Recenze: A. I. Rising

 

  V roce 2148 mají velké korporace už možnost posílat lidi a androidy (kteří pochopitelně respektují 3 zákony robotiky Isaaca Asimova) do jiných solárních systémů. Astronaut Milutin se na palubě ocitá s Nimani 1345, kterou si může do značné míry upravit podle sebe a se kterou si do značné míry může dělat co chce. Ale pozor! Třebaže je její chování a jednání částečně přednastaveno, její charakter se vykrystalizuje především až tím, jak se k ní bude její kolega chovat. Zprvu mu jde nepřekvapivě hlavně o sex. Nimani 1345 je totiž hezká, ba takříkajíc až "š*kézní" holka. Jenže později se situace poněkud přehodnotí.
A k tomu přehodnocení dojde přirozeným, uvěřitelným vývojem, což je dáno jednak skvěle napsaným scénářem, jednak hereckými výkony. Sebastian Cavazza rozhodně dal své postavě hloubku, ovšem skutečná výzva stála evidentně před herečkou, která ztvární Nimani. Díky tomu, že ji coby androidku lze nastavit na několik různých módů, bylo zapotřebí vybrat její představitelku vskutku pečlivě, protože právě kolem ní se celý příběh točí. Režisér Lazar Bodroža se nakonec rozhodnul pro na první pohled trochu zvláštní řešení.
Protože Nimani vypadá jako známá pornoherečka, co si říká Stoya. Samozřejmě, s těmi sexuálními scénami a s nahotou evidentně neměla problém, jenže A. I. Rising není o nich. Stoya ovšem zvládla i tu neerotickou rovinu, což zaslouží uznání, jelikož ledacos nasvědčuje tomu, že Bodroža musí být coby režisér docela perfekcionista. Není to poprvé, co kráska z pornofilmů hraje hlavní roli v jiném žánru. Sasha Grey v The Girlfriend Experience také předvádí dobrý výkon. Škoda, že ten počin jinak za mnoho nestojí.
   

  To A. I. Rising (v originále Ederlezi Rising podle té korporace) představuje jednu z těch nenápadných sci-fi, které příznivce tohoto žánru určitě potěší a u kterých zamrzí, že se jim zřejmě nedostane až tolik pozornosti, kolik by si zasloužily, protože nepochybně mají, co říct. Témata jako emancipace a soužití mužů a žen či osídlování blízkých i vzdálenějších planet jsou stále aktuální a hojně diskutované. A co se řemeslné stránky týče, tam, kde se kupříkladu Denis Villeneuve může spolehnout na peníze, si musí Bodroža vypomoct kreativitou, což kolikrát celkový dojem ještě posílí.
Kanadského režiséra nezmiňuju náhodou, neboť A. I. Rising se docela podobá jeho projektům, nejen co se týče tempa a z části taky hudby. Zvláště pak tomu prozatím poslednímu, tedy Blade Runner 2049. Vizuální stránka tohoto srbského projektu sází na to, že v jednoduchosti je síla, byť některé opakované záběry se ve druhé polovině přeci jen omrzí. Oktagonálně řešenými kulisami nebo mluvícím palubním počítačem vzdává film hold některých klasickým sci-fi nejen z 80. let, včetně prvního Blade Runnera, který sice co do atmosféry výborný, leč slabší zápletku tím bohužel nezamaskuje.
A. I. Rising tedy obsahuje prvky, které jsme viděli už jinde, avšak v několika případech (tj. nejen v tom, že výborná atmosféra může jít ruku v ruce s působivou a smysluplnou zápletkou) je updatuje, díky čemuž hravě strčí do kapsy i snahy typu Ex Machina. Snad jenom ten závěr se dal vyřešit nějakou údernější pointou. Nic to ovšem nemění na tom, že se Future Gate sci-fi film festival může chlubit pozoruhodnou dramaturgií a že se za ty roky proměnil v precizně fungující značku, která by neměla být diváky a divačkami přehlížena.
FOTO: futuregate.cz