Recenze: Adam Ondra: Posunout hranice

 

 

Slova proslulé písničky od legendárního Ivana Mládka si k srdci evidentně nevzal, protože s lezením začínal už v době, kdy se sotva naučil chodit. Proto se úplně asi nedá věřit tomu, že by po svatbě s přítelkyní Ivou (rovněž lezkyní) a narození syna Huga dal rodinu na první místo. Nicméně dokument ukazuje, že si to patrně nějak zařídí. Odneseme si z něj, že přítelkyně, resp. tedy manželka, je sympatická, hodná a chápající, nicméně podle onoho „posouvání hranic“ z názvu bychom spíše čekali, že se režiséři Petr Záruba a Jan Šimánek budou více věnovat horolezecké kariéře. S tím, že nám vysvětlí i odborné termíny, včetně stupňů obtížnosti, a že lépe představí ostatní účinkující.

Začínáme cvičením na žíněnce, které může některým laikům připadat možná trochu zvláštní, ale při pozdějším lezení po skalách si ověříme jeho velkou důležitost a efektivitu. Právě v přírodě se dočkáme několika výborných záběrů, protože tvůrci se pro ně rovněž neváhali zavěsit s kamerou na lano. Na jednu stranu je pochopitelné, že takových záběrů tady není více, na tu druhou právě vzhledem k jejich technické a logistické náročnosti možná došlo na změnu celkového konceptu, ve kterém lezení nehraje prim. A to má za následek, že je tento dokument – navzdory profesi hlavního protagonisty – bohužel značně neakční.

A tím pádem nekompletní, jelikož ani nerekapituluje všechny úspěchy Adama Ondry, ani kupříkladu nezpovídá jeho konkurenty. Rodák z Brna je přitom mnohými považován za největší lezeckou ikonu současnosti. O tom nás tohle dílko bohužel nepřesvědčí, přestože je to pravda! Dočíst nebo doslechnout se to totiž můžeme z rozhovorů, případně si to můžeme prohlédnout ve videích, které jsou k dispozici na netu. Na vině je ten koncept, který mezi sebe dělí prakticky rovným dílem pohled na lezení a na rodinné zázemí. Vedle té hrstky pozoruhodných záběrů (včetně finálního odletu dronu) sledujeme vcelku strohé zaznamenávání, které by snad ještě lépe vyjímalo na televizní obrazovce nebo na počítačovém monitoru. To je velký rozdíl například oproti počinu Jan Koller: Příhěh obyčejného kluka.

 

 

Kromě krátkého povídání s Evou Samkovou (rozhovor) zaujme pasáž, kterou s velkou pravděpodobností dost potencionálních diváků a divaček vidělo. Pochopitelně jde o tu z loňských olympijských her v Tokiu. Rodina kvůli protikoronavirovým pravidlům do Japonska vycestovat nemohla, tudíž se dočkáme telefonátu domů, ovšem přeci jen se podíváme také přímo do dějiště, přičemž uvidíme i známé oficiální záběry, které jsme sledovali v přímém přenosu. V této pasáži si uvědomíme, že Adam Ondra razí správný přístup vrcholového sportovce, který se svou celkově šestou příčkou – jakkoli na takhle prestižní akci vynikající – nebyl spokojený. Nabízí se tedy myšlenka, jestli by bývalo nebylo lepší natáčet nikoli tři roky, nýbrž pět a s premiérou tohoto dokumentu počkat až po OH 2024 v Paříži.

Adam Ondra: Posunout hranice je film, během jehož sledování jsem si vzpomněl na Free Solo, a tak akorát dodám, že jsem se Adama Ondry zeptal, jestli taky někdy zdolává nebo zdolával vysoké skály bez jistění. Odpověděl: „Asi každý lezec někdy vyleze něco lehčího úplně bez lana. Za mě je to cesta, kterou chápu, že Alexe [Honnolda] motivuje, ale pro mě je to přílišné riziko. Neříkám, že všechno to, co v lezení dělám, je stoprocentně bezpečné. Třeba lezení na umělé stěně vnímám jako velmi bezpečnou aktivitu, i když i tam se něco může stát. Protože ty chyby lidského faktoru se tam objevují, když se člověk nesoustředí. Na skalách je velmi bezpečné například jednodélkové lezení sportovních cest, což jsem dělal teď v Norsku. Lezení na El Capitana (stěna v Yosemitském národním parku – pozn. aut.) je nebezpečnější, ale pořád je to úroveň rizika, kterou jsem ochoten akceptovat. Ale ne úplně bez lana. Alex říká, že nikdy v životě nespadnul neočekávaně, což já mám pocit, že jsem hodněkrát spadnul naprosto neočekávaně (smích) … Chápu to dobrodružství, tu touhu být uprostřed El Capitana pět set metrů nad zemí bez jakéhokoli jistění. Ale každý si asi umí domyslet, že ta cena, kterou platíte za případné selhání, je až příliš velká. A na světě chodí opravdu velmi, velmi málo lidí, kteří by to byli ochotní akceptovat. Myslím, že to, že Alex na těch filmech ukazuje, jak je to vlastně strašné a jak strašně vám při tom sledování běhá mráz po zádech, tak to naprostou většinu lidí spíše odradí. Ale možná je škoda, že je to styl lezení, který je naprosto okrajový, ale nejvíc mediálně viditelný.“

FOTO: Bontonfilm