Recenze: Paříž 15:17

 

 

I tentokrát se zaměřil na hrdiny z reálného světa a života. Po americkém sniperovi Chrisu Kyleovi, pilotovi Sullym Sullenbergerovi přicházejí na řadu ti kluci, co v srpnu 2015 překazili ve vlaku na trase Amsterodam-Paříž možný teroristický útok. Píšu možný, jelikož týpek měl sice u sebe zbraň a mrtě nábojů a taky to byl Arab, leč není zřejmé, co přesně zamýšlel (případně viz předposlední odstavec). Jestli chtěl doopravdy všechny povraždit, jako ten magor tenkrát v Norsku. V každém případě se řídili heslem o tom, že v krizi je třeba něco udělat, za což byli asi poprávu oceněni vysokými vyznamenáními.

Pan Clint Eastwood měl nějakou vizi, ale pak se rozhodnul udělat zásadní změnu v tom, že vyhnal vybrané herce a dosadil za ně skutečné hrdiny okamžiku. Jinými slovy, Spencera Stonea hraje Spencer Stone, Aleka Skarlatose hraje Alek Skarlatos a Anthonyho Sadlera hraje Anthony Sadler. Takže prostě ztvárňují všichni sami sebe a jedinou opravdu známou herečkou zůstává Judy Greer. Obsadit neherce bývá vždycky ošemetné, ale všichni evidentně naslouchali a důvěřovali režisérovým pokynům a zkušenostem, což je to nejlepší, co mohli udělat.

Scénář bohužel totálně zazdil jakékoli ambice. A skoro bych si vsadil, že od roku 1971, kdy se kultovní představitel Dirty Harryho poprvé posadil na židli s nápisem „director“, se mu takhle špatný do ruky nedostal. Těžko soudit, jestli jeho zadání scenáristce znělo: „Chci to natočit věrohodně, kousek po kousku, jako by to byl hranej dokument, ale zároveň by asi bylo dobrý, kdyby tam byly ňáký fiktivní věci kvůli dramatizaci, ok?“ Tím by Dorothy Blyskalovou, která nikdy předtím scénář nepsala, zřejmě uvrtal do schýzoidní situace.

Usoudila tedy, že abychom pochopili příběh těchto statečných chlapců, musíme se vydat zpět do dob jejich dětství, kdy si učitelka myslela, že mají poruchu pozornosti, což rozzlobilo matky a tak je asi nechali přeložit, díky čemuž se také seznámili s černochem-průšvihářem Anthonym. Dobře. Zároveň si usmyslela, že nebude od věci začlenit jejich posedlost armádou a vojenstvím. Taky dobře. Ale k tomu jí přišlo nesmírně důležité, abychom při jejich cestě Evropou cca deset dlouhých minut sledovali, kterak zevlují po Itálii, dávají si tu zmrzku, tu cígo, dělají si selfíčka a potkávají sexy Američanku asijského původu.

Třetí z nich je zatím v Německu, kde s přítelkyní podnikají naučný okruh na kolech s průvodcem, který Aleka pokárá za to, že si USA vždycky přivlastňují zásluhy za všechno správné, co se ve světě dělo, děje a bude dít. Když se všichni sejdou, vyrazí do známého holanského klubu zapařit. Trochu to připomíná Hostel, ale o to nejde. Hlavním hrdinou je vlastně Spencer, který vždycky toužil po tom, aby mohl pomáhat lidem, a tak nepolevil, přestože to nevyšlo na první dobrou. Současně věřil, že je na světě právě z toho důvodu, neboli takříkajíc pro větší dobro.

Přál si akci a málem se jí dočkal už na základně, kde jednoho dne zazněl alarm s tím, že se po chodbách potuluje ozbrojený pomatenec. Jako jediný vylezl navzdory rozkazu zpod stolu a na potencioálního útočníka číhal s kružítkem za dveřma. Tomu rozumím, protože schovávat se takhle až zbaběle pod stolem není zrovna chlapské a určitě nejsem jediný, koho by to nutilo vylézt, než aby jenom nečinně přihlížel, čekal a držel palce, že to snad dopadne ve prospěch těch nepomatených. Alek zase při misi v Afghánistánu zapomněl v nepřátelské vesnici bágl se zbraněmi, čepicí a dalším vybavením, což zavánělo průšvihem a minimálně přestřelkou, avšak nakonec z toho vůbec nic nebylo. Přesto jsme to zase museli vidět. A Anthonyho oproti tomu být vojákem nikdy nelákalo.

NÁSLEDUJÍCÍ ODSTAVEC MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY!

No, těmito zkušenostmi vyzbrojená trojice se tedy rozhodla po jakoby rozmýšlení (původně tam prý ani cestovat nechtěli) přeci jen nasednout do vlaku směřujícího do hlavního města Francie, kde jsme ještě museli sledovat, jak pomáhají usednout na místo starému pánovi. A jestli je i v tom zásahu Paříž 15:17 věrohodný počin, tak nutno napsat, že podle toho to taky dopadlo. Už předtím jsme vlastně prostřednictvím flashforwardů viděli útočníka, jak se připravuje. Jeho zpacifikování trvá celé dvě minuty, protože se pro prsty, krk a hlavu nepříjemně oháněl nožíkem. Mohlo se to obejít bez jakéhokoliv zranění, kdyby jeden pán a dva kamarádi pouze nepřihlíželi, jak se ten třetí pere. S výpomocí si fakt dali načas. A když k tomu připočteme nesmírně podstatnou skutečnost, že útočník měl ihned po postřelení jediného člověka prázdnou zbraň, vyjde nám, že později vyznamenaní měli hlavně štěstí.

Paříž 15:17 by býval vyniknul jako krátkometrážní film s nonstop akcí. Když se takovou může pyšnit dvouhodinový Šílený Max: Zběsilá cesta, tak tím spíše by to klidně fungovalo i v kraťasu. Nejideálněji ještě pokud možno v reálném čase. Jistě by se to obešlo bez těch dvou zpravodajskách závěrečných scén. Nicméně i díky řemeslné (nikoliv tedy obsahové) stránce je Paříž 15:17 pochopitelně pořád lepší, ušlechtilejší a více inspirativní, než natočit podle skutečného příběhu cosi o to, jak dva břídilové sháněli holku. Pokud ale rádi sledujete zdařilé bijáky o opravdových hrdinech, tak rozhodně doporučuju ten s názvem Bad Ass, aneb o nekompromisním drsňákovi s dobrým srdcem, přičemž celkový dojem a působivost se ještě zmnohonásobí, když takovou postavu hraje Danny Trejo. Její předobraz se přitom za svůj vlastně rovněž ušlechtilý čin od politiků ani velitelů žádné významné pocty nedočkal.

FOTO: cinema.de