Recenze: Barva vítězství

 

Ještě předtím ale nastoupil na vysokou školu v Ohiu, kde se setkal s koučem Larrym Snyderem. Jesse není jediný v jeho tréninkové skupině, ale je nejlepší. Doba však zrovna není jednoduchá. Píší se třicátá léta a on je afroameričan, co má přítelkyni a malou dcerkou, které se samy nezaopatří, a v Německu vládne nacista a rasista Adolf Hitler, což s sebou přináší několik složitějších dilemat na vyřešení. Neměly by Spojené státy americké hry bojkotovat? A pokud sportovci do Evropy pojedou, měl by jet i Jesse Owens?

Takhle, Barva vítězství má pěknou kameru, senza dobovou atmosféru, fajnové kulisy a kostýmy. Ale přehnaně věnuje se něčemu, o čem moc dobře víme, jak to dopadlo. Tím nemyslím samotné závody, nýbrž kupříkladu to, když se hlasuje, jestli se na olympijské hry pojede nebo ne. Asi nikdo nebude napjatý jako struna a nebude si říkat: „Tý jo, to sem teda zvědavej, jak tohle dopadne.“ To samé v případě Jesseho rozhodování. Film je z tohoto pohledu třeba brát spíše tak, že poodkrývá některá méně známá fakta, jako například to, že pozdější předseda Mezinárodního olympijského výboru Avery Brundage v jisté věci spolupracoval s nacisty. Ačkoliv tohle ve finále vyznívá tak, že tvůrci udělali takříkajíc z komára velblouda.

Další věc spočívá v tom, že některé dialogy a situace působí až příliš silně dojmem, že takhle v žádném případě nemohly proběhnout, tedy se jedná o dramaturgický postup scenáristů Joea Shrapnela a Anny Waterhouse, jak udělat celé dílo ucelenější. Tihle dva jsou podepsaní i pod v České republice natáčeným dramatem The Aftermath s Keirou Knightley v režii Jamese Kenta (skvělý Testament mládí), a také pod psychologickou studií Frankie & Alice, přičemž by bývalo nebylo od věci i u Barvy vítězství více a poutavěji vyzdvihnout ty psychologické aspekty celé záležitosti.

Jelikož z toho režiséra Stephena Hopkinse, jenž má na kontě taky Predátora 2, Rozsudek noci či Ztraceni ve vesmíru, rozhodně vinit nelze. Za obsazení už ovšem zodpovědnost nese. Takže není dost dobře možné pochopit, jak mohl dopustit, aby se Barnaby Metschurat stal Josephem Goebbelsem!!! Jeho Goebbels totiž prostě není Goebbels! Tento herec je sice starší, než byl druhý nejmocnější muž hitlerovského Německa v době berlínské olympiády, ale přesto připomíná spíše vyplašeného klučinu, než mocného, sebevědomého pohlavára. Hlavní důvodem asi bylo, že umí německy. Adrian Zwicker coby Adolf Hitler také nebyla zrovna trefa do černého, i když ten se tu objevuje pouze v několika málo záběrech.

Oproti tomu Jeremy Irons a William Hurt odvádějí svůj kvalitní standard. Stephan James zvládá jak sportovní, tak osobní stránku své role a s přehledem jej tedy můžeme zařadit k těm afroamerickým hercům, o kterých se ještě před deseti rokama skoro vůbec nevědělo a nemluvilo (Mahershala Ali, Chadwick Boseman, David Oyelowo, …), ačkoliv u něj to vzhledem k věku není tolik překvapivé. Ale co se obsazení týče, Jason Sudeikis – známý především z dobrých i nedobrých komedií – jako trenér předvádí fakticky parádní výkon. Nejvíce potěšující a líbivá je však Carice van Houten coby perfektní i perfekcionistická režisérka Leni Riefenstahl.

Barva vítězství je film, u něhož se až nechce věřit, že stál pouhých pět milionů dolarů. Scény s rozestavěným Olympijským stadionem nebo se vzducholodí (mimo některých jiných) určitě filmu pomohly. Nicméně ty z atletických oválů nejsou zrovna příkladně sestříhané. Přitom právě ty by měly být naprosto klíčové. Zkrátka se na druhou stranu nelze zbavit dojmu, že příběh Jesseho Owense, který přímo volal po zfilmování, mohl být zfilmovaný lépe. A snad i měl, neboť s sebou nese vlastně i pro dnešní dobu důležitá poselství. Dalším nedostatkem bude, že Barva vítězství chce zmiňovat také některé další skutečné postavy, které vlastně s tím hlavním tématem neměly tolik společného. Neplatí pro dálkaře Luze Longa, jehož osud by rovněž zasloužil být zvěčněn na stříbrném plátně.

FOTO: cinema.de