Recenze: Čas

 

  Když je tentokrát de facto hlavním tématem stárnutí, nutno si uvědomit, že Šestý smysl měl premiéru v době, kdy jeho autorovi ještě nebylo ani třicet! Málokterý filmový tvůrce přitom stihne vytvořit takhle i v celkovém kontextu světové kinematografie zásadní dílo ještě před dovržením zmíněné věkové hranice. Vysokou laťku a pověst nesmírně originálního tvůrce si udržel přes Vyvoleného a Znamení až po Vesnici. Jenže s tím, co předvádí od The Visit, si nejeden může vzpomenout na Anonyma, který si pohrává s možností, že veškerá genialita přisuzovaná Williamu Shakespearovi pocházala ve skutečnosti od někoho jiného. 
Jinými slovy, od tohoto projektu nastal v Shyamalanově tvorbě tak výrazný kvalitativní propad, že se nabízí varianta, že ty jeho nejskvostnější počiny za něj napsal někdo jiný. Ve zkratce bychom se měli zastavit u Stalo se, což je nedoceněná sci-fi s pozoruhodnou myšlenkou a správně tíživou atmosférou. Poslední vládce větru je vizuálně atraktivní pohádka, kterou však ve větší míře ocení animované předlohy neznalí diváci a divačky. No, a Po zániku Země je věc, která vznikla prakticky pouze pro rodinné účely Smithových. 
   

  Aby byl výčet kompletní, schází jmenovat Ženu ve vodě, která je nepřekvapivě věnovaná Nightovým dcerám, a proto ji naprostá většina ostatních tak docela nepochopila. Právě ony později ukázaly svému otci komiks Sandcastle, načež podle něj volně natočil tento svůj nejnovější úlet. V něm se rodina Cappových, konkrétně matka Prisca, otec Guy, šestiletý syn Trent a jedenáctiletá dcera Maddox (kam Shyamalan chodí na ta jména?) vyrazí na dovolenou do zdánlivě dokonalého rezortu. Po prvním dni na klasické pláži, kde se děti každého otravně vyptávají na jméno a práci, jim bude doporučena tajná luxusní pláž.
Řidič, kterého si zahrál sám režisér (který sám vypadá už od natáčení Šestého smyslu úplně stejně, jako kdyby nestárnul), se tváří jako ten nejpohodovější chlápek, jenže záhy bude jasné, že něco skrývá. Na pláž nakonec dorazí okolo jedenácti lidí, nicméně chybějící úplné soukromí je to nejmenší. Daleko větší problém představuje skutečnost, že tady Čas utíká o poznání rychleji. Tak, že po šedesáti strávených minutách přijdete o dva roky života! Objevenou mrtvolu následuje "přes duhovej most" logicky matka doktora Charlese, jelikož byla ze všech nejstarší. Ostatní se musí pokusit najít cestu pryč. Pokud vůbec nějaká existuje ...
   

  NĚKDO: Doktor, je tady doktor? Ta paní má asi epileptickej záchvat!  JARIN: Já jsem ošetřovatel. Jmenuju se Jarin.  CHARLES: Já jsem doktor. Poodstupte si dál, ať ta paní při tom záchvatu do ničeho a do nikoho nenaráží. 
NĚKDO: Samozřejmě.  CHARLES (k Jarinovi): Vy taky uhněte. A pojďte se mnou, potřebuju vaši pomoc.  JARIN: Jmenuju se Jarin!!!
   

  Jeden z nejvíce WTF dialogů, jakých se v Čase dočkáme. Ovšem rovněž nad některými jednotlivými replikami zůstává rozum stát. Kupříkladu Charles se několikrát ptá na ten jediný film, ve kterém si společně zahráli Marlon Brando a Jack Nicholson, přičemž to podává způsobem natolik naléhavým, že získáváme pocit, že právě Zastavení na Missouri přinese klíč k rozluštění celé rychlostárnoucí hádanky. Jindy zase jakoby si zkušený režisér neuvědomoval, že film je audiovizuální médium. To znamená, že nemusíme i slyšet to, co vidíme. Kupříkladu ve smyslu, že se Prisku podaří uzdravit a po chvíli řekne: "Cítím se lépe". 
Nebo když děti řeknou poté, co bleskově zestárly o pět roků: "Já se bojím." Působí to trochu dojmem, že se režisér rozhodnul pro takovéto zbytečné repliky až na place. Zůstat ovšem měly ve střižně. Ale znovu, jak řekl Dalibor Vrána: "To nemusej hlásit, to přece vidíte." Takovéto momenty fakticky neprohlubují napětí nebo jakýkoli emotivní zážitek, protože více než cokoli jiného působí akorát jako mizerně zvolené repliky ve filmu, který už jenom kvůli nim nemá šanci přinést nevšední zážitek. Jako by se M. Night Shyamalan takto postavám mstil, protože je nesnáší (kromě té, kterou si střihnul sám) a je přesvědčený o tom, že jim to patří, zažívat taková psycho-fyzická muka na této podivné pláži. 
   

  Nejvíce se stárnutí nepřekvapivě projevuje na dětech, které se zprvu chovají tak trochu jako Hedwig neboli James McAvoy v Rozpolceném. Nejvíce tajemnou postavou bude rapper s úžasným jménem Mid-Sized Sedan, který se tváří, že ví více, než vědí ostatní. Nejvíce otravnou postavou bude ... věru není snadné vybrat jednu konkrétní, protože zálusk si dělají při svém vesměs iracionálním chování snad všechny. Jasně, každý si dovede představit, že pobyt na takové pláži by byl tisíckrát vypjatější, než na této s Leonardem DiCapriem a Tildou Swinton, ale o to více by přece bylo maximálně záhodno nepanikařit a pokusit se zachovat si zdravý rozum. 
Svým způsobem je Čas variací na slashery typu Hostelu, akorát v něm nevraží maskovaní zabijáci ani vyšinutí maniaci, nýbrž neuchopitelná fyzikální veličina. Není dobré vidět, jak jsou sem tam i jinak velice dobří herci Rufus Sewell, Gael Garcia Bernal nebo Vicky Krieps bezradní v tom, jak vlastně mají své postavy uchopit. Rozpočet se přitom znovu podařilo držet hezky při zemi, nicméně tentokrát by bývalo přišlo vhod jej navýšit, protože režisér jest s kreativitou poněkud na štíru. (Zmínit svou domovskou Philadelphii pochopitelně neopomene.) S tím souvisí i to, že s průšvihem s rychlým stárnutím přichází až v rámci prvního plot pointu, tj. cca po 30 minutách. Místo toho, aby s ním přišel o poznání dříve, když stejně všichni z traileru i synopse budeme vědět, o co půjde. Bohužel ani potom se dění neubírá nejšikovnějším směrem. Klika je, že se nerozhodnul třeba pro twist ve stylu Identity. 
   

  Obzvláště Šestý smysl, Vyvolený a Vesnice se vyznačovaly výrazným a nečekaným twistem. K tomu taky přirozeným vývojem a promyšlenou dramaturgií. Tady nám je od počátku jasné, že provozovatelé resortu mají něco za lubem. Také se dá předpokladát, že nebude náhoda, že se na pláži sejdou zrovna doktor, ošetřovatel nebo psycholožka, ... A že bude mít s velkou pravděpodobností svůj význam, že každá osoba má nějaký zdravotní hendicap (epilepsie, schizofrenie, hypokalcémie, ...), přičemž se nevyplatí podceňovat rychlost hojení ran. U některých se pak znepokojivě projevují příznaky stárnutí - zhoršený zrak, ztráta sluchu, stařecká demence a pochopitelně smrt. 
Čas obsahuje také krátkou, avšak velice výživnou a intezivní sekvenci, ve které se dějí věci natolik kruté (především lámání kostí v jeskyni), že jsem si až říkal, jestli je vůbec obecenstvo v době probíhající pandemie rozdýchá. Problém je, že ani tady nejde o nějakou rafinovanou pointu, jako spíše o samoúčelnou potřebu vyvést diváky z letargie nad tím téměř bezbřehým kupením nesmyslů, z nichž některé jsou opravdu bizarní (zaháknutí se mezi korály), jiné zase třeba zprvu nechtěně směšné (těhotenství), eventuálně nefungující, kam patří stavění hradu z písku - Trent a Maddox se totiž chovají v dospělém těle jako dospělí, nikoli jako děti, přestože jimi ještě před několika hodinami byli. Ten hrad tudíž odkazuje pouze k názvu komiksové předlohy. M. Night Shyamalan se jí inspiruje opravdu jenom volně, což znamená, že se chabou obsahovou stránku snaží dohnat kamerovými exhibicemi, čímž si tuplem nepomohl; zrovna jako není dobré, že prakticky neustále vytváří nová pravidla. Troufám si tvrdit, že takovýto scénář by dokázalo dost lidí sesmolit už ve svých patnácti letech, včetně té šibalské repliky, kdy matka na začátku říká dceři: "Máš krásný hlas zlato. Nemůžu se dočkat, až uslyším, jak bude znít, až budeš starší." Když už, ta bude asi lepší zvolit Čas od Kim Ki-duka, protože tento film se stejnojmenným názvem se holt kdysi věhlasnému tvůrci M. Night Shyamalanovi zase příliš nepovedl. 
FOTO: CinemArt