Recenze: Perníková věž

 

 

Bylo 24. srpna 2002. Ten den se stalo hodně věcí. Mimo jiné jsem poprvé viděl Perníkovou věž. O film byl u nás takový zájem, že v kině prodali víc lístků, než bylo sedadel, takže několik diváků a divaček muselo sedět v sále i na schodech. Není divu, když už trailer se stal hojně diskutovaným tématem. Tenkrát jsem byl ještě teenager a pamatuju si, že mnozí vrstevníci si film přeložili tak, že je vlastně skvělé brát drogy, protože s těmi, kdo je bere, je potom veliká sranda. Přeci jen tolik zabijáckých hlášek v jednom českém bijáku se možná nikdy předtím ani potom neobjevilo. A to ještě v závěrečné třetině de facto zmizely.

Teď, dvacet roků poté, ani není nutné snažit se číst mezi řádky, abychom rozklíčovali jasnou message filmu o tom, že (slovy školního poradce pana Mackeyho ze South Parku) drogy jsou špatné, áno! Častokrát přece bývá vděčné mluvit o seriózních věcech i s nadhledem, protože ten zážitek pak bývá o poznání intenzivnější a sugestivnější – viz třeba také Alzheimerova choroba v Cestě domů od Tomáše Vorla, který si v Perníkové věži střihnul cameo. Jako de facto poradkyně pak tvůrcům pomáhala holčina, která se vzpamatovávala ze závislosti na pervitinu, což s sebou tedy přineslo řadu tragikomických situací, jaké tudíž nebyly přímo ve scénáři Martina Němce, jenž se zároveň postaral o soundtrack.

 

 

K těm situacím můžeme započíst přidání trávy do čaje, který pak zkonzumují rodiče. Dále útrapy s cestou na záchod (zapomněl jsem se vychcat/zapomněl jsem si stáhnout kalhoty), tříhodinové čištění zubů, koupání ve vaně s úhoři, no a samozřejmě ta drakunda. Ze všech nápadů je přitom vytěženo naprosté maximum, což platí i pro ty neslýchané, úderné, dramaturgicky vytříbené a přesně načasované hlášky (včetně německé „Aber du bist der Elefant, liebes Kind.“), jejichž vypisování by zabralo několik odstavců. K tomu ještě připočtěme ty vychytané a zdánlivě nesouvisející detaily od trefné hlasové intonace přes rozbití vánoční skleněné kouličky a zmínku o děťátku až po zrychlené a zpomalené záběry. Tady se musí dodat, že technická kvalita tohoto snímku jest obecně vzato takřka bezchybná! Ale co ta příběhová?

Inu, ta je o tom, že dvacetiletý Jakub má rád drogy a drogy mají rády jeho. Přece jen realita někdy může býti krutá. Jako když zazvoní sousedka-drbna a sdělí mu, že Věrka Rašínová z baráku je mrtvá. V ten moment se mu téměř zbortí svět, protože spolu vyrůstali a měl ji moc rád, ač byla hodná, čistá a slušná. Tedy docela jiná než on, i než jeho nejlepší kamarád Radek (aka „magor“ či „zrůda nařezaná“), co má dredatou holku Nikolu a co si taky rád nafutruje chobot. Jeho otec je shodou (ne)šťastných okolností policajt, takže nebude problém opatřit Kubovi pistoli. Poněvadž ledacos nasvědčuje tomu, že ve Věrčině smrti má prsty lokální gangster Pexeso, jehož brácha si hospodaří ve Státech a není radno si s ním zahrávat. Ale co se to pořád tak blýská v protějším okně?

Svoje důležité opodstatnění má retrospektiva od jezera, kam Věrka s Jakubem jako děti společně s rodiči jezdívali. Jednoho léta chtěli nakonec oba uvěřit, že se jedná o moře. To když tam jeho táta za jejich zády v dobré víře nastrčil mušli, aby pomohl jejich dětské představivosti. Nemnoho roků poté jsou veškerá nevinnost a snění za střízliva ta tam. Příběh tím získává další vrstvu a důvod k zamyšlení, ze kterého vychází, že Perníková věž není sonda do veselých příběhů drogově závislých jako například Rumový deník. A není ani zlověstným mementem á la Kanárek. Perníková věž je totiž něco přesně mezi tím. A funguje to velmi dobře, až na tu v závěrečné třetině upřednostněnou „akční“ touhu po pomstě, která sice nepostrádá výraznou pointu, resp. hnedka dvě pointy, ale současně se výrazně změní rytmus a mezi házením předmětů do řeky („nebaví“) po zahájení v klubu Zoo se děj do značné míry zastaví.

 

 

Nicméně Perníková věž má velkou výhodu v obsazení. Díky známým tvářím se i ta hlušší pasáž zdá býti poměrně zajímavou. Jan Dolanský a Radek Kuchař pod režijním dohledem Milana Šteindlera stvořili dva nezapomenutelné (anti)hrdiny, kterým v jejich plánech držíme palce, přestože bychom se s nimi kamarádit zrovna dvakrát nechtěli a už vůbec bychom nechtěli být jako oni. Vladimír Marek ztvárněním Pexesa (včetně kruťáckého vzhledu) naprosto zastínil všechny svoje další role. To se u Michala Dočolomanského stát nemohlo, ovšem především pouze z tohoto důvodu, že rozlousknul Tajemství hradu v Karpatech. Křehká Dorota Nvotová byla rovněž mistrovsky přesnou volbou, což můžeme směle tvrdit i o sousedském páru, který tvoří Vítězslav Jandák a Lenka Vychodilová.

Perníková věž je film, který v podstatě nelze připodobnit k žádnému dalšímu, jaký u nás kdy vzniknul. Obstojí jako komedie, drama i detektivka, přestože identita možného pachatele nám je vlastně párkrát naznačena. Současně nutno dodat, že dokáže oslovit také diváky divačky, kterým je dneska okolo patnácti dvaceti roků a Nokie nebo škorpioni jim už nic moc neříkají. Pravda, ony hlášky možná nezkultovněly tolik jako kupříkladu ty od dua Smoljak-Svěrák, což je dáno evidentně užší cílovou skupinou. Zároveň to rozhodně neznamená, že by tento počin nestál jak za zhlédnutí, tak za poslechnutí. Svoje kvality totiž určitě má.

ROZHOVOR S MILANEM ŠTEINDLEREM JE K DISPOZICI TADY

FOTO: ceskatelevize.cz