Recenze: Seveřan

 

 

Na jednu stranu se není čemu divit, když se pod něj podespal Robert Eggers, jenž nám přinesl Čarodějnici a Maják. Tanhle jeho novinka se nese v podobném duchu. Mimo jiné v tom smyslu, že je znovu kladen důraz na pokud možno věrné zachycení doby, včetně tehdejší mluvy, což někdy odsouvá do pozadí samotný příběh. Viz kupříkladu občasné a vcelku nesmyslné přeskakování do staré norštiny. Režisér si navíc tradičně neodpustil bizarní humor. To znamená, že sem tam není snadné rozklíčovat, jestli se jednalo o záměr, anebo byl zkrátka nechtěně vtipný. Tady chce být znovu hlavně seriózní, což už víme, že mu nejde.  Najdeme však ještě další důvody, proč bychom měli být opatrní s tím, abychom jej označovali za vizionáře.

V první řadě proto, že není složité vyjmenovat řadu projektů, u kterých by nebylo překvapením, kdyby autorovi posloužily coby nepřiznaná inspirace. Na první dobrou se vybaví skvělá Cesta bojovníka a snad i Statečné srdce. Vzhledem k finální konfrontaci u „Pekelných bran“ bych se nebál připomenout Mandy – kult pomsty. Tou snahou udělat ze sebe originálního vizionáře do jisté míry připomíná podobně mladého Ariho Astera, jenž se chlubil Slunovratem, jako kdyby nikdy neexistoval Rituál. Každopádně vzhledem k vikinským způsobům se v Seveřanovi nabízela možnost explicitně zobrazovat násilí, nicméně zůstala nevyužita.

Ve předchozím odstavci záměrně vynechávám Barbara Conana, jelikož ta podobnost jest v některých momentech do očí bijící. Začínáme záběrem na sopku, během kterého se mluví o bohu Odinovi, zatímco v této kultovní fantasy se na zasněžených vrcholcích hovoří o bohu Cromovi. Hrdinův otec je zabit, přičemž vrah se v určitém smyslu stane novým otcem. Dojde na podobnou hlášku jako „poznal také potěšení z žen.“ Začlenit do výčtu musíme i otročinu, krvavé zajetí, ze kterého za pomoci kamaráda (resp. kamarádky) unikne. Plus sekání hlav, kterého si v Seveřanovi užijeme dost. Avšak není servírováno zrovna realisticky, což by nemělo mít co dočinění s faktem, že se tento počin hlásí i k žánru fantasy, ve kterém se představivosti meze nekladou. Všechno, co teoreticky souvisí s nadpřirozenem, má kořeny v tehdejší lidské pověrčivosti a kulturně-náboženských tradicích.

 

 

Nejzásadnější inspirací se přitom stala severská báje s hrdinou jménem Amleth, která maximálně upoutala pozornost Williama Shakespeara, jenž ji využil při tvorbě svého Hamleta. Také v Seveřanovi dojde na bratrovraždu, kterou bude nutné pomstít. Ujme se toho syn zavražděného, jenž zároveň řeší menší dilema, protože jeho matka se stala novou ženou právě Fjölnira, bratra krále Aurvandila – válečného krkavce, jeho sourozenec si pro svůj proradný čin vysloužil přízvisko „Bratropustý“. Oproti světoznámé tragédii od světoznámého Barda ve filmu samozřejmě najdeme i dost rozdílů.

Nikdo třeba nepronáší významný monolog, nikdo nehraje divadlo. Vyhrocenějších momentů se ale dočkáme. Kupříkladu když se hlavní postava po dlouhých letech setká se svou matkou, která si pro něj nachystá vícero tajemství. Jenže Eggers se zanedlouho opět přiklání k mysticismu, kdy postavy trochu sklouzávají k teatrálnosti. Ještě závažnější potíž představuje fakt, že Amletha nemůžeme považovat za hrdinu v pravém slova smyslu, protože v rámci svojí nutnosti být hrdinou činí nesmyslná rozhodnutí, jaká skuteční hrdinové fakt nečiní. Například když změní názor a drsně seskočí zpět do moře (skok zavání spíše placákem, než šipkou) a plave ke břehům, aby mohlo dojít k finálnímu zúčtování. Milovanou ženu přitom nechá se třemi týpky na lodi samotnou!

Seveřan stojí především na dobrém obsazení, které však mohlo být ještě lepší. Teď nejde o Ethana Hawkea, který se od pohledu na vikinského krále příliš nehodil, nicméně na plátně se moc nezdrží, což platí i pro „rituálníka“ Heimira s tváři Wilema Defoa. Alexander Skarsgård dělá maximum pro to, aby za všech okolností vypadal dobře, což mu má scénář tendence komplikovat. Pro roli Fjölnira by se jistě býval našel výraznější herec než Claes Bang. Spolupráci s Eggersem si zopakovala Anya Taylor-Joy. Její Olga z Březového lesa tady bude patrně jedinou postavou, o které se dá napsat, že je jednoznačně kladná. Tou nejpozoruhodnější bude ovšem nepochybně královna Gudrún, kterou si Nicole Kidman evidentně užívá. Kdybychom si tak i my mohli při sledování tohoto příběhu o udatných bojovnících, kteří věřili v posmrtnou Valhallu, užít více pozoruhodných minut. Vždyť zbytečně rozvleklejšímu stylu vyprávění nepomůže ani to rozdělování do kapitol.

FOTO: CinemArt