Recenze: Smolný pich aneb pitomý porno

 

Pojďme postupně. Začínáme mottem, že „se svět propadá do oceánu věčnosti“ nebo něco v tom smyslu. Pak budeme svědky odvážného amatérského videa, ve kterém žena se škraboškou dělá dobře muži, který všechno natáčí. Žena ho nejprve vykouří, a pak spolu zezadu souloží. Nic není přikrášlené, jde o regulérní porno. Užívají si to a vůbec se za to nestydí. Těžko soudit, jak dlouho přesně trvá následující pasáž, kdy žena v podstatě jde jenom po ulici z bodu A do bodu B, ale bude to minimálně dvacet minut. A cestou se jí nic zvláštního nestane, třebaže to tak párkrát působí. Prostě jde a kamera často švenke na plakát/billboard odkazující na nějakou zrušenou kulturní akci nebo něco podobného.

Tady bude dobré poznamenat, že se tvůrci rozhodli posunout natáčení z původního podzimního termínu na letní, jelikož se jednalo o rok 2020, kdy TO všechno začalo. Některé dění před kamerou (např. babča hlásící přímo do kamery co si o vylízání pí..) podle všeho nebylo organizované. A všichni mají roušky – jak kolemjdoucí, tak herci a herečky včetně velmi dobře hrající Katii Pascariu. Přitom rouškám se filmaři v audiovizuálních dílech většinově vyhýbali a vlastně pořád ještě vyhýbají. Výjimku tvoří pouze Lockdown a hrstka dalších. Nicméně v tomto případě rozhodně nejde o žádný mainstream, nýbrž snad o ještě větší art, než jaký představuje například Počestná žena.

 

 

V rámci Smolného pichu aneb pitomého porna se k rouškám ještě vrátíme v závěrečné ze tří částí, do kterých je film rozdělený. Venku v areálu školy se posadí rodiče žáků a žákyň. Nehybí ani představitelé školy a ona žena z toho úvodního videa, ze které se vyklube učitelka Emi. Teď se bude rozhodovat o tom, jestli je její počínání v soukromém životě pro přítomné dostatečným důvodem k tomu, aby byla ze školy vyhozena. Protože dává špatný příklad dětem. Nebo něco v tom smyslu. Kdo neviděl, má možnost její rozkoš zhlédnout na tabletu, když ona sedí hnedle vedle. Mnozí to pak přímo před ní glosují. Existují tři různá rozřešení tohoto problému, avšak nejsou zrovna „rashomonská“, tj. nejsou ani tak o hledání pravdy, jako spíše o tom, že autor tohoto bijáku Radu Jude pochází z RUMUNSKA.

Na bizarnosti Smolného pichu aneb pitomého porna nic nemění ani skutečnost, že vzniknul v koprodukci s Českou republikou. Jedním z koproducentů byl totiž Jiří Konečný, podepsaný pod filmy Olma Omerzu nebo pod oceňovanými Staříky. No, a cameo tady má Petra Nesvačilová. Ztvárňuje českou matku a jako jediná nemá roušku, nýbrž štít. V poměrně zvláštní souvislosti zmíní Václava Havla a řeč přijde i na Karla Gotta, byť trochu nedopatřením. Tohle je tedy ten úhel pohledu, ze kterého může být tohle dílko taky zajímavé pro české diváky.

Pamatujme však na to RUMUNSKO. To znamená jiný kraj, jiný mrav. V některých částech světa zažívají výbuchy smíchu při vyprávění vtipu „Jeli dva na loďce a prostřední spadnul do vody“, jinde preferují třeba „Ludwig van Beethoven byl ke konci života už tak hluchý, že si myslel, že je malíř“. Eventuálně, „Blondýna se opaluje na lehátku a najednou k ní běží býk. Ona rychle vstane a začne před ním utíkat. Po chvilce běhání se celá zadýchaná zastaví a řekne: ‚Radši budu mít tele, než infarkt‘“. Tenhle poslední joke v tomto projektu nejenže zazní, ale zároveň se dočká i vizuálního zpracování. A to prostřední části.

 

 

Vzpomínáte, jak Terrence Malick po cca dvaceti minutách Stromu života, který se odehrává v 50. letech 20. století v USA, udělá pořádný úkrok stranou a zhruba na čtvrt hodiny nás vezme miliardy let zpátky a začne nám ukazovat stvoření světa? Ve Smolném pichu aneb pitomém pornu si v prostřední části zrekapitulujeme několik pojmů a událostí, který přitom nemají jednoznačně stejného jmenovatele, třebaže by vám režisér zřejmě tvrdil něco jiného. V takovém případě by bylo nutné si připomenout, že pochází z RUMUNSKA. Takže si probereme mimo jiné armádu, Parrhasia, nebo tzv. Dívku ze strany č. 5.

Smolný pich aneb pitomý porno je určitě bizarní, ale ač jeho strůjce pochází z RUMUNSKA, čili ze země Vlada III. Napichovače, v té své bizarnosti ukrývá vcelku pozoruhodný a s pandemií související podtext. Spočívat by mohl v tom, že v rámci konvencí a předsudků a senzacechtivosti a možná i stereotypu se zabýváme malichernostmi – místo toho, abychom směřovali svoji pozornost k důležitým věcem. Nepotvrdil se tedy původní dojem, že byl filmový režisér natolik dychtivý natočit další svůj snímek, že prostě vyrazil do ulic bez pevného scénáře a jenom si řekl: „Pojďme prostě teď za tohohle stavu, ať to máme zaznamenané, natočit něco. Cokoliv.“

FOTO: Aerofilms