Recenze: Tři tisíce let touhy

 

 

Zatímco čtvrté dobrodružství Maxe Rochatanskyho probíhalo především v exteriérech, tady strávíme většinu času uvnitř budov. Zatímco tam se příběh odehrává v rozmezí několika málo dní, tady je roztažený na tři tisíce roků. Zatímco tam bylo dialogu poskrovnu, tady je na něm téměř všechno postaveno. Tady se věnujeme minulosti a přítomnosti, zatímco tam nás zajímala dystopická budoucnost. Tam se jedná v podstatě o nonstop akční jízdu, tady se objevuje hrstička ryze akčních okamžiků. Zatímco tam je vizuál dosti zaprášený, tady je poněkud sterilní.

Ponejvíce nás interesuje mimořádně vzdělaná akademička Alithea, která teď žije sama. Hrozně ráda má nejrůznější příběhy, ze kterých se sice hodně naučí, ale zároveň se jí pak zjevují různé postavy, které většinou existují patrně pouze v její mysli. Vzhledem k její povaze nepřekvapí, že se během svého pobytu v Istanbulu (kvůli jakési konferenci) vydá do Velkého bazaru, což je takové město ve městě – vskutku kam se hrabe SAPA nebo Holešovická tržnice. Z nejrůznějších dávných (a jistě i některých falešných) artefaktů ji zaujme pozoruhodná lahev, kterou v hotelovém pokoji čištěním vlastně pohladí, načež z ní vyleze obrovský džin.

 

 

Stejně jako v Aladinovi jej ztvárňuje černošský herec (tam Will Smith, tady Idris Elba), což funguje na výbornou. Akorát ten ve Třech tísících letech touhy není od Disneyho, takže děti, máte-li nějaké, nechte doma/u sousedů/u tetičky/u babičky/ … Tím spíše, že není tak docela nadpřirozený, ale zakládá se na vědeckém bytí (elektromagnetických vlnách). Elbova spolupráce s Tildou Swinton, jejíž Alithea ví, že nechat si od džina splnit přání se může hrubě nevyplatit a obrátit proti ní, rozhodně baví, byť se vyvine trochu prazvláštním směrem – s ohledem na její charakter i její de facto všeobecnou spokojenost. A také proto, že jí převypráví ty tři příběhy, kterých se osobně zúčastnil, když byl zrovna osvobozen z lahve.

Důležité úlohy v nich vždycky sehrála nějaká žena, skoro bez výjimky zahraná méně známou herečkou. Od královny ze Sáby (Aamito Lagum) přes konkubínu Gülten (Ece Yüksel) a nevyzpytatelnou Hürrem (Megan Gale) po vědkyni Zefir (Burcu Gölgedar), do které se džin zamiloval a chtěl se s ní sblížit, leč okolnosti jim jaksi nepřály. Protože tady máme toho džina, nemělo by překvapit, že jeho příběhy připomenou orientální pohádky Tisíce a jedné noci. Přitom takové řecké i indické mýty nabízejí rovněž celou řadu děl, kterým nechybí úderná pointa. Ve Třech tisících letech touhy se řeší prakticky jenom láska. Džin chce královnu ze Sáby, ale tu považuje za svou vyvolenou král Šalamoun. Gülten má blízko ke splnění všech svých přání, ale kvůli lásce nedbá upozornění, že má nakročeno do pekla. Princ Murad nemá na zamilovanost kvůli těžkým zážitkům z bitev téměř pomyšlení, kdežto jeho bratr princ Ibrahim nezapírá slabost pro korpulentní ženy jako je třeba ta, které říká Kostka cukru. Zefir chce vědomosti, takže velkou lásku nedocení. Ale opravdu jest bytost z lahve bez blafování schopná lidských emocí?

 

 

Během sledování Třech tisíců let touhy jsem průběžně přemýšlel o tom, jaká by byla moje tři přání. Určitě by musela být dobře a jednoznačně zformulovaná, aby nemohlo dojít k jakýmkoli nedorozuměním, jelikož ta mají vypočítaví džinové rádi. Současně by bylo dobré určit, kdy si opravdu přeju a kdy jen tak plácím, což ve filmu úplně nefunguje. Ostatně po přesunu do Londýna se vzdalujeme i od toho, co bylo na celém projektu nejpoutavější, totiž od onoho vyprávění a atmosféry hotelového pokoje, který se nachází v historickém velkoměstě na rozhraní světadílů, kde by tudíž o nevšední zážitky neměla být nouze, a kde si tedy jedna osobitá žena povídá s entitou, která by v realitě podle zdravého rozumu neměla existovat. Ačkoli ono může být docela dobře možné, že pokoj představuje její mysl.

Tři tisíce let touhy je film, který by byl jistě vůči divákům a divačkám vstřícnější, kdyby nabídnul příběhů nikoli tři, nýbrž třeba deset. Alithea, což v řečtině znamená „pravdivá“, by svoje tři přání klidně mohla vyslovit až v samotném závěru. Ani by tolik nevadilo, že by tím nebyl dodržen význam magického čísla 3. Zato by se navýšil rozpočet, což bylo už tak nutné z důvodu pandemie. Mimochodem, před kamerou potkáváme herce či herečky s rouškami, což nebývá běžné. Zároveň jsme si ověřili, že George Miller je typický world builder.To znamená, že větší zážitek přináší podívaná odehrávající se ve světě, který sám stvořil a který tudíž funguje podle jeho pravidel a fantazie. Tři tisíce let touhy je film, který se nebude líbit většině, byť skýtá vlastní možnosti interpretace, ale správně ukazuje, jak důležitou stravu pro lidstvo představuje vyprávění příběhů. Dozvíme se taky odpověď na palčivou otázku, jak to bylo s mravenčími vlákny, ale současně nám bude – a to už přece teprve stojí za to – nepřímo naznačeno, co si přeje každá žena.

FOTO: Bontonfilm