tvrdou ránu nejde daleko. Ona žena, Christina se jmenuje (resp. to alespoň tvrdí), mu řekne, že když ji stačí vyložit na autobusové zastávce, může na ni zapomenout. Ale když tam nedojedou, tak na ni zapomenout nesmí. Nakonec platí druhá varianta, protože je dostihnou záporáci, kteří si pro Mikea připraví téměř fatální střet. Když se dá dohromady, postupně přichází na kloub celé záležitosti, ve které figuruje i bednička s tajemným obsahem.
V souvislosti s tímto bijákem musíme hned dvakrát zmínit Quentina Tarantina. Zaprvé, kufřík Marselluse Wallace byl inspirován právě tím v Líbej mne až k smrti. Zadruhé, hlavní roli ztvárnil Ralph Meeker, který pro změnu posloužil jako inspirace pro postavu Ricka Daltona v Tenkrát v Hollywoodu. Že mu skáče do náruče každá žena, kterou potká, se taky dá v rámci žánru obhájit. Co se hereckých výkonů týče, funguje tento biják velmi pěkně. Výborně zachycená je atmosféra nejistoty, která reflektuje padesátá léta. Fakt, že záporákům nevidíme do tváře, přidává celé věci až kafkovský rozměr. Jenže občas nám výrazněji hapruje kontinuita a snaha o to za každou cenu být drsný přináší nechtěně směšné vyznění. Přitom scenárista A. I. Bezzerides patří ke klasikům žánru a režisér Robert Andrich se později podepsal pod vynikajících Tucet špinavců. Takže je to především reflexe studené války, nekonečná lidská zvědavost a neschopnost ovládat svoje vlastní vynálezy, co tenhle noir posouvá do nadprůměru.

HODNOCENÍ: 6/10

DÁLNICE ZLODĚJŮ

 

Ve světě získal spoustu zkušeností, teď se Nick Garcos vrací domů. Čeká na něj atraktivní přítelkyně Polly a rodiče. Otec byl nucen zbavit se náklaďáku, za což vlastně mohl šmelinář Mike Figlia, který jej navíc zmrzačil. Nick si nenechá nic líbit a chce okamžitě zjednat nápravu. Později to nebude ani tak náprava jako spíše pneumatika, kvůli které málem havaruje – poté, co s nevyzpytatelným společníkem Edem koupil od polského přistěhovalce hromadu jablek. V téhle obchodní části města, u kterého leží nechvalně známý ostrov Alcatraz a které proslavil Golden Gate Bridge, si nikdo nemůže být ničím jistý. Zvláště je dobré se mít na pozoru před povolnými ženami jako je Rica (Valentina Cortese), protože můžou mít svoje soukromé plány.
Hlavní hrdina si sympatie získává pro tu svoji nebojácnost a odhodlanost velmi snadno. Nesnáší nespravedlnost a je pro ni ochotný schytávat rány. Protože Figlia má v San Francisku pod palcem obchod s ovocem a zeleninou. Konfrontace Richarda Conteho, který se za třiadvacet roků objeví v Kmotrovi coby Don Barzini, s Lee J. Cobbem (Dvanáct rozhněvaných mužů) slibovala hodně poutavou podívanou. Ve finále ale střídá zdlouhavější pasáže, kam patří třeba usínání na dálnici, s těmi povedenými, které naštěstí převažují. Druhá sorta se týká i dobrosrdečné šlapky Riky a nekompromisní zlatokopky Polly. Závěr je natolik zručně zrežírovaný, že se na něm zub času nepodepsal. A ač by se měl nést v ryze dramatickém duchu, fungují v něm i úsměvnější momenty, které má na svědomí Jack Oakie (v podstatě dvojník Jana Wericha ze 30. let). Režisér Jules Dassin natáčel v nejrůznějších městech a tato města často dokázal v daném filmu povýšit na samostatnou postavu. Pro Dálnici zlodějů to úplně neplatí. Zřejmě i proto, že se pohybujeme na dosti omezeném prostoru.

HODNOCENÍ: 8/10

GILDA

 

Nikdy předtím neexistovala žena jako Gilda – žhavější než ohně samotného pekla! Tenhle podle ní pojmenovaný film se do značné míry tváří býti odpovědí Charlese Vidora na Casablancu od Michaela Curtize. Dostáváme se do kasina v Argentině, které ilegálně vede levák Ballin Mundson. Vedením pověří švindlujícího Johnnyho Farrella, který obtížně skrývá nepříjemné překvapení, kdy zjistí, že novomanželka jeho čerstvého šéfa je Gilda, se kterou měl v minulosti pletky a stále ji – slušně řečeno – úplně nemusí. Jejich „love-hate relationship“ nás provází prakticky po celou dobu, až potlačuje potencionálně nosnou vedlejší „gangsterskou“ linku. Naštěstí se nejedná až o tak brutální turbulence jako v tomto místy velice iritujícím dramatu.
S Glennem Fordem si vyborně nahrávali a výborně se doplňovali – proto si spolupráci zopakovali ještě ve třech dalších případech. Nicméně v Gildě ho spíše jenom posloucháme, protože se nesmírně složitě spouštějí oči z Rity Hayworth, jejíž nástup je natolik oslňující, že se slavně promítnul i sem. Jejímu sexappealu jakoby bylo přímo uzpůsobeno pár dalších scén, včetně těch pěveckých – Amado mio a Put the Blame on Meme, během které dojde na „striptýz“, který dodnes diváky totálně ohromuje, přestože si vlastně jenom sundá rukavičku. I z dnešního pohledu můžeme titulní postavu vnímat jako děvku, ačkoli za její povolností stojí především záměr provokovat. Ne všechny světoznámé filmy noir splnily očekávání. U tohohle však určitě platí, že ano.

HODNOCENÍ: 8/10

MILDRED PIERCEOVÁ

 

V jednom domě došlo k vraždě. Mildred Pierceová o něco později do tohoto domu přivede svého známého Wallyho Faye, který se jí už delší dobu dvoří. Jenže záhy ho tam nechá samotného a přijede policie, v jejíž kriminální divizi Mildred celý svůj příběh odvypráví. Figurují v něm její zavražděný manžel Monte Beragon, její první manžel Bert, její starší dcera Veda, její mladší dcera Kay a jistá paní Maggie Biederhofová. Nutno dodat, že ač Michael Curtiz znovu prokázal, že byl strojem na režii, ona detektivní linka v tomto jinak poněkud netradičním noiru (jakkoli kameraman Ernest Haller využívá některé vizuální prvky typické pro tento žánr) rozhodně není největší předností. Tou je totiž samotná titulní hrdinka a její motivace, za jejíž ztvárnění Joan Crawford zaslouženě získala Oscara, třebaže proti ní šly Jennifer Jones, Greer Garson, Ingrid Bergman a Gene Tierney.
Mildred řešila stejné věci, jako řada dalších vdaných žen. Prioritou pro ni vždycky byly její dvě dcery, a tak v nouzi při odloučení s manželem Bertem vzala job v jedné z místních restaurací. Postupně se vypracovala až do pozice šéfky svého vlastního řetězce restaurací, což je úspěch, který zřejmě někteří muži z jejího okolí obtížně snášejí. Ovšem jádro celého dramatu primárně představuje vztah s dcerou Vedou, o které platí ono Wolfeovské: „Že tě někdo vychoval, ještě neznamená, že jsi vychovaná.“ Zároveň jde o postavu, u které do značné míry okamžitě vidíme, že vzhledem ke svému naturelu jest předem odsouzena k nezdaru ve všech svých plánech. Praktiky úplně každá scéna filmu posouvá děj a o emotivní momenty není nouze, přestože v podstatě od začátku víme dost z toho, k čemu se v rámci retrospektivy dopracováváme. Kdepak, tenhle počin od svého natočení v roce 1945 neztratil nic ze své působivosti.

HODNOCENÍ: 9/10

ZÁHADNÁ ŽENA

 

Příběh nás zavádí do města Bangor (nikoli Banger) ve státě Maine. Píše se rok 1824 a Jenny Hagerová rozhodně neplatí za hodné děvčátko. Klidně by utopila kamaráda, kdyby nezasáhnul kolem jedoucí soudce, kterému pak nabídne pokřivenou verzi pravdy. Každopádně tahle malá žába věří, že v dospělosti dosáhne všeho, co si přeje. Neměl by to být problém, když vyrostla do oslňující krásy. Podařilo se jí utéct od násilnického, opileckého otce a vzala si bohatého a váženého pana Postera, ač je o dost starší. Zato jeho syn/její nevlastní syn je ve stejném věku a v minulosti spolu měli pletky, včetně té snahy o utopení. Jenny začne manipulativně spřádat plány, ve kterých figuruje i šéf celého Posterovic těžařského podniku John Evered. Podaří se té krásce dosáhnout svého? 
Na první pohled se Záhadná žena tváří býti kostýmním melodramatem. Na ten druhý jí nechybí nosná myšlenka, resp. spíše myšlenky. Hlavní hrdinka není klasická noirová femme fatale. Občas si sice počíná čistě manipulativně (např. odhalení ramínka před panem Posterem, nabádání k vraždě), čímž sleduje svoje dlouhodobé i vrtošivé cíle, ale jinak se snaží lidem ze svého okolí nezištně vypomáhat. Několikrát jsem si říkal, jak by to dopadlo, kdyby místo Hedy Lamarr hrála Vivien Leigh, která se v té době po službě vlasti během druhé světové války vrátila k herectví. A odpověď zní, že asi hodně podobně. I s ní by jistě fungovaly jak dramatické, tak vtipné momenty. A rovněž díky její svůdné kráse a nevyzpytatelnému počínání by se nabídla varianta, že Jenny jest ve skutečnosti čarodějnice prezentovaná tak, jak jsme předtím a možná ani potom neviděli. K tomuto podezření mě přivedla také skutečnost, že jsem si během sledování Záhadné ženy několikrát vzpomněl na potemnělou pohádku The Undead.

HODNOCENÍ: 9/10

PROGRAM OZVĚN NOIR FILM FESTIVALU JE K DISPOZICI TADY

FOTO: cinema.de, Noir Film Festival