Kategorie: Ostatní
Recenze: Velké ticho
Autor: Tomáš Kordík -
Originální western Velké ticho vybírám i z toho důvodu, že 16. října 2017 odehrál jeden 
z největších hudebních skladatelů všech dob Ennio Morricone svůj zřejmě poslední pražský koncert. Ta přenádherná hudba, jakou složil k této podívané, v podstatě naprosto souzní s obrazem a prohlubuje už tak neopakovatelný zážitek (z každého zhlédnutí). Troufám si tvrdit, že prostě neexistuje western s úžasnější atmosférou. Hudba, prostředí a roční období jsou jedna věc, ale jak ukázal právě McCabe a paní Millerová, bez kvalitního scénáře, jasně definovaného záměru a precizního režijního vedení není ani vysoce působivá atmosféra žádnou samozřejmostí.
O Velkém tichu jsem psal už v tomto článku, nicméně rozhodně stojí za hlubší rozbor. V roce 1898 se ve zmrzlém okolí zasněženého města Snow Hill v Utahu rozmohl takový nešvar.
Nekompromisní a brutální lovci lidí kolem zabijáka jménem Loco (vskutku příznačné) využívali díry v zákoně, která jim umožňovala beztrestně vraždit chudáky, kteří v nouzi nebo z donucení něco ukradli. Bounty Hunters pro odměnu zabíjeli syny před očima jejich matek nebo manžele před očima jejich žen, což byl případ třeba Pauliny Middletonové. Lidé měli z lovců lidí strach, i když už byli mrtví. A třebaže dorazil nový šerif (Frank Wolff), stále to vypadalo, že pro spravedlnost v těhle končinách prostě není místo. Dokud sem dostavník nezaveze rychlého muže se speciální pistolí. Říkají mu Silence, protože když se objeví, jde s ním ticho smrti ...
Když se řekne Spaghetti Western, většině se patrně na prvním místě vybaví Sergio Leone.
Nicméně i Velké ticho dokazuje, že skutečným revizionistou původně amerického žánru byl jeho jmenovec Corbucci. Také v jeho tvorbě samozřejmě nechybí motiv pomsty, ale nejen explicitním zobrazováním násilí zajistil, že jeho filmy ani půl století poté nezestárly, a navíc udělaly z některých děl kupříkladu Johna Forda v podstatě pohádky pro děti. Hlavní postavy rozhodně nebyly čistí hollywoodští klaďasové, nýbrž spíše nejednoznační (anti)hrdinové s chybami, kteří činili nemorální skutky, kradli a zabíjeli, nicméně přesto jim jako diváci držíme palce. I proto, že se často střetávají s ještě zpropadenějšími existencemi.
V tomto případě s proradným obchodníkem Henrym Pollicutem (Luigi Pistilli) … Ale
ještě větší zvíře je Loco. Právě – kde Sergio Leone potřeboval Jasona Robardse, Henryho Fondu, Charlese Bronsona a Claudii Cardinale, tam Corbuccimu stačil jeden démonický Klaus Kinski. Třeba jako David Luca byl ještě zdrženlivější, ale není pochyb, že role jako tato ve Velkém tichu mu seděly nejvíce. Loco je inteligentní, všehoschopný, odhodlaný, v jistém smyslu cílevědomý, až jsem se setkal s názorem, že jde o jednoho z prvních nacistů. Locovi však nejde ani tak o moc, jako o peníze.
Naprostý opak hlavního hrdiny Silence. Sergio Corbucci dokázal vytvořit charakterově
propracované i do té doby neviděné postavy, což neplatí pouze pro jeho dva zřejmě nejslavnější westerny. Drsný Django (pojmenovaný podle kytaristy Django Reinhardta) si za sebou táhne rakev a sem tam pozapomíná na své čestné chování. Němý Silence (i proto, že jeho představitel Jean-Louis Trintignant neuměl anglicky) si za sebou táhne akorát tíživý zážitek z dětství a vždy se řídí svým smyslem pro spravedlnost. Proto nejprve odmítne Paulinu (krásná Vonetta McGee), která se mu chce dát jakožto na protislužbu. Film z roku 1966 však celkově vzato více reflektuje dobu, ve které byl natočen. A vlastně i pár dekád před ní.
Velké ticho je film, o kterém by se mělo vědět, neboť zůstává neprávem ve stínu Leoneho počinů. Tedy aby nedošlo k nedorozumění, Hodný, zlý a ošklivý a Tenkrát na západě jsou samozřejmě rovněž famózní nesmrtelné klasiky (na rozdíl od Pro hrst dolarů a Pro pár dolarů navíc, na který se podle mého podepsal zub času), ale Sergio Corbucci jednoznačně demonstroval, že vedle léta a Mexika to jde i na blátě a na sněhu pod horami (Dolomity v pohodě suplují za Skalisté hory). Nebýt tohoto bijáku, neměli bychom ani Nespoutaného Djanga, Osm hrozných a další bezvadné tituly. Velkému tichu přidává na síle i závěrečné poselství, které si – podobně jako u Legionáře – uvedeme: „Boty mužů mohou šlapat v tomto prachu tisíc let. Ale nic z toho, co by mohl člověk učinit, nevymaže stopy krve těch ubohých lidí, kteří zde padli.“
FOTO: cinema.de
z největších hudebních skladatelů všech dob Ennio Morricone svůj zřejmě poslední pražský koncert. Ta přenádherná hudba, jakou složil k této podívané, v podstatě naprosto souzní s obrazem a prohlubuje už tak neopakovatelný zážitek (z každého zhlédnutí). Troufám si tvrdit, že prostě neexistuje western s úžasnější atmosférou. Hudba, prostředí a roční období jsou jedna věc, ale jak ukázal právě McCabe a paní Millerová, bez kvalitního scénáře, jasně definovaného záměru a precizního režijního vedení není ani vysoce působivá atmosféra žádnou samozřejmostí.O Velkém tichu jsem psal už v tomto článku, nicméně rozhodně stojí za hlubší rozbor. V roce 1898 se ve zmrzlém okolí zasněženého města Snow Hill v Utahu rozmohl takový nešvar.
Nekompromisní a brutální lovci lidí kolem zabijáka jménem Loco (vskutku příznačné) využívali díry v zákoně, která jim umožňovala beztrestně vraždit chudáky, kteří v nouzi nebo z donucení něco ukradli. Bounty Hunters pro odměnu zabíjeli syny před očima jejich matek nebo manžele před očima jejich žen, což byl případ třeba Pauliny Middletonové. Lidé měli z lovců lidí strach, i když už byli mrtví. A třebaže dorazil nový šerif (Frank Wolff), stále to vypadalo, že pro spravedlnost v těhle končinách prostě není místo. Dokud sem dostavník nezaveze rychlého muže se speciální pistolí. Říkají mu Silence, protože když se objeví, jde s ním ticho smrti ...Když se řekne Spaghetti Western, většině se patrně na prvním místě vybaví Sergio Leone.
Nicméně i Velké ticho dokazuje, že skutečným revizionistou původně amerického žánru byl jeho jmenovec Corbucci. Také v jeho tvorbě samozřejmě nechybí motiv pomsty, ale nejen explicitním zobrazováním násilí zajistil, že jeho filmy ani půl století poté nezestárly, a navíc udělaly z některých děl kupříkladu Johna Forda v podstatě pohádky pro děti. Hlavní postavy rozhodně nebyly čistí hollywoodští klaďasové, nýbrž spíše nejednoznační (anti)hrdinové s chybami, kteří činili nemorální skutky, kradli a zabíjeli, nicméně přesto jim jako diváci držíme palce. I proto, že se často střetávají s ještě zpropadenějšími existencemi.V tomto případě s proradným obchodníkem Henrym Pollicutem (Luigi Pistilli) … Ale
ještě větší zvíře je Loco. Právě – kde Sergio Leone potřeboval Jasona Robardse, Henryho Fondu, Charlese Bronsona a Claudii Cardinale, tam Corbuccimu stačil jeden démonický Klaus Kinski. Třeba jako David Luca byl ještě zdrženlivější, ale není pochyb, že role jako tato ve Velkém tichu mu seděly nejvíce. Loco je inteligentní, všehoschopný, odhodlaný, v jistém smyslu cílevědomý, až jsem se setkal s názorem, že jde o jednoho z prvních nacistů. Locovi však nejde ani tak o moc, jako o peníze.Naprostý opak hlavního hrdiny Silence. Sergio Corbucci dokázal vytvořit charakterově
propracované i do té doby neviděné postavy, což neplatí pouze pro jeho dva zřejmě nejslavnější westerny. Drsný Django (pojmenovaný podle kytaristy Django Reinhardta) si za sebou táhne rakev a sem tam pozapomíná na své čestné chování. Němý Silence (i proto, že jeho představitel Jean-Louis Trintignant neuměl anglicky) si za sebou táhne akorát tíživý zážitek z dětství a vždy se řídí svým smyslem pro spravedlnost. Proto nejprve odmítne Paulinu (krásná Vonetta McGee), která se mu chce dát jakožto na protislužbu. Film z roku 1966 však celkově vzato více reflektuje dobu, ve které byl natočen. A vlastně i pár dekád před ní.Velké ticho je film, o kterém by se mělo vědět, neboť zůstává neprávem ve stínu Leoneho počinů. Tedy aby nedošlo k nedorozumění, Hodný, zlý a ošklivý a Tenkrát na západě jsou samozřejmě rovněž famózní nesmrtelné klasiky (na rozdíl od Pro hrst dolarů a Pro pár dolarů navíc, na který se podle mého podepsal zub času), ale Sergio Corbucci jednoznačně demonstroval, že vedle léta a Mexika to jde i na blátě a na sněhu pod horami (Dolomity v pohodě suplují za Skalisté hory). Nebýt tohoto bijáku, neměli bychom ani Nespoutaného Djanga, Osm hrozných a další bezvadné tituly. Velkému tichu přidává na síle i závěrečné poselství, které si – podobně jako u Legionáře – uvedeme: „Boty mužů mohou šlapat v tomto prachu tisíc let. Ale nic z toho, co by mohl člověk učinit, nevymaže stopy krve těch ubohých lidí, kteří zde padli.“
FOTO: cinema.de
