Recenze: Tátova Volha

 

 

Zmíněný druhý počin jsem radši ani neviděl, protože ten první v té své sladkobolnosti/tragikomičnosti představoval přesně ten hybrid, jakého jsem byl tenkrát už přežraný. Navíc mě nenapadá příklad jiné české komedie, která by po dvaceti minutách tak razantně spadla, co se pohodové atmosféry, dobrých nápadů a vtipných momentů týče. Ze svého stereotypu trochu vybočil až s Něžnými vlnami, což je opravdu příjemná komedie. V Tátově volze (klidně to mohl být i favorit nebo stará Lada Niva nebo kterékoliv jiné auto) se také objevuje téma zcela seriózní, nicméně zhruba v polovině ustoupí, aby se nerušeně mohly řešit vztahy a úlety z minulosti.

V minulém roce přišly do kin dvě české road movie. Obě byly poněkud bizarní, ale každá jinak. Zatímco Všechno bude jest kapitola sama pro sebe a více si o ní můžete přečíst tady, Tátova volha při hlubším zamyšlení těch pochybností nevzbuzuje tolik. Na druhou stranu se jedná v první řadě o „chick flick“, tedy cílovou skupinou by měly být především ženy. Tady máme hned dvě hrdinky. Říká se, že ve filmu nikdy nejsou dvě hlavní postavy. Ani když se jmenují třeba Butch Cassidy a Sundance Kid. V Tátově volze jí tedy bude dcera Elišky Balzerové v podání Táni Vilhelmové. Nejen z toho důvodu, že vyrazit na tuhle cestu byl její nápad.

Neprožívá totiž zrovna dvakrát šťastné období. Její otec náhle odešel a zanechal po sobě víceméně pouze to titulní auto, na které manželka žárlila, a teď té samé manželce přibyly ještě další starosti, protože se bojí, že už ji nikdy nebude mít nikdo rád jako ženskou (tahle role se hodně podobá babičce z Žen v pokušení – klidně by to mohla být její ségra, takže není vyloučeno, že se Jiří Vejdělek rozhodnul vybudovat vlastní MCU). Do toho dcera čeká na výsledky testů a není spojená v manželství s Martinem Myšičkou, protože se o ni až přehnaně pečlivě stará. Tu ve starém kabátu najde obrázek, který zřejmě nakreslil její bratr, otcův nemanželský syn. A tak společně s matkou vyrazí na túru po bývalých milenkách, aby se o celé záležitosti, jaká se stává smyslem života, dozvěděly více nebo nejvíce.

Každá z nich je samozřejmě jiná a hospodaří v jiných poměrech. Vilma Cibulková je sebevědomá panička s luxusním barákem. Eva Holubová bydlí v oprýskaném bytě s několika dalšími (chudými) příbuznými. A Hanu Maciuchovou uklidila patrně přímo Jana Plodková do domova důchodců. Opomenout nesmíme ještě známé v podání Emilie Vašáryové a Bolka Polívky, jehož umění je na plátně fakticky radost sledovat. Tady trpí demencí/počínajícím Alzheimerem, avšak občas se stává, že „procesor“ znovu naskočí, což se samozřejmě nepřekvapivě stane. A během tohoto putování se dočkáme nějaké té odbočky (týpci na pouti u střelnice), místo toho, abychom byli svědky nějakého vpravdě nečekaného finálního rozuzlení. Třeba toho, že nemanželská byla ve skutečnosti i ta dcera v podání Táni Vilhelmové.

Tátova volha je film, který přitom vůbec není marně natočený. Nelze nevidět, že Jiří Vejdělek prostě umí. Když chce, abychom se jakožto diváci smáli, smějeme se. Když máme být dojatí, dojmeme se (někteří více, jiní méně). Avšak pořád tak nějak není jasné, co jsme si z tohoto jeho bijáku měli odnést!?! Zřejmě pouze jakž takž příjemně strávených (ve srovnání s některými jinými českými filmy roku 2018) necelých 90 minut. Jakákoli hloubka či nadstavba totiž chybí. A protože režisér se chce začít věnovat jinému žánru až po svém 120. roce, dá se předpokládat, že příště od něj uvidíme zase něco podobného.

FOTO: CinemArt