Kategorie: Ostatní
Recenze: Kočičí oko
Autor: Tomáš Kordík -
Z povídkových filmů se v současnosti stala docela ošemetná záležitost. V projektech jako Paříži, miluji tě, New Yorku, miluji tě či 7 dní v Havaně sice můžeme vidět známé 
tváře, nicméně tržbám to stejně příliš nepomohlo. O Tbilisi, miluji tě zase spousta lidí ani neví, že existuje. Vlastně ani Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil zdaleka nesplnila očekávání, co se komerčního úspěchu týče. V poslední době tak zabodovaly akorát Divoké historky. Ono je to složité, když nemáte dostatečný prostor naexponovat postavy, takže si k nim diváci obvykle nestihnou vytvořit vztah. A potom ani tolik nezáleží na tom, co se jim přihodí.
Tohle Kočičí oko však vzniklo v roce 1984, kdy bylo obecenstvo vůči těmto konceptům
vstřícnější. Věhlasný Dino De Laurentiis se do něj proto neváhal pustit a na režisérskou židli posadil Lewise Teaguea, jenž měl za sebou Cuja a už věděl, že po Kočičím oku jej čeká Honba za klenotem Nilu. Nejhvědznějším jménem v obsazení zůstává James Woods. Drew Barrymore tehdy ani nebylo deset roků. V této sestavě jsou nám tedy naservírovány tři povídky, z nichž každá se odehrává v jiném koutu USA (New York, Atlantic City a Wilmington v Severní Karolíně), a společný mají akorát motiv kočky, která má bohatou představivost a smysl pro to, co je správné.
Třebaže je film prezentován jako horor, mnohdy má blíže ke komedii. Výjimku tvoří pouze
závěrečná povídka, ve které se objevuje ukrutná mrňavá zabijácká příšera s nožíkem. Že bychom ale mohli jenom podepsat citaci na DVD o tom, že „bitva v dětském pokojíčku je již klasikou,“ tak to rozhodně ne. Ona se vlastně dohromady ani žádná nekoná, protože prostě není prostor na to některé prvky adekvátněji rozvinout. Naopak v o pět šest roků starším Prokletí Salemu byly rozvíjeny až příliš. Alespoň, že ta kočka tady má ze všech tří segmentů nejjasnější opodstatnění.
O některých knihách se říká, že jsou nezfilmovatelné. V případě prostřední povídky z Atlantic City je vlastně docela záhadou, jak mohla fungovat na papíře, tj. nikoli takhle v audiovizuální
podobě. O co jde: stárnoucí tenista je zamilovaný do manželky jistého boháče. Chtějí spolu utéct, ale boháč na to přijde, a poté, co ho nechá unést, učiní tenistovi nabídku, kterou nemůže odmítnout. Když v posledním patře mrakodrapu přejde dokola po úzké římse tuhle budovu, nejenže z jeho auta odstraní drogy (které tam sami nastražili) a nezavolají policajty, ale zároveň dostane peníze i tu boháčovu ženu!
O napětí není nouze. A to píšu i přesto, že s výškami nemám větší problém. Trikově se celá
pasáž hodně povedla a vítr, klobající holub nebo naschvály boháče situaci značně dramatizují. Navíc se podařilo přidat jeden nečekaný twist, a také kompletně uzavřít oblouk. Ta třetí povídka – ač se tak netváří – zůstává v podstatě otevřená, zatímco první obsahuje dostačující náznak, díky kterému nám musí být jasné, jak se hlavní hrdina příště rozhodne. Bývalo by se to ovšem obešlo bez těch odboček, jako té, že jeho dcera chodí do katolické školy pro nadané děti.
Kamarád mu poradí, že nejlepší způsob, jak skončit s kouřením, je stavit se ve společnosti
„Odvykači a.s.“. Přesně to taky udělá, jenže záhy zjišťuje, že jejich metody jsou hodně svérázné, dost možná až za hranicí zákona. Jednoduše řečeno, když si zapálí, odnesou to nejvíce členové jeho rodiny, kteří budou postaveni na elektrickou podlahu. A kdyby se snad situace opakovala vícekrát, rovnou znásilní manželku. Sledovat ho budou všude, protože to není tak, jako když jde do vodmašťovny, aby přestal chlastat. Ne, tady může denně do práce nebo domů, ale stále mu jsou v patách. Nebo to alespoň tvrdí. Nejpůsobivější hororový prvek této části však představuje scéna na párty, kde hlavní postavu zastihne regulérní absťáková úzkost.
Kočičí oko tedy rozhodně nevyděsí. Akorát ten gremlin ze třetí povídky asi nebude každému divákovi a každé divačce sympatický. Na celém projektu bude patrně úplně nejhororovější ten odkaz na Christine od Johna Carpentera, rovněž podle předlohy Stephena Kinga. Všechny podívky si nepřekvapivě udržují jedinečnou atmosféru 80. let, ale jenom ta druhá by nepochybně měla potenciál na celovečerní film, dokonce s možností pokračování. Kočičí oko si zkrátka shrňme asi tak, že podle díla Stephena Kinga vzniklo několik lepších, ba přímo kultovních počinů, nicméně zároveň spatřily světlo světa i takové, které co do kvality tohle recenzované dílko určitě předčí.
FOTO: cinema.de
tváře, nicméně tržbám to stejně příliš nepomohlo. O Tbilisi, miluji tě zase spousta lidí ani neví, že existuje. Vlastně ani Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil zdaleka nesplnila očekávání, co se komerčního úspěchu týče. V poslední době tak zabodovaly akorát Divoké historky. Ono je to složité, když nemáte dostatečný prostor naexponovat postavy, takže si k nim diváci obvykle nestihnou vytvořit vztah. A potom ani tolik nezáleží na tom, co se jim přihodí.Tohle Kočičí oko však vzniklo v roce 1984, kdy bylo obecenstvo vůči těmto konceptům
vstřícnější. Věhlasný Dino De Laurentiis se do něj proto neváhal pustit a na režisérskou židli posadil Lewise Teaguea, jenž měl za sebou Cuja a už věděl, že po Kočičím oku jej čeká Honba za klenotem Nilu. Nejhvědznějším jménem v obsazení zůstává James Woods. Drew Barrymore tehdy ani nebylo deset roků. V této sestavě jsou nám tedy naservírovány tři povídky, z nichž každá se odehrává v jiném koutu USA (New York, Atlantic City a Wilmington v Severní Karolíně), a společný mají akorát motiv kočky, která má bohatou představivost a smysl pro to, co je správné.Třebaže je film prezentován jako horor, mnohdy má blíže ke komedii. Výjimku tvoří pouze
závěrečná povídka, ve které se objevuje ukrutná mrňavá zabijácká příšera s nožíkem. Že bychom ale mohli jenom podepsat citaci na DVD o tom, že „bitva v dětském pokojíčku je již klasikou,“ tak to rozhodně ne. Ona se vlastně dohromady ani žádná nekoná, protože prostě není prostor na to některé prvky adekvátněji rozvinout. Naopak v o pět šest roků starším Prokletí Salemu byly rozvíjeny až příliš. Alespoň, že ta kočka tady má ze všech tří segmentů nejjasnější opodstatnění.O některých knihách se říká, že jsou nezfilmovatelné. V případě prostřední povídky z Atlantic City je vlastně docela záhadou, jak mohla fungovat na papíře, tj. nikoli takhle v audiovizuální
podobě. O co jde: stárnoucí tenista je zamilovaný do manželky jistého boháče. Chtějí spolu utéct, ale boháč na to přijde, a poté, co ho nechá unést, učiní tenistovi nabídku, kterou nemůže odmítnout. Když v posledním patře mrakodrapu přejde dokola po úzké římse tuhle budovu, nejenže z jeho auta odstraní drogy (které tam sami nastražili) a nezavolají policajty, ale zároveň dostane peníze i tu boháčovu ženu!O napětí není nouze. A to píšu i přesto, že s výškami nemám větší problém. Trikově se celá
pasáž hodně povedla a vítr, klobající holub nebo naschvály boháče situaci značně dramatizují. Navíc se podařilo přidat jeden nečekaný twist, a také kompletně uzavřít oblouk. Ta třetí povídka – ač se tak netváří – zůstává v podstatě otevřená, zatímco první obsahuje dostačující náznak, díky kterému nám musí být jasné, jak se hlavní hrdina příště rozhodne. Bývalo by se to ovšem obešlo bez těch odboček, jako té, že jeho dcera chodí do katolické školy pro nadané děti.Kamarád mu poradí, že nejlepší způsob, jak skončit s kouřením, je stavit se ve společnosti
„Odvykači a.s.“. Přesně to taky udělá, jenže záhy zjišťuje, že jejich metody jsou hodně svérázné, dost možná až za hranicí zákona. Jednoduše řečeno, když si zapálí, odnesou to nejvíce členové jeho rodiny, kteří budou postaveni na elektrickou podlahu. A kdyby se snad situace opakovala vícekrát, rovnou znásilní manželku. Sledovat ho budou všude, protože to není tak, jako když jde do vodmašťovny, aby přestal chlastat. Ne, tady může denně do práce nebo domů, ale stále mu jsou v patách. Nebo to alespoň tvrdí. Nejpůsobivější hororový prvek této části však představuje scéna na párty, kde hlavní postavu zastihne regulérní absťáková úzkost.Kočičí oko tedy rozhodně nevyděsí. Akorát ten gremlin ze třetí povídky asi nebude každému divákovi a každé divačce sympatický. Na celém projektu bude patrně úplně nejhororovější ten odkaz na Christine od Johna Carpentera, rovněž podle předlohy Stephena Kinga. Všechny podívky si nepřekvapivě udržují jedinečnou atmosféru 80. let, ale jenom ta druhá by nepochybně měla potenciál na celovečerní film, dokonce s možností pokračování. Kočičí oko si zkrátka shrňme asi tak, že podle díla Stephena Kinga vzniklo několik lepších, ba přímo kultovních počinů, nicméně zároveň spatřily světlo světa i takové, které co do kvality tohle recenzované dílko určitě předčí.
FOTO: cinema.de
