Recenze: Válečnice

 

 

V roce 1823 nebylo Dahomejské království zrovna klidným místem k životu. Nový mladý král Ghezo (který podle scénáře „kráčí, jakoby země byla poctěna jeho břemenem“) musí čelit nejen ambicím jedné ze svých manželek (Jayme Lawson), nýbrž také oyským bojovníkům, kteří rozhodně nepatří k nejčestnějším. Dokonce jsou zapojení do obchodu s otroky. Stejně jako Portugalci. Krále naštěstí chrání ženy Agojie (Ahosi) – odvážné a skvěle vycvičené Válečnice, před kterými se často třesou i velcí muži-bojovníci. Jednou z nových rekrutek se stala mladá a obtížně zvladatelná Nawi (velmi zajímavá Thuso Mbedu), kterou si pro její povahu nikdo nechce vzít. Teď to konečně vypadá, že se ocitla na místě, kam patří, protože její bojový duch snadno udělá dojem na ostatní kolegyně, včetně těch nejzkušenějších, kterými jsou Nanisca (tradičně famózní Viola Davis) a Izogie (všestranná Lashana Lynch). Nepůjde však jenom o boje. Částečně také o politiku i nějaké ty rodinné záležitosti.

Díky nim si můžeme říct, že kdyby byl tenhle příběh čistě fiktivní a odehrával se v budoucnosti, lépe řečeno před dávnými časy v předaleké galaxii, klidně by se mohlo jednat o další epizodu Star Wars. Jenže se vracíme do první poloviny předminulého století. A ještě k tomu do Afriky, konkrétně tedy na území dnešního Beninu. Není mnoho filmů, které by se odehrávaly v této době. A není mnoho filmů, které by se odehrávaly v této oblasti. Takže Válečnice nabízejí dvojí kombinaci neokoukaného, což je jejich velkou předností. Navíc díky samotnému tématu nemůžeme tvůrce podezřívat z té v současnosti tolik moderní snahy být za každou cenu korektní.

 

 

Jasně, tohle drama nám ukazuje, že ženy můžou být neohrožené, hrdinské a silné, resp. že afroamerické ženy můžou být neohrožené, hrdinské a silné. Dokonce snad až natolik, že by se vyrovnaly třem stovkám Sparťanů, kteří bojovali v bitvě u Thermopyl proti mnohonásobné přesile perského krále Xerxese. Ale ono ledacos nasvědčuje tomu, že Válečnice Agojie takové skutečně byly. Měly tak vynikající pověst, že se jim běžní civilisté báli podívat do očí, protože zřejmě věřili, že toho nejsou hodní. Přitom si pořád zachovávaly svou ženskost, byť na rozdíl od mužských vojáků nemohly mít při této službě děti. Paralely se současností se dají vysledovat, ale po celou dobu se nelze zbavit dojmu, že nejsou záměrné. Scenáristka Dana Stevens, u níž vzhledem k její předchozí tvorbě nepřekvapí, že umě zakomponovala romantickou linku, prostě chtěla stvořit příběh, který by pro tehdejší dobu působil autenticky, a proto tady máme na rovnocenné úrovni krále i „ženského krále“.

Na Válečnicích, které byly tehdejší společností s velkou pravděpodobností v podstatě považované téměř za nadlidi, dnes bychom tedy řekli superhrdinky, je rovněž záslužné, že se nesnaží v ničem napodobovat Black Panthera. Ten pro mě dodnes představuje nejhorší Marvelovku. I proto, že jej považuju za skrytě rasistický, přičemž hlášky s tímto podtextem se tvůrci snažili zaonačit tak, aby působily přesně v opačném slova smyslu. A tohle ošálení diváků se tvůrcům počinu, ke kterému letos v listopadu přibude pokračování, bohužel podařilo. Válečnice naopak ukazují afroameričany, resp. afroameričanky, výhradně v tom nejlepším světle. A přestože dojde také na otázky týkající se otroctví, nemůžeme je srovnávat ani s oscarovým snímkem 12 let v řetězech.

Ve Válečnicích se totiž vyskytuje de facto jenom dvě bílé postavy. Jedna je vyloženě kladná a druhá určitě není záporná. Tedy velký rozdíl oproti projektům Jordana Peeleho (Nene), jenž pravidelně a rád aplikuje „rasismus naruby“. Když jsme u toho, tak nutno dodat, že je určitě dobře, se doba posunula tak, že tato podívaná vznikla (potíže jí způsobila akorát pandemie). Vzpomínám si, že v roce 2008 chtěl Danny Glover natáčet zajímavě znějící životopisné dílko o boji za nezávislost Haiti, ve kterém bychom se přesunuli někam na přelom 18. a 19. století, protože hlavním hrdinou by byl vojevůdce Toussaint Louverture. Jenže hlavouni hollywoodských studií jej s tímto projektem poslali pryč, údajně proto, že by v něm bylo příliš málo rolí pro bílé herce.

 

 

Režisérka Gina Prince-Blythewood předvedla už před fantasy Old Guard, že svoji profesi ovládá znamenitě. I tentokrát se jí daří – až na drobné výjimky – vyprávět čistě. Oldschoolové podání Válečnicím sluší, méně už opakující se tuctové výjevy, jaké známé z hromady bijáků, které vznikly v Továrně na sny. Neprospívají hlavně snahy o morální zásady, které slouží především k tomu, aby z kladných postav dělaly ještě kladnější, a které navzdory výborným hereckým výkonům, poctivé výpravě a zmíněné znamenité režii nabourávají dobovou atmosféru, neboť se pouze u nich nelze zbavit dojmu, že by byly ke slyšení tak možná v současném hollywoodském popcornovém spektáklu, nežli v západní Africe roku 1823.  

Válečnice jsou filmem, o kterém se dá tvrdit, ač to tak na první pohled možná nevypadá (podobně na tom např. šest roků zpátky byla Skrytá čísla), má rozhodně solidní potenciál i u nás. Nabízejí velice solidní bitvy, známé herečky v neobvyklejších úlohách, líbivé lokace, nezaměnitelné africké slunce, hrozivého záporáka … Prostě se jedná o pěkně vyvážený mix věcí, jaké obvykle od takovýchto filmů očekávame. S tím, že tenhle dodává nadstavbu nejen v podobě umístění a vročení, ale například taky v tom, jak do příběhu zakomponovává hned několik vedlejších postav. Dá se směle tvrdit, že žádná neschází, ani nepřebývá. Podle námětu to vypadalo, že bychom se mohli dočkat fajnového filmového zážitku. Ne vždycky tomu tak na základě papírových informací je, nicméně tentokrát se předpoklady naplnily a Válečnice očekávání splnily.

FOTO: Falcon