Recenze: Souboj o poklad Yankee Zephyru

 

 

A při určitém úhlu pohledu je to nedoceněný akčně-dobrodružný biják, protože některé scény (hlavně honička na člunech) jsou docela cool, i když potenciál měl Souboj o poklad Yankee Zephyru vzhledem k zápletce nepoměrně větší. Místo toho napínavého souboje se spíše někam přebíhá, přičemž utíkající jsou pronásledováni vrtulníkem, jehož pilot sem tam udělá nějaký zajímavý manévr. Také přihlížíme tomu, kterak Donald Pleasence (viz také Halloween) tahá nepřátele-únosce za nos. Zjevně nejsou příliš chytří a ten hlavní, co si říká Brown (jak říkali v Pokladu na Stříbrném jezeře: „Každý druhý zločinec si říká Brown.“), chvílemi působí dojmem, že ho nějaký poklad vlastně ani nezajímá.

Za druhé světové války poslal prezident Franklin D. Roosevelt letadlo se zlatými cilhlami, metály a dalšími dobrými věcmi do Pacifiku pro podporu bojů. Jenže tohle letadlo Yankee Zephyr se zřítilo a někdy později (kdy přesně?) našel ho Gilbert „Gibbie“ Carson – starší pán, mimo jiné lovec jelenů a pravděpodobně lehčí alkoholik. Ještě neví, co všechno poklad obsahuje, ale ví, že bude potřebovat kámoše Barneyho (Ken Wahl), aby mu ho pomohl odvézt. Do týmu přibere i svou dceru (tedy snad je to doopravdy dcera Lesley Ann Warren). Pracovník z místního starožitnictví však povolá, jak už bylo mírně naznačeno, bandu, která si chce poklad uzurpovat pro sebe.

Dvě věci, které jsou na Souboji o poklad Yankee Zephyru úplně nejlepší? Jednak ústřední hudební motiv Briana Maye (ačkoliv tu v obdobě zazní i jiné známé melodie, viz třeba tato z Velkého útěku). A jednak ty nádherné novozélandské lokace. Kameraman Vincent Monton nechává ty hory a jezera a všechno svými kompozicemi řádně vyniknout. Někdy dokonce až příliš, což odvádí pozornost od postav, jež bychom pochopitelně měli sledovat především. Režisér David Hemmings, jinak jako herec známý z filmů Zvětšenina, Gladiátor, Gangy New Yorku, Spy Game, Liga výjimečných či Equillibrium, se však taky nesoustředil na to, na co měl.

Rytmicky tento snímek tak docela nefunguje, postavy (z nichž mnohé jsou navíc zbytečné) se občas chovají zvláštně nebo udělají něco, co vypadá, že by mělo mít později velký význam, nicméně vlastně to vůbec nic neovlivní. Nebo naopak neudělají něco, co by jim mohlo výrazně usnadnit práci, byť k tomu mají naprosto ideální příležitost. Scénář Everetta De Rocheho by býval zasluhoval pořádně přepsat, jelikož tohle prostě měla být famózní podívaná místo dnes už takřka polozapomenutého bijáku. A rozhodně ho neomlouvá, že byl natočen už na počátku osmdesátek, neboť už předtím vznikla skvělá akčně-dobrodružná díla. Jistě si minimálně na jedno sami vzpomenete.

Souboj o poklad Yankee Zephyru (zřejmě bez návaznosti na Zephyr song) má však ještě tu výhodu, že se nebere vážně. To by vzhledem k tomu, jak jsou načtrtnuty charaktery postav, byl teprve pořádný průšvih. Negativní vlastnosti jako chamtivost a lakomství se tu sice objevují, nicméně je na ně pohlíženo s nadhledem. Komediálních prvků se tu najde více, přičemž velká zásluha v tomto směru putuje z již zmíněným Donaldem Pleasencem, který všechny ostatní herecky o dost převyšuje. Problém spočívá v tom, že se film nemůže rozhodnout, jestli náhodou nechce být čirou parodií na akčně-dobrodružné počiny. A když k tomu připočteme ten zpackaný a v jistém smyslu už dávno předtím částečně vyzrazený závěr, vyjde nám, že tohle dílo by v první řadě prostě zasluhovalo remake!

FOTO: cinema.de