Speciál: Příběh filmu Po strništi bos

Oproti předchozím knihám Příběh filmu Kolja, Příběh filmu Kuky se vrací a Příběh filmu Tři bratři přichází Příběh filmu Po strništi bos s jednou snad až revoluční změnou. Jejím autorem je totiž sám režisér Jan Svěrák. Jak prozrazuje v úvodu, původně prý chtěl publikovat pod pseudonymem Egon Alter, aby mohl sám sebe pochválit. Nakonec od tohoto záměru upustil, protože jiné výhody to nemělo. Akorát to psaní o sobě ve třetí osobě (i když nikoli množného čísla) může pro někoho stejně působit přeci jen trochu svérázně.

 

 

Nutno připomenout, že i v Po strništi bos se Zdeněk Svěrák vrací do doby svého dětství. Samotná kniha je rozdělená do šesti kapitol – SCÉNÁŘ, MÍSTA, HERECKÉ OBSAZENÍ, VÝPRAVA, JEDEN NATÁČECÍ DEN, DOKONČENÍ. V první kapitole se dozvíme o tom, jak se i díky postavě Vlka (Oldřich Kaiser), jehož příbuzní stále žijí v Kanadě, stalo ze vzpomínání „vzpomínání s mírnou fabulací“. Zároveň padne první zmínka o dramaturgovi Jacku Sideyovi, jehož autor knižní předlohy k samotnému filmu překřtil na „Jacka Rozparovače“. Škoda, že režisér nezmíní, na jakých projektech předtím tenhle Angličan spolupracoval.

Kapitola druhá připomene staré barrandovské moudro o tom, že „vše je 50 kilometrů od studií“. V případě Po strništi bos to neplatilo, jelikož nakonec se natáčelo převážně v jihočeských Slavonicích a okolí. Proč se nejelo do Kopidlna, kde Zdeněk Svěrák za války žil? Jaké úpravy bylo třeba udělat? Jak to vzali místní? Jak výběr lokací souvisí s režisérem a producentem Onřejem Trojanem? To vše se dozvíme v MÍSTECH, přičemž nebude chybět ani krátká úvaha nad tím, jak velký pokrok jsme skutečně vykonali od století páry (z Marečku, podejte mi pero! víme, že se jedná o 19. století).
 

 

 

HERECKÉ OBSAZENÍ ukrojila z nějakých 135 stran suverénně nejpočetnější část. Nejprve popisuje, kdo si měl původně zahrát postavu Tatínka, a jakou oběť jí posléze přinesl Ondřej Vetchý. „Honzík je moc milý kamarád, ale jako režisér bývá nesnesitelný ve své chlapecké naivní urputnosti,“ prohlásil k tomu oblíbený český herec. Jan Svěrák pak prozradí, že děti na castingu měly místo obvyklého představování říci vtip. Kniha žádný sice neuvádí, nicméně protože si v červnu na tiskovce vzpomněl na jeden, který říkala holčička z první třídy, zjednejme nápravu: „Má to modrý oči a leží to pod skálou. Co to je? … Paní Skálová!“

Nešlo se nezastavit u Aloise Gréce, představitele malého Edy Součka, tedy hlavního hrdiny, který se musí s rodiči odstěhovat na venkov, kde mimo jiné chodí bos a přelézá přes zeď. Vyprávění o něm v knize dokazuje, že režisér rozumí dětské dušičce, a proto vyniká prací s dětmi. Oscar pro Kolju rozhodně nebyla náhoda. (Z nabízených scénářů pak přemýšlel, že by natočil akorát Pravidla moštárny.) V této souvislosti mohou také přijít vhod metody Nikoly Hejka, jenž v Sovětském svazu vystudoval obor „režírování dětských herců.“ Jak se mu tedy podařilo docílit, aby se děti nedívaly do kamery? Naštěstí si pak taky samy záhy po vzájemném seznámení uvědomily, proč se nesmějí prát – každý nový škrábanec je přece problém, když máte roztočeno …  A autor nezatají ani to, jak si i z traileru známá hláška „vo holi … vo holi“ žila na place vlastním životem. Nepřekvapivé, leč přesto působivé.
 

 

 

Píše se i o situaci kolem obsazení dalších postav – Maminky v podání Terezy Voříškové (přes výraznější věkový rozdíl od Ondřeje Vetchého), tety Petry Špalkové i Vlka, jehož měl původně ztvárnit bratr jistého slavného dánského herce (který viděl Po strništi bos jako western!), avšak nakonec ho výborně zahrál Oldřich Kaiser, který pochopitelně přispěl i nějakou tou recesí. Zapomenout nesmíme na dědečka, tedy Jana Třísku, bohužel ve své poslední roli. Kniha obsahuje přepis mailů mezi ním a Janem Svěrákem, které vedly k jeho obsazení a … co si budeme povídat, je to docela sranda. To, že samotnou roli ve filmu pak i přes relativně malý prostor vystřihnul precizně, už dávno víme. Hrdinové přicházejí a odcházejí. Ale legendy jsou věčné.

S touto skutečností zase souvisí to, že režisér trochu naťukne, jak zápasí s tím, že se úplně nevyrovná svému tatínkovi, jenž se objevuje v roli učitele, v „oblibě národa a tvůrčí potenci“. Ale pojďme už od herců k VÝPRAVĚ. Na ní nejvíce zaujme přístup kostymérky Simony Rybákové, která glosuje svou práci už v předchozí kapitole a která vymýšlí příběhy jednotlivých vojáků, podle čehož pak kostým vypadá. To je ukázka ryzí profesionality! K JEDNOMU NATÁČECÍMU DNI jsou přiloženy dispozice (natáčecí plán na konkrétní den) a zaobírá se dnem vítání vojáků Rudé armády, na kterém bylo přítomno nejvíce komparzistů.
 

 

 

Finální kapitola se jmenuje DOKONČENÍ a uvádí, jaké vystřižené scény by se mohly nacházet v bonusech na DVD (jedna se odehrává před pavilonem na Bohdalci, kde vznikala Obecná škola, a vedle Edy se v ní představuje dcera střihače Aloise Fišárka). Kvůli režisérovu pověstnému perfekcionismu došlo i na drobné neshody s člověkem zastávajícím vcelku důležitý post. Připomene se, kdy a kde se uskutečnila premiéra (jinak že na Oscara za českou stranu bude nominována Bába z ledu, se rozhodovalo až po vydání knihy, tudíž názor režiséra chybí) a v závěru se Jan Svěrák, jenž uvažoval i o jisté alternativní verzi, zamyslí nad tím, co dál?

Možná trochu škoda, že komentářů od spolupracovníků není více. Namátkou od zvukaře Jakuba Čecha, Davida Raucha (aka Radim Dochleba z Boty jménem Melichar), Terezy Voříškové či borců, co měli na starosti triky. Celou knihou doprovází nesčetné množství fotografií, včetně některých z rodinného archivu Svěrákových. Ač se Příběh filmu Po strništi bos zdá býti celkově vzato úspornější, než tomu bylo v případě Příběhu filmu Kolja i Příběhu filmu Tři bratři, tedy knih, které nabídly komplexnější informace, pořád je to určitě zajímavé počteníčko jak pro laiky, tak pro odborníky.

FOTO: BIOGRAF JAN SVĚRÁK