Speciál: O knize Nepodstatné záležitosti

 

  Takže, zápletka spočívá v tom, že fotograf Jacop Benassi někdy někde vyfotil třiadvacet osob. A Paolo Sorrentino si na základě těchto portrétů vymýšlí životní osudy zvěčnělých lidí, aniž by znal jejich jména či jakákoliv jiná fakta, která se jich týkají. To představuje už samo o sobě v podstatě geniální nápad, na jaký v publikacích obvykle jen tak nenarazíme. A s takřka bezbřehou fantazií italského tvůrce si můžeme být jistí, že nás při čtení budou čekat záležitosti nejen vtipné, radostné, dojemné, nýbrž i cynické, poměrně troufalé a zamyšleníhodné.
Z tohoto úhlu pohledu přeci jen trochu zamrzí, že se nedozvíme skutečná jména osob a zůstane nám utajeno, čím se živí nebo co vůbec obecně podnikaly. Nepochybně by šlo o nesmírně zajímavé srovnání, nakolik se rodák z Neapole ve svém fabulování trefil. Zároveň chybí také reakce zobrazených na to, jaký příběh jim ve své mysli přisoudil. Nutno podotknout, že neopomenul sebe samotného a pod jménem Settimo Valori je vyobrazen v poslední kapitole. Neváhá si udělat srandu ze svojí osoby, lze se domnívat, že některé popisované jevy se zakládají na skutečnosti, nicméně ani v jeho případě evidentně nechybějí nadhled a fikce.
Příběhy mají často přiměřený rozsah. Nejdelší (cca 30 stran) bude patrně hned ten úvodní týkající se Elsiny Maroneové - svůdné zlatokopky a mimo jiné taky jezdkyně Formule 1. O ní se dozvíme skutečně první/poslední. Naopak pouze polovinu stránky věnuje Marziovi Pellemu, protože je vedlejší postavou v předchozím vyprávění o obávaném mafiánovi Valeriovi Affabilem. Odehrává se ve vězení a pro mě se jednalo o nejprezicnější příběh, který by vůbec nebylo marné jednou převést na stříbrné plátno. Nechybí mu prakticky vůbec nic z toho, co většinou dělá výborný biják výborným bijákem. Přesto i na té polovině Pelleho stránky dokáže svým způsobem zpochybnit podstatnou část celého předchozího textu.
Vyzdvihnout zaslouží i další dva lidé. Jednak Aristide Perrella, což je energický, nenapravitelný optimista, co si hraje s dětmi s takovým nadšením, až ty děti prosí, aby to skončilo. Nerad chodí sám na WC. A samozřejmě doufá, že se mu holub vykálí na hlavu, protrože to znamená štěstí. Pokud se ptáte, jestli vypráví anekdoty s irelevantní pointou, tak ano. Bohužel ani jedna nebude zmíněna. Ostatní lidé se mu snaží vyhýbat. Ale není to jenom důkaz jejich zbytečné zapšklosti? A pro zajímavost: není divu, že jeho kapitola končí nepodstatnou, leč nikoliv druhořadou záležitostí. Aristide Perrella nikdy neumře!?!
Pak tu máme paní Emmu, která je jeho pravým opakem. Zástupkyně domovníka dělá všem naschvály, jakoby z nějakého důvodu nenáviděla celý svět. Vysmívá se lidem, kterým se jinak nikdo nevysmívá. Její falešnost nezná mezí. Paliže se jí někdo pokusí vzdorovat, mstí se s takovou úderností, že to fakt není hezké. Opomenutý by neměl být ani Paride Bussotti - přes svůj drobný handicap nenapravitelný svůdce žen, jenž to v roce 1982 zkoušel i na Matku Terezu. Údajně odpověděla: "No tedy, tenhle Paride Bussotti."
Sorrentino rozhodně nešetří originálními příměry a hláškami, z nichž některé určitě stojí za uvedení. "Pocit marnosti ho zahalí jako alobal, který matka používala na zabalení housky na cesty k univerzitním zkouškám." Nebo: "Při nepřítomnosti nesmrtelnosti musíme interpretovat život jako trvalé setkání s anarchií." Nebo: "Zbídačený jak auto z východního Berlína." Nebo: "Vzývá Boha, aby ho uklidnil, ale takového Boha ještě nevymysleli." Nebo: "Oči plné dojemného smutku, který by rozesmutnil i děti hrající si s míčem." Nebo: "Muž je odolný vůči všemu, ale ne vůči ženě s nohama od sebe."
 

  Většina osudů se odehrává v současnosti a všichni jsou Italové, čímž si Sorrentino výrazně zúžil možné pole působnosti. Proč nemyslet na mezinárodní úrovni? Vždyť kupříkladu taková Ylenia může být stejně dobře Italka, jako třeba Němka či Mexičanka. A tak nemůže být divu, že se v závěrečených zhruba šesti kapitolách dost opakuje. A ty absurdity už nejsou absurdní výhradně v dobrém. Přestože normálně používá i přímo řeč, někdy píše v první osobě a dojde i na vícevrstevnost v tom smyslu, že to sem tam působí dojmem, že úvahy nepocházejí od Sorrentina, nýbrž od těch lidí samotných. Nevěříte? Věřte!
Nepodstatné záležitosti je kniha, u které nejenže se můžeme velmi dobře pobavit, ale zároveň se můžeme i něčemu přiučit. Autor jakoby se ve většině případů snažil psát tak, aby byly etudy dobře srozumitelné a čtenáři a čtenářky si mohli snadněji najít vztah k danému člověku, a patrně taky pochopit jeho jednání. Přesto se dalo při Sorrentinově vidění světa tak trochu tušit, že bude prosazovat svoje oblíbené věci a osobnosti, a naopak nebude vychvalovat ty neoblíbené, třebaže má mluvit za někoho jiného. A některé postavy jakoby na stránky zamířily de facto rovnou z jeho filmů. Ale to rozhodně není důvod tuhle fajnově čtivou knihu nedoporučit.
FOTO: nasenakladatelstvi.cz, FDb.cz