Recenze: Geostorm: Globální nebezpečí

 

 

Co kdybychom si mysleli, že něco ovládáme, a pak se to zcela vymklo kontrole? Přesně nad touto možností uvažuje film Geostorm: Globální nebezpečí. Akorát nejde o roboty, ani o Severokorejce, nýbrž o počasí. V nepříliš vzdálené budoucnosti spláchla Dolní Manhattan voda a kupříkladu v Madridu vedra sežehla spoustu lidí. V ten moment si chytrá hlava Jake Lawson řekla dost a vyprojektovala kolos zvaný Dutch Boy (Holanďánek), pojmenovaný podle chlapce, co nechal prst v hrázi. Pracovali na něm vědci a konstruktéři ze sedmnácti zemí, i když nejvíce užitečného udajně odvedli Číňani a Američané. Teď byl prostořeký architekt poslán komisí do důchodu a na jeho místo de facto vstupuje mladší bratr Max, chodící s kočkou z tajné služby samotného prezidenta USA ...

… Vojáci za tři roky při potulkách Afghánistánem objeví zcela zamrzlou vesnici, což se v této části světa nestavá. V HongKongu pak začne hořet země, což taky není běžné. Takže Holanďánek nepracuje, jak by měl, přičemž není vyloučeno, že ho někdo naschvál sabotoval. Jake tedy bude muset zanechat důchodu a vrátit se do vesmírné služby, aby spolu s velitelkou Ute Fassbinderovou zjistil, jak se věci mají, což se nelíbí jeho malé dceři. Bratr s nastávající švagrovou pak bude muset odhalit krysu a eventuálně i unést prezidenta. Hlavně se všechno musí povést včas, aby se zamezilo „bouři planetárních proporcí“.

Katastrofický žánr už se pomalu zdá být zcela vyhaslým. A to i tehdy, když v jeho epicentru stojí aktivní sopka. Vždy bude stát na efektech, přičemž rozdíly mezi kinofilmem a televizní prací se tu v podstatě stírají, protože běžní diváci už jsou ochotní i ledacos odpustit. Vždy se dočkáme několika nelogických či přímo nesmyslných skutečností. Vždy dojde k rozdělení spřízněných duší, aby se zase mohly dojemně shledat, až bude po všem. A samozřejmě nemůžou chybět hrdinové – tu pravděpodobní, tu nečekaní. A už vůbec nesmí chybět závěrečné po(na)učení, většinou odkazující k nezdolnosti lidského ducha.

Není divu, že coby dlouholetý spolupracovník tohoto pána chtěl i Dean Devlin režírovat vlastní katastrofický biják. Vypráví ho vlastně zajímavě na pozadí konfliktu a vývoji vztahu dvou bratrů, v jejichž rukou spočívá osud celého světa. Postupně se však začnou kupit klišé (časový limit, záchrana na poslední chvíli, larger-than-life schopnosti agentky tajné služby, úloha prezidenta, typové obsazení herců, že je od úvodu jasné, kdo bude tou krysou, …), které přitom rozhodně nelze brát jako nadsazené pomrkávání na diváka.

Obsazení je vždycky důležité. Hlavní roli si zahrál Gerard Butler a jeho Jake Lawson je do jisté míry snad ještě větší bad-ass, než hrdinný král Leonidas. Jim Sturgess mu jakožto jeho bratr výborně sekunduje a jejich společné scény videopřenosů patří spolu s neohroženou Abbie Cornish k tomu nejlepšímu, co Geostorm: Globální nebezpečí nabízí. Chtělo se napsat spolu s tím poletováním ve skafandru, jenže to v porovnání s Gravitací nepůsobí úplně realisticky. A bohužel vizuální efekty také příliš neohromí. I proto, že si těch nejvelkolepějších vlastně až tolik neužijeme.

Geostorm: Globální nebezpečí se však stejně kvůli těm několika scénám dá označit za film, který bychom si jistě bývali lépe vychutnali na velkém plátně. Z vedlejších postav by se měli zmínit prezident Palma v podání Alfreda Andyho Garcíi, „kleine“ Ute (vskutku útlá dívka jemných rysů) Alexandra Maria Lara, pobočník Ed Harris a svou příležitost dostal i Eugenio Derbez (Milovník po přechodu)! Na všech je přitom vidět, že je to natáčení ohromně bavilo. I přes tu zábavu ale nezapomíná film upozornit na to, že rozmary přírody stále pod kontrolou nemáme a dost možná větru/sněhu/dešti/ohni/noci neporučíme ani tehdy, když budeme mít k dispozici všechny prachy světa k vybudování takovýchto monstrózních zařízení.

FOTO: Vertical Entertainment