Recenze: Poslední souboj

 

 

Na obalu Blu-ray se píše, že se jedná o „skutečný příběh ženy, která svým vzdoruplným činem změnila historii.“ To není tak docela pravda. Jednak proto, že mimo Francii se o něm s největší pravděpodobností moc nevědělo, a druhak kvůli tomu, že podle všeho nešlo o opravdu poslední souboj. Ten se totiž uskutečnil až v polovině 16. století, zatímco tady se pohybujeme v 80. letech století čtrnáctého. U závěrečných dovětků navíc o soubojích nepadnre ani zmínka … Vlastně se z nich nedozvíme ani odpovědi na některé další vcelku důležité otázky. Každopádně platí, že v těchto 600 roků starých událostech můžeme vysledovat paralely s hnutím MeToo, ale třeba i s incidentem na Oscarech, kdy Will Smith dal facku Chrisi Rockovi za to, že nevhodným vtípkem počastoval jeho manželku Jadu. Jenže u držitele ceny Akademie za životopisné drama Král Richard: Zrození šampiónek (recenze) to – na rozdíl od Jeana de Carrougese – nebylo věcí cti, nýbrž samolibého přesvědčení o vlastní téměř bohorovné nedotknutelnosti.

Zmíněný Jean de Carrouges se zúčastnil vícero bitev a později byl pasován na rytíře. U Limoges zachránil život Jacquesi Le Grisovi, ale to netušil, že právě on se mu za několik roků postará o nepříjemnosti. V té době byl už Jean ženatý s Marguerite, přičemž jako věno měl dostat oblast Aunou-le-Faucon, která měla tehdy takovou hodnotu, jako kdyby nám v současnosti někdo daroval, řekněme, stoarový pozemek na Manhattanu. Jenže hrabě Pierre jej těsně předtím získal pro sebe, jelikož nevěstin otec dlužil peníze, a v zápětí jím obdaroval Jacquese za jeho vymahačské schopnosti. Jean se rozhodnul oba zažalovat, protože uznával pouze rozhodnutí krále. Když si po návratu ze Skotska odjel do Paříže pro žold, vetřel se Le Gris lstí do jeho domu, kde zůstala Marguerite zrovna zcela sama …

 

 

Působí to dojmem, že Jeanova matka byla s Jacquesem nějak spolčená, a proto tam svou snachu schválně takto zanechala. Možná, že nevěděla, co má tenhle panoš v plánu. Možná, že to věděla a nechala se uplatit. Nabízí se otázka, jestli to hvězdné scenáristy vůbec napadlo, že zařazením scény s odjíždějící matkou v kočáře se tahle varianta naskýtá, anebo se jí vůbec nezabývali. Zprvu to obecně působí, že provedli velmi záslužnou práci s rozsáhlým průzkumem, kdy si o tomhle zajímavém příběhu zjišťovali spoustu faktů, nicméně on za ně do značné míry hodně udělal autor i u nás snadno sehnatelné knižní předlohy Eric Jager. Zbývalo jenom položit si otázku, jaký koncept zvolit pro filmovou adaptaci.

Paradoxně začínáme velmi podobně, jako v případě Klanu Gucci. Bude naznačen nesmírně důležitý okamžik, načež se vrátíme zpátky v čase. Poslední souboj nabídne tři pravdy: Jeanovu, Jacquesovu a Margueritinu. Komu která patří, bude na úvod oznámeno titulkem, ale pochopitelně se to dá snadno odvodit. Netradičně tady proto máme vlastně hned tři hlavní postavy. Skutečnost, že nám výpověď oznamuje titulek a nikoli přímo daná postava, například prostřednictvím retrospektivy při přelíčení v Paláci spravedlnosti, v podstatě znamená, že všichni tři mluví pravdu, resp. někdo „pravdivě lže“. Nejde tedy čistě o rashomonský přístup.

Proto neexistují pochybnosti nad tím, jestli byla nebo nebyla Marguerite znásilněná (metaforická scéna s koňmi spíše rozesměje, než aby celé aféře přidala na důstojnosti). Jean v tom měl tak trochu sám prsty, jak dokazuje scéna, ve které ji přinutil, aby Jacquese na důkaz dobrého vychování de Carrougesů políbila, a kterou tedy uvidíme hned ze tří různých perspektiv. Snad všem ženám se tenkrát Le Gris líbil, nicméně to jej neopravňovalo k tomu, aby si mohl dělat, co se mu zlíbí. Ona si zase nepochybně všimla, že mezi nimi – jak by se řeklo v současnosti – přeskočila jiskra. Všechny tři linie se přitom spíše opakují, než aby se vzájemně doplňovaly či rozporovaly. Navíc znovu platí, že Ridley Scott natočil řemeslně kvalitnější tituly. Nejen z filmařského, nýbrž i z obsahového hlediska, jelikož si kupříkladu nikdo nevšimnul, že ve 14. století se minuty ještě nepoužívaly.

 

 

Samotný souboj, o kterém přece od začátku víme, že proběhnul, takže nebylo nutné se k této informaci složitěji propracovávat, ovšem představuje nesmírně poutavou sekvenci, jelikož se hraje o hodně a jelikož nám postavy nejsou v žádném případě lhostejné, na čemž mají velkou zásluhu Matt Damon a Adam Driver, kterému přepustil svou úlohu Ben Affleck a sám si zahrál Pierra. Pochopitelně taky Jodie Comer, kterou jsme viděli v devátých Star Wars (recenze) i ve Free Guyovi (recenze) a která v roli paní de Carrougesové často nepotřebuje k vyjadřování slova, jelikož ledacos vyčteme z výrazu její tváře. Boží soud nebyl zrovna nejférovějším rozřešením sporů (navíc by musel Le Gris přece bojovat přímo s Marguerite), leč při tehdejších možnostech byl zřejmě opravdu jediným řešením. Karty byly rozdány jasně – kdo zemře první, ten lhal.

Poslední souboj tedy ukazuje, jak se dalo ve středověku přijít k velké slávě i k věčnému zatracení. Dobová atmosféra není vytvořena nezajímavě, avšak určitě jsme už viděli filmy, kde byla podána ještě kvalitněji, a to i v rámci kariéry Ridleyho Scotta – viz Robin Hood (recenze) či 1942: Dobytí ráje. Příště se na čtyři Oscary nominovaný režisér posune o pár století dopředu, aby nám přiblížil život Napoleona Bonaparte a jeho manželky Josephine. Úctyhodné, že ze svého pracovního tempa nepolevuje, přestože osmdesátiny oslavil už v roce 2017, a že si jeho projekty stále udržují velice solidní úroveň. To platí rovněž pro Poslední souboj, byť se na něm dalo pár věcí celkem snadno vylepšit.

P. S.: Bonusová sekce na Blu-ray obsahuje TRAILER a třicetiminutový avantgardní FILM O FILMU, pod který se podepsala režisérova vnučka Cuba Tornado Scott, která se povedl husarský kousek spočívající v tom, že podivná forma zvítězila nad obsahem. Mnoho užitečného se z něj tedy bohužel nedozvíme.

FOTO: Falcon