Recenze: Elvis (2022)

 

 

Zatímco na biografii Franka Sinatry stále čekáme (protože Martin Scorsese ji musel kvůli připomínkám zpěvákových příbuzných odpískat), Elvis se jak v televizi, tak na stříbrném plátně objevil už víckrát. Ze známých tváří vzpomeňme na Dona Johnsona v televizním snímku Elvis and the Beauty Queen, na Michaela Shannona v Elvis & Nixon, na Davida Keitha (neplést s Keithem Davidem, ačkoli to by vlastně ani nešlo) v této komedii od režiséra vánoční klasiky Sám doma, na Harveyho Keitela v hypotetickém projektu Finding Graceland, na Bruce Campbella tady a pochopitelně na Kurta Russella v tomto počinu, o kterém jsme si už vyprávěli a o kterém ještě bude řeč.

Král rock’n‘ rollu má tentokrát tvář Austina Butlera, který pohyby nastudoval na jedničku, což je patrné už ve scéně jeho prvního vystoupení, během kterého fanynky začnou zběsile ječet. V závěru, kdy to s titulním hrdinou začíná jít z kopce, podává rovněž výborný výkon, nicméně v mezidobí působí poněkud nevýrazně. Tenhle fakt přitom nemá mnoho společného s tím, že má často společné scény s Tomem Hanksem, který je mnohem zkušenější/lepší herec a zároveň ztvárňuje charakterově vděčnější postavu, za kterou jej nominace na prestižní ceny jistě neminou, kór když na něm museli pořádně zapracovat maskéři a maskérky.

 

 

Spíše jde o to, že životopisné bijáky o zpěvácích, zpěvačkách či hudebních skupinách bývají často nudnější. A to i tehdy, když se dobře ví, že daný umělec či daná umělkyně vedli velice pestrý život. Výjimky by se ale našly, přičemž tou nejvýjimečnější bude u nás komerčně nejúspěšnější Bohemian Rhapsody. Navíc film je více než ‚audio‘ hlavně ‚vizuální‘ dílo a při neustálém zpívání se toho z obrazového hlediska mnoho vymyslet nedá. Respektive to vypadalo, že se mnoho vymyslet nedá. Dokud Baz Luhrmann konečně nenašel projekt, ve kterém by mohl stoprocentně uplatnit svůj specifický rukopis.

V každém z předchozích případů se jeho snahy poněkud minuly účinkem. Tedy možná kromě Tance v srdci, ale to zřejmě proto, že jsem zatím neměl příležitost se na něj podívat. Jinak Romeo + Julie jest trestuhodně nevyužitá šance, Moulin Rouge! jde ve své extravagantnosti hodně přes čáru, kvůli titulům jako Austrálie vzniklo úsloví „kýč jak bič“ a ve Velkém Gatsbym by stylizace fungovala o dost lépe, kdyby pro ni režisér nezapomínal na to, že vypráví příběh, který nemá být založený pouze na lyrice. A teď přichází Elvis, ve kterém od protinožců pocházející filmař ze svého stylu neuhnul, přesto zasluhuje ovace ve stoje, protože se mu podařilo najít optimální balanc. Dokonce se dá napsat, že do jisté míry obohatil filmovou řeč, byť asi ne tolik, jako třeba Adam McKay v Sázce na nejistotu a Vice.

U Bohemian Rhapsody se nudnou šeď podařilo odbourat i tím, že scénáristé v některých ohledech pozměnili skutečnost (někteří hnidopichové jim to stejně vytýkali). V Elvisovi se taky dočkáme momentů, které se takhle nestaly, ale Luhrmann zkrátka potřebuje volnost i tehdy, když vypráví o skutečných událostech, jak dokládá v Austrálii. Pro Elvise zároveň platí, že i Luhrmann, když někdy kvůli dramatizaci události upravuje, není to proto, aby sklouzával k nějakému patosu nebo pro sebe tolik typickému kýči. Pořád je servíruje uvěřitelným způsobem, který celkový pohled na Elvise Presleyho nezhoršuje ani nepřikrášluje.

 

 

Také tentokrát je jeho stylizace hodně barevná (někdy by jí klidně slušela černobílá), ovšem oproti předchozí tvorbě došlo k velkému posunu v tom smyslu, že ze snah o dynamický střih nebolí oči! Změna na postu střihače, kterého se ujali Jonathan Redmond a Matt Villa, byla rozhodně k lepšímu. Stejně tak o poznání lépe fungují kamerové nájezdy a multiscreeny. A že jsou občas záběry natolik krátké, že nestihneme přečíst všechno? To vůbec nevadí – tenhle počin totiž mnozí budou s největší pravděpodobností vidět tak jako tak vícekrát. Vzhledem k takovému konceptu pomáhá, když při těch krátkých záběrech víme, na co se máme dívat a čeho si máme všímat. K tomu může dopomoct wikipedie nebo ještě lépe zhlédnutí jiného „biopicu“ o majiteli proslulého Gracelandu, před jehož branou teď postává více komparzistů a komparzistek než tady.

Právě tahle podívaná od Johna Carpentera z roku 1979 může při sledování Elvise z roku 2022 být nápomocná, byť se v některých ohledech liší. Jednak co se výše rozpočtu týče, protože se jednalo pouze o televizní práci. V této novince bude bratr-dvojče Jesse Garon, který zemřel při porodu, zmíněn akorát v jedné scéně. Zároveň nám tvrdí, že Elvis musel jakožto voják do Německa proto, že by jinak musel do vězení, tj. nikoli proto, že by byl hrdým Američanem, jenž by pro svoji zemi udělal cokoli. Tentokrát bude vysvětleno, že matka měla problémy s alkoholem, což ve starší verzi jest pouze nastíněno. Dětství a mládí na známé Beale Street Baz Luhrmann také nevynechá, na rozdíl od přítelkyně Bonnie.

Na Priscillu pochopitelně dojde, ovšem až v době, kdy se znají. Údajně si ji měla zahrát Lana Del Rey, jenže nakonec dostala přednost uhrančivá Olivia DeJonge, kterou jsme jako dorostenkyni mohli vidět v této příšernosti a která má určitě předpoklady k tomu, aby prožila velkou kariéru jako její krajanka Margot Robbie. Coby matka Elvisovy dcery Lisy Marie sice nemá až tolik prostoru, ale to Margot v Lásky času taky neměla. Nejvíce ze svého hereckého umění pak musí předvést v momentě, kdy její manžel líbá před jejími zraky všechny krásky v publiku. A pozor, Richard Roxburgh se díky ztvárnění otce Vernona Presleyho dočkal nejlepší a nejpamátněji zahrané role v kariéře! Z Austrálie pochází i producentka, architektka a kostýmní výtvarnice Catherine Martin, která jest zároveň Luhrmannovou manželkou. To dává dokonalý smysl, protože zrovna co se výpravy týče, na jeho filmech musí dělat někdo, kdo jej dobře zná.

 

 

Na rozdíl od Elvise z roku 1979, tenhle pohled se ve velké míře soustředí na vztah s plukovníkem Tomem Parkerem – nesmírně to kontroverzním manažerem, jehož chamtivost si v ničem nezadala s protagonisty/antagonisty Pokladu na Sierra Madre. Označení „šméhulák“ na něj sedí velmi trefně a je otázka, nakolik je dobře, že se potkali, resp. že mu Elvis tolik důvěřoval. Sice se tváří jako starostlivý rodič, nicméně to jenom z toho důvodu, že si uvědomuje, že zastupováním takhle výjimečného umělce se sám může dotknout hvězd. Žádným vývojem si sice neprojde, ale zato si projde vývojem náše pohlížení na něj, když režisér postupně vykládá konkrétní karty na stůl. Do té doby to totiž vypadá, že hlavním záporákem je tvrdohlavost, resp. náladovost jeho slavného klienta. Na pódiu však nikdy nezklamal a za všech okolností se vybičoval k husí kůži vyvolávajícím pěveckým výstoupením, protože svoji profesi zcela zbožňoval. Zrovna jako Karel Gott (kniha).

Elvis je více než důstojnou a hlavně zaslouženou poctou popkulturní ikoně, jejíž samotné křestní jméno se stalo pojmem (podobně jako jména Arnold nebo Denzel). Nemá smysl hledat nějaké poselství tohoto projektu. Prostě jenom nabízí pohled na jeden neobyčejný život, který může inspirovat, když se dotyčný či dotyčná vyvaruje těch fatálních chyb. Texty písní tentokrát neslouží jako ukázka jeho repertoáru, nýbrž odrážejí rozpoložení, v jakém se zrovna nachází. Možná, že se tvůrci mohli více věnovat jeho kariéře v Hollywoodu, ačkoli tu do jisté míry shrnuje zmínka o jeho neúčasti v této verzi Zrodila se hvězda. Není důvod si nemyslet, že by se tohle zpracování života Elvise Presleyho samotnému zpěvákovi nelíbilo, kdyby měl možnost ho vidět, což – pravda – asi dost dobře nejde. Ačkoliv I díky skvělému metaforicko-symbolickému závěru, následným dovětkům a záznamu z posledního vystoupení by rozpoznal, že jeho sen o dosažení věčnosti se mu podařilo realizovat.

FOTO: Warner Bros.