Recenze: Splašený vlak

 

 

Bylo to údajně asi takhle: Danny Trejo se přišel podívat na plac filmu Splašený vlak, protože tam měl klienta-kamaráda. Tehdy totiž pracoval jako drogový poradce, neboť se 20 roků předtím sám potýkal se závislostmi. Snad měl domluvenou i roličku v komparzu. Poznal ho Eddie Bunker (aka pan Modrý v Tarantinových Gaunerech), se kterým se potkali uvnitř věznice San Quentin a který si pamatoval, že tam Danny boxoval. Představil ho tedy režisérovi Andreji Končalovskimu a Erikovi Robertsovi, který hrál jednu ze dvou nejdůležitějších postav a jehož se měl stát trenérem. Honorář pro čestného občana Los Angeles činil 320 dolarů za den. „Jak moc chcete, aby mu namlátil? A to ho mam jako mlátit každej den?“ řekl zhruba Danny, neznaje poměry při natáčení audiovizuálního díla. Později dodal, že uvedená částka byla vyšší, než jakou kdy „vydělal“ při loupežném přepadení. A tak se stal hercem.

Ve finálním sestřihu se dlouho nezdrží – nejprve vykřikuje v cele, pak boxuje v ringu s Buckem (Eric Roberts), a poté ho uvidíme ještě na okamžíček za mřížemi. Ve Stonehavenu, věznici s maximální ostrahou, nezůstaneme dlouho. Ze samotky po třech rokách vychází vězeň Manny (Jon Voight) a ostatní ho mají za hrdinu. Jenže si kvůli své popularitě hrubě nerozumí se správcem Rankenem (John P. Ryan), jenž nehraje úplně fair play. Na jednu stranu se mu není co divit, protože šéfuje zařízení, ve kterém se nacházejí samí odsouzení vrazi a násilníci. Trochu zvláštní, že se můžou volně pohybovat, což nezřídka končím pořádným bincem, stejně jako pro ně není problém překecat dozorce, aby pustil důležitou zprávu pro všechny do místního rozhlasu.

 

 

Po útěku, za který by se nemuseli stydět ani Andy Dufresne nebo Ron Decker (pozor na spoilery!), se navzdory mrazivému počasí dostanou na místní vlakové nádraží. Bohužel nasednou do špatného nákladního vlaku. Strojvůdce už při odjezdu dostane infarkt, takže se řítí závratnou rychlostí. A jsou úplně sami, o čemž však nemají ani páru, jelikož není možné se dostat až k lokomotivě. Co teď? Vlak nejde nijak zastavit, nejde z něj vyskočit, nejde nikoho kontaktovat. Navíc, kdo byl jednou ve vězení, nechce se mu zpátky, kór když strávil značnou část trestu „v díře“. A i kdyby se náhodou podařilo pád přežít, všude kolem není nic, než sníh a zamrzlá země. A co teprve, až se ukáže, že nejsou ve zběsile uhánějící mašině jedinými dvěma pasažéry a že tím třetím je žena (Rebecca De Mornay)?

Na první pohled to podle zápletky asi vypadá, že Splašený vlak není ničím jiným, než regulérním akčním filmem. Jenže postupně se ukáže, že ukrývá velice ušlechtilou myšlenku, kterou podtrhne závěrečná citace Richarda III. – protagonisty, resp. antagonisty z díla samotného barda Williama Shakespeara! V podstatě zdůrazňuje, že lidskost se může nacházet i tam, kde bychom ji nejméně čekali. Taky vzhledem k tomu nejednoznačnému finále není překvapením, že to Splašený vlak dotáhnul ke třem nominacím na Oscara. A na toho akčňáky obvykle nemají šanci dosáhnout, pokud nejde o zvuk nebo vizuální efekty.

Jednu si tento počin vysloužil za střihovou skladbu, které rozhodně není, co vyktnout. Rytmus a tempo jsou pečlivě vychytané, v každém záběru přečteme to, co přečíst máme, a i střihová skladba může za to, že jsme naplno vtaženi do příběhu, který po nasednutí do vlaku neustále vyvolává pocity, emoce, zájem o postavy … a tím pádem samozřejmě neutuchající napětí, jak to všechno dopadne, které přetrvává i při opakovaných zhlédnutích. Nominaci na nejprestižnější ocenění by bývala spolu s hudbou zasloužila kamera, jelikož některé záběry jsou kompozičně i výtvarně naproto famózní, čemuž dopomáhá prostředí.

 

 

Okolní všudypřítomnou zimu místy až cítíme, přestože občas vázne kontinuita a sem tam také logika. Ve vlaku nezůstáváme pořád. Vedle něj nás zajímá dispečink, díky kterému víme s předstihem to, co posádka vlaku neví. A sice, do jakého nebezpečí se řítí. Ať už se jedná o protijedoucí vlak, slepou kolej nebo vachrlatý most, pokaždé to stojí za to. Nelze nezmínit Rankena, jenž se snaží uprchlíky dostinout, což bere jako věc osobní cti, takže mu nedělá problém „vykoupat“ civilisty. Vyhlídky pro Mannyho, Bucka a Saru tedy nejsou zrovna nadějné, nicméně naděje pořád existuje. Nejen kvůli tomu, že jsou ve vlaku do značné míry odříznutí od okolního světa, takže si můžou částečně užívat opětovně získanou svobodu, ač ne zcela podle svých představ.

Splašený vlak je vynikající spektákl, který nezapře, že vzniknul v osmdesátkách. Režisér Andrej Končalovskij během svého působení v USA vedl řadu předních herců včetně Sylvestra Stalloneho a Kurta Russella. Nemá smysl domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby je kromě Tanga a Cashe obsadil rovněž do Splašeného vlaku. Eric Roberts a Jon Voight si za svoje herecké výkony připsali oscarové nominace, přestože může trvat déle, než si zvykneme na jejich přízvuk a přestože k nim není vždycky vstřícný scénář (jehož původní verzi napsal Akira Kurosawa). V tom smyslu, že nejsou úplně nejchytřejší a některé drsné repliky vycházejí spíše úsměvně. Při krizi uvnitř uhánějícího vlaku se naplno odkryjí jejich charaktery. Nakonec dojde k určitému procitnutí, díky kterému strčí Splašený vlak hravě do kapsy i kdejakou Ledovou archu.

FOTO: cinema.de