Recenze: Byzantium – Upíří příběh

 

 

Na první pohled byste rozhodně neřekli, že Claře a Eleanor bude dvě stě roků. První jmenované je něco přes dvacet, zatímco té druhé šestnáct. Obě totiž byly proměněny v upírky v jiném období svého života. Obě však přestaly být lidskými bytostmi stejným způsobem. Ostatně ono to vypadá, že jiný ani není. Nicméně v současné době se musí často stěhovat, neboť jsou pronásledovány těmi, kdož je považují za méněcenné, dalo by se napsat. Clara si vydělává prostitucí (a vypadá, že jí to docela baví), kdežto Eleanor píše příběhy, jaké následně pouští do větru. V současné době našly díky jednomu měkotovi útočiště v bývalém hotelu Byzantium, ze kterého aktivní Clara okamžitě udělá bordel.

O tom ale film není. O čem tedy je? Dobrá otázka. Jedinou jistou odpovědí na ni bude patrně ta, že nabízí takřka nekonečný prostor pro interpretaci. Někteří ho budou brát jako v určitém smyslu podobenství, další zaujmou konkrétní témata (samota, nesmrtelnost, chamtivost, vypočítavost, chtíč, láska, …) a jiní nakonec prohlásí, že se jedná o podivnou slátaninu (která se snaží být něčím, čím není). Přesto – či právě proto – se dá směle tvrdit, že jde o jeden z těch počinů, na kterých je cosi natolik neobvyklého, že si hodně z nich bezpečně pamatujeme ještě dlouho jejich zhlédnutí.

V případě Byzantia – Upřího příběhu to vlastně není nic překvapivého, protože jej režíroval Neil Jordan, který má snad patent na poutavé a sugestivní vyprávění příběhů, ve kterých se objevují nadpřirozené bytosti. Vzpomeňme kupříkladu na Společenství vlků, jeden z nejvíce fascinujících filmů, jaké jsem kdy viděl. Tedy co se atmosféry týče. Tatu variaci na Červenou Karkulku si vlastně rovněž může každý vyložit po svém. Byzantium – Upíří příběh se odehrává v současnosti, nicméně podnikneme četné návraty na začátek 19. století.

Nelze tedy nezmínit Interview s upírem, jelikož Byzantium – Upíří příběh do jisté míry vypadá, že by mohl být jeho remakem. Přitom ale ne zcela chtěným. Ačkoliv i tady se odpovědi na otázky dozvídáme pěkně popořadě. Jakoby scenáristka Moira Buffini (viz také divná Tamara Drew či povedená Jana Eyrová) často podvědomě opakovala (i když mnohdy s obměnami) některé momenty z té Jordanovy fantasy s Bradem Pittem, Tomem Cruisem a Kirsten Dunst. Zároveň se ale snaží jít vlastní cestou a vytváří mytologii, která nabízí na upíry jiný, ale přesto fungující pohled, jenž fakticky dokáže při troše dobré vůle přinutit k hlubšímu zamyšlení.  

Stěhování, zahazování příběhů, klášter, zvláštní školní třída, možná zdánlivě nepodstatná historka o chlapci Davidu Atkinsonovi, přístav s loděmi na břehu, pouť s atrakcemi, postižený kamarád, zastaralé misogynské bratrstvo, tajemný ostrov, co se tyčí z oceánu jako černý nehet, a ještě tajemnější jeskyně na něm, u níž se voda při rituálu přeměny proměňuje v krev … A je náhoda, že Clara vydělává zrovna prostitucí? Vstřebat všechny tyhle prvky a pokusit se z nich vytvořit kompaktnější celek skutečně vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Ale dle mého se to opravdu vyplatí.

Fakt, že Byzantium – Upíří příběh zůstává po celou dobu hodně dospělácký a seriózní, zřejmě odradí fanynky Twilightu, třebaže se i tady najde romantická linka, kdy ten vztah je značně komplikovaný (tedy v případě Eleanor). A dojde i na trhání hlav, i když v nepatrně realističtějším provedení. Násilí tedy není cizí ani upířím ženám, což ostatně víme už od dob, kdy se s nimi musel potýkat El Santo. Ale rozhodně neplatí, že by tu nějak dominovalo. Vlastně se nedá tvrdit, že by nějaký z těch prvků/motivů čněl nad jinými. I proto by byl možná spíše než Byzantium vhodnější název „Bizardium“.

V souvislosti s tímto bijákem se musí vyzdvihnout jeho vizuální stránka. Kameraman Sean Bobbitt volí kompozičně mimořádně pozoruhodné záběry (v paměti hodně utknul nejen ten na Clařiny lodičky ve výtahu), které navíc dávají vyniknout některým nevšedním lokacím. A co je ještě důležitější, většina záběrů je díky famóznímu osvětlení a jistě také pečlivému postprodukčnímu color-gradingu ohromně sexy. Být Byzantium – Upíří příběh ve 3D, spousta diváků by asi měla nutkání se vrhnout na plátno na Gemmu Arterton! Přitom nahota tu zcela absentuje. Malinko podobný přístup volil třeba i Pestrobarvec petrklíčový, ale tam šlo pochopitelně o něco úplně jiného.

Nebude od věci si ještě něco málo napsat o těch nejdůležitějších postavách. Clara vyhledává společnost a prakticky nemá vůbec žádné zábrany. Udělá, co je nutné, aby ochránila to, co je jí nejdražší. Eleanor je naopak raději sama, a jelikož byla vychovávána cudně, jejími obětmi jsou staří lidé, ale také ji tíží to tajemství, které s Clarou mají. Skutečnost, že jde o charakterově de facto protikladné postavy, se vlastně taky nestává oním hracím motorem filmu. Hodně prostoru se věnuje rodícímu se vztahu s Frankem, který je ovšem rozvíjen spíše na bázi telenovely. Pan Darvell je postava, jejíž opravdová podstata se víceméně vykrystalizuje až v závěru. Zato o Kapitánu Ruthvenovi máme hned jasno v tom, že není dobrý člověk. A protože se tu vyskytují upíři, dodejme, že Charles Dance chybí. Jinak není pochyb, že Gemma Arterton, Saoirse Ronan, Caleb Landry Jones, Sam Riley a Jonny Lee Miller své postavy dobře pochopili.

Byzantium – Upíří příběh současně se vším, co už bylo uvedeno, připomíná a vyzdvihuje, jak důležitou potřebou pro lidskou rasu je vyprávění příběhů, byť je třeba někdy dopředu skoro celé známe. Tohle je zjevné i z dalších Jordanových filmů. V tomto se i kvůli tomu vyskytuje učitelka Morag a hlavně učitel Kevin, který podporuje u svých studentů a studentek kreativitu. Proto kupříkladu zadá esej, po jejímž odevzdání prohlásí, že Eleanor „píše tak, jako kdyby spolu Edgar Allan Poe a Mary Shelley měli dítě“. Tenhle úhel pohledu na Byzantium – Upíří příběh bude určitě mnohým blízký. Ačkoliv při takovémto zpracování to stejně ne každý/každá ocení.

FOTO: A-COMPANY CZECH