Recenze: Minamata

 

 

Za druhé světové války si svými fotografiemi přímo z fronty udělal W. Eugene Smith velké jméno. A proto zamrzí, že se k jeho počínání během tohoto ničivého konfliktu navrátíme pouze prostřednictvím flashbacků, které napovídají, že si odtamtud odvezl PTSD, které se už nezbavil. Zřejmě i proto, že se ji snažil léčit alkoholem. Významní a nebojácní váleční fotografové/reportéři zasluhují respekt. A je docela s podivem, že se jim až tolik filmů primárně nevěnuje. Přitom vidět ty hrůzy jejich očima by nepochybně znamenalo, že se daný projekt zaryje pod kůži (platí i pro Whiskey Tango Foxtrot či Speciální jednotku). Nicméně konkrétně u Minamaty byla hlavním tématem jiná, ovšem podobně zdrcující událost.

Tenhle W. Eugene Smith (kde „W.“ neznamená „Wonderful“, tedy „Báječný“, jakkoli to sám v legraci tvrdíval), na začátku 70. let nezažíval nejšťastnější období. Chlastal, nijak se nezajímal o svoje děti a k ostatním, včetně šéfa, se nechoval zrovna nejuctivěji. Dodkud nepřišla Japonka Aileen. Reklama na barevený film Fuji sice nevyšla, protože vždycky fotil na černobílý. Jenže při spatření fotek lidí, kteří trpí chorobou, jejímž původcem je jedovatá rtuť z továrny Chisso Corporation, kterou provozovatelé ledabyle vypouštějí do vody a kterou místní pijí, najde nový smysl a po udobření si šéfa časopisu Life, jehož ztvráňuje Bill Nighy (tj. vítaná reminiscence na Piráty z Karibiku), se vydá do Japonska. Prohlédnutí a zdokumentování dané oblasti a postižených lidí, by totiž v případě významné osobnosti mělo zajistit potřebnou globální pozornost.

Bez ní totiž s lhostejným vedením továrny nikdo a nic nepohne. Ledacos změní až Smithův snímek Tomoko in her Bath, na kterém rodiče láskyplně koupají svou chorobou Minamata sužovanou ochrnutou dceru. Během těhotenství totiž veškeré škodlové látky vstřebává plod a tím chrání matku. Při závrečných titulcích uvidíme, že problém nebezpečných průmyslových odpadů jest celosvětový a do dnešních dnů trvající. Celkem překvapí, že ho v takové míře museli řešit zrovna v Zemi vycházejícího slunce, kde se jinak všichni všem uctivě klaní a za všechno si slušně děkují. Potíž bude asi v tom, že samotná vláda ani v roce 2013 pořádně nevěděla, jak se postavit k řešení právě tohoto devastujícího průšvihu. Patrně za to nadále můžou i tradice a historie, které ne vždycky byly v tomto státě na Dálném východě zrovna příkladné. Ale to by bylo na delší povídání.

 

 

Samotný film a jeho tvůrci chtěli udělat maximum pro to, aby upozornili na tuhle nezodpovědnost korporací. A číní tak o něco málo působivěji, než kupříkladu ti, kdož jsou zodpovědní za Deepwater Horizon: Moře v plamenech. Režisér Andrew Levitas má však tendence opouštět příběh a přelaďovat z epické na lyričtější strunu, čímž nám vznikají zdlouhavější, prakticky nic neříkající pasáže, které narušují dějovou souvislost a tím pádem snižují cekový dojem. Přesto má tohle drama dostatečné kvality na to, aby otevřelo oči a přinutilo nejen odpovědné osoby k tomu, aby začaly ve svých fabrikách řešit problémy ohrožující životní prostředí jinak a lépe. Režisér si bohužel nepočíná zrovna nejefektivněji ani při práci s hudbou, ač se pod ní podepsal oscarový Ryuchi Sakamoto (Poslední císař). Obraz přece, tak jako na Smithových fotografiích, de facto hovoří za vše.

Minamata je nezávislý film, který není v režisérově kariéře prvním, ve kterém se věnuje závažnému tématu (viz debut Lullaby). Jedná se však o první film v jeho kariéře, pro který měl k dispozici Johnnyho Deppa. Ten znovu ztvárňuje podivína, resp. bohéma (viz taky Rumový deník), jenž má svoje vrtochy a se kterým tudíž není snadno vyjít. Opětovně také sehrály významnou úlohu masky, i když ne až tak výrazně jako u vynikajícího thrilleru Black Mass: Špinavá hra. Nicméně Levitas jako by se nemohl rozhodnout, jestli chce, aby tento jeho počin poháněla hlavní postava nebo příběh. Na tuhle nerozhodnost vlastně doplácejí i další herci a herečky, mezi nimiž nechybějí hvězdy Tadanobu Asano, Hiroyuki Sanada a Minami, která od Battle Royale vyrostla a vyzrála. Skutečná Aileen pak tvůrcům pro zachování autenticity pomáhala, leč ve všem rozhodující slovo neměla.

FOTO: CinemArt