Speciál: O knize Tajemství filmové řeči

 

 

A tím ‚to‘ samozřejmě myslím filmařinu. Na tohle téma vznikla celá řada publikací. Některé jsou fajn, jiné ucházející, jiné skoro za nic nestojí. Ale ani ty nejpovedenější zjevně nemůžou obsáhnout všechno. Tahle kniha je výjimečná v tom, že autor Jon Boorstin se zná s Janem Svěrákem, který ji taky přeložil do češtiny. U nás vyšla v minulém roce, nicméně trochu potíž spočívá v tom, že v původní jazykové verzi se na pultech knihkupectví objevila už v roce 1990. Na filmovém place to sice už tenkrát chodilo prakticky stejně jako dnes, avšak přesto v Tajemství filmové řeči (v originále The Hollywood Eye: what makes movie work) najdeme pár zastaralých informací a predikcí, které autor neodhadnul úplně přesně.

Oscarový režisér Jan Svěrák, který je s autorem vyfocený na obalu, tvrdí, že podle této knihy vyučoval na FAMU. Desítky úvodních stránek naznačují, že je určena v mnohem větší míře pro profesionály a pro ty, kteří vědí, jak to v tomhle řemesle chodí. Nicméně Boorstin začne postupem času být méně odborný, takže se tahle jeho práce stává přístupnější i pro ostatní. Je fakt, že si při výkladu hodně bere do parády Hitchcockovu Pochybnou ženu, ovšem ještě více rozebírá Všechny prezidentovi muže od svého kamaráda Alana J. Pakuly, jelikož se na nich podílel coby producent a snad i spoluscenárista. Jinak vychází rovněž z dalších svých děl, které však viděla pouze hrstka lidí (například dětský psychologický experiment, při kterém si učitelka připadala méněcenná).

 

 

Na rozdíl od tvůrce knihy Jak číst film, rozděluje autor sledování filmů do tří zásadních prožitků – prožitku voyeura, zprostředkovaného prožitku a fyzického prožitku. K tomu dodává kapitolu jiné formy (dokudrama, dokument) a knihu uzavírá kapitolou Hollywood versus zbytek světa, kde zajímavě srovnává Občana Kanea a Osm a půl. Většinu myšlenek konkrétně demonstruje na fotkách z filmů. A v závěru nechybí kompletní přehled citovaných filmů, mezi kterými najdeme v původním (vesměs) anglickém jazyce uvedené známé i neznámé tituly, takže dobré tipy na zhlédnutí. Tedy za předpokladu, že je zrovna nevyspoileruje.

Snaží se přiblížit práci střihače – viz rozzáběrovaná sekvence ve sprše z Psycha, ale podtrhává také důležitost zvuku a hudby. Dále se dotkne scenáristů a jejich (nepodložených) pouček. Například kapitolu věnovanou filmovému času pak pojímá trochu méně odborně. Ono rozdělení do prožitků samo o sobě rozhodně stojí za zamyšlení. Jedno je o ryzí radosti ze sledování, druhé o empatii, třetí o přenášení pocitů. Ty bývají podmíněny subjektivní zkušeností, ale nemusí. Všichni si totiž dovedeme představit, co by se mohlo stát, kdybychom lezli bez jištění na 800 metrů vysokou stěnu El Capitan jako Alex Honnold. Sami jsme tam nebyli, ale víme, že lidské tělo není konstruováno, aby přežilo pád z takové výšky. Tohle je pouze logický příklad – v knize zachází autor více do hloubky, byť ne vždycky je to vyloženě přínosné.

Následně se řeší, proč je lepší obsadit hvězdu místo neznámého herce nebo proč se musí hlídat intenzita emoce postavy. Dojde na srovnání akce vs. napětí. Velkou váhu má při natáčení pochopitelně také postavení kamery – pamatujme, že filmy fungují, přestože naprosté minimum je natočeno jako Lady in the Lake, tj. ze subjektivního pohledu jedné z postav. Právě tady je jinak povídání nepatrně zastaralé, protože v roce 1990 ještě snad nikdo nelétal s drony. Na druhou stranu se Boorstin poutavě zaobírá třeba velikostmi záběrů, jindy zase vcelku vtipně vysvětluje rozdíl mezi příběhem a zápletkou a snaží se přiblížit další teoretické postupy a poučky, včetně pravidla osy.

 

 

Soustředí se při tom na Hollywood – proto ten podtitul Proč funguje americký film? Logicky to všechno dává smysl, dokud se v závěru nevytasí s historkami s Indie, kde ho při přednáškách studenti a studentky totálně utřeli, neboť tam systém vzniku filmu, resp. spíše audiovizuálního díla funguje poněkud jinak. A stejně se najde docela početná skupina těch, kteří z toho jsou nadšení. Kdyby jenom proto, že se snaží posouvat hranice média, které zřejmě stále ještě posouvat lze, a že v Bombaji podle zaběhnuté šablony nenatáčejí stále dokola ten samý film, jak to o americké Továrně na sny tvrdí Francis Ford Coppola, z jehož počinů tady bude zmíněn Kmotr a Tucker. Tenhle názor by jistě sdílel i Sam Peckinpah, jehož Boorstin také zmiňuje, což je mírné plus. 

Tajemství filmové řeči, a to je pravda a nic než pravda, je především v uvěřitelnosti. I sci-fi z předalekých galaxií musí působit stejně uvěřitelně, jako biják z dob starověkého Říma nebo jako pátrání Boba Woodwarda a Carla Bernsteina při odkrývání aféry Watergate. V souvislosti s uvěřitelností nemohla být vynechána zmínka o pornografii, na rozdíl od blaxploitation žánru či snuff filmech. Zaměření se na dokumenty k tomu taky patří, jenže tyhle pasáže nejsou tak záživné. Ale to je pochopitelně čistě subjektivní záležitost. V každém případě platí, že i když si dáme na obal Humphreyho Bogarta a Lauren Bacall, tak to ještě neznamená, že dostaneme na téma Tajemství filmové řeči když ne komplexní, tak alespoň komplexně dostačující informace. Jestli ono to malinko nebude tím, že název knihy není nejpřesněji přeložený …

KNIHA JE NEJVÝHODNĚJI K DISPOZICI NA E-SHOPU DOBRE-KNIHY.CZ

FOTO: dobre-knihy.cz, cinema.de