Recenze: Dokonalý pacient

 

 

Tak na tuhle otázku se pokouší odpovědět tohle švédské drama, jaké vzniklo na základě skutečné události. Vyprávět se ho rozhodnul Mikael Håfström – režisér, kterému se dostalo té cti vést v Plánu útěku dvě největší akční ikony, tedy Arnolda a Sylvestra Stalloneho. Vedle toho má na kontě i další díla rozličných kvalit jako zajímavou Smrt v Šanghaji, špatnou Hru s nevěrou, strašidelný Pokoj 1408 a díky Zlu mezi námi dokonce ví, jaké to je být nominován na Oscara. Vzhledem k tématu Dokonalého pacienta možná doufal, že by to mohlo vyjít znova. Jenže to nevyšlo vůbec, jelikož stopku vystavil už film Dokud se tančí, jaký byl upřednostněný už samotnou švédskou komisí.

S výjimkou zmíněného hororu podle Stephena Kinga měl Håfström de facto pokaždé problém vychytat optimální rytmus. V Dokonalém pacientovi se mu to jakž takž podařilo, a to i díky těm četným flasbackům, jaké ale trochu kontraproduktivně občas přinášejí spíše nejasnosti. Zároveň se tady objevuje celá řada postav, které nám budou ve zkratce titulkem představeny (podobně jako v Tomanovi). Velký problém spočívá v tom, že zdaleka ne každý český divák a ne každá česká divačka ovládá švédštinu a titulky jsou často proti stejné barvě pozadí, takže se nedají včas kloudně přečíst, na čemž mají svůj podíl i ty až kulometné dialogy.

Dynamická střihová skladba tedy způsobuje, že tempo není pomalé, ale celkem zběsilé, což představuje proti většině z předchozí Håfströmovy tvorby přesně opačný problém. Jakoby chtěl režisér natočit tohle drama odehrávající se vesměs v interiérech, bez automobilových honiček, s minimem prudkého pohybu a explicitních krvavých záběrů jako regulérní akční film. Přitom se má jednat o švédský právní systém. Ani tak ne o jeho obžalobu, protože Sture Bergwall/Thomas Quick svými výpověďmi všechny zmátnul a nebyl jediný důvod se domnívat, že by si cokoli vymýšlel. Jeho případem se zabývá novinář Hannes Råstam (David Dencik).

 

Právě on je středobodem příběhu, ačkoliv na stříbrném plátně už jsme mohli vidět odhodlanější, zarytější a možná také obratnější novináře. Ať už měli reálné předobrazy (Všichni prezidentovy muži) či nikoli (Na odstřel). Jelikož údajně – trochu neprávem – dosáhnul statusu švédského Hannibala Lectera, nelze se ubránit dojmu, že by bylo bývalo lepší vyprávět tenhle příběh čistě z jeho úhlu pohledu a z Hannese učinit vedlejší postavu. Nejlepší a nejintenzivnější by samozřejmě asi bylo vyprávět z pohledu skutečného viníka, jenže toho vlastně Quick svým přístupem kryl a jeho identita je ve filmu zobrazena jen v náznacích. Dá-li se to tak vůbec napsat.

Dokonalý pacient bude u nás zřejmě velice obtížně nahánět diváky. I ta nenominace na Oscara ukázala, že je patrně až příliš lokálním, nikoli univerzálním počinem, přestože podobně výstřední osobnosti i justiční fuck-upy najdeme na celém světě. Nově objevená fakta v případu Henryho Lee Lucase (jenž nám byl představen v tomto ne až tak sugestivním snímku) budiž toho důkazem. V Dokonalém pacientovi najdeme momenty, které z emocionálního hlediska fungují navzdory řemeslnému zpracování téměř na jedničku, ale abychom dostali odpověď na úvodní otázku, budeme se muset poohlédnout po jiných titulech (slasherech). Tento by asi měl větší šanci být nominovaný na Oscara tehdy, kdyby byl krátkometrážní, protože to úplně nejpodstatnější se stejně dozvíme ze závěrečných dovětkových titulků.

FOTO: Film Europe