Recenze: Cesta za vánoční hvězdou

 

Konkrétně třeba na hradě Pernštejn, v Průhonickém parku či na Hamousově statku u Křivoklátu. Díky tomu si film uchovává pěknou atmosféru, ještě podpořenou faktem, že se dost scén odehrává v noci při měkkém světle nebo těsně před soumrakem. A taky tím, že kouzla a čáry (tj. vizuální efekty) jsou barevně pěkně vyvedené. Celkově jsou ovšem pocity značně rozpolcené, jelikož jak ve scénáři, tak potom přímo na place nebylo evidentně všechno domyšleno a promyšleno do detailů. A protože na DVD uslyšíme pouze dabovanou verzi, může divák snadno získat dojem, že sleduje televizní práci z produkce ČT.

Ale k tomu pohádkovému příběhu. Ten vychází ze stejnojmenné divadelní hry Sverre Brandta, která měla premiéru v roce 1924 a pro potřeby filmu byla téměř jistě upravena. Nic to ovšem nemění na tom, že Norové jsou na ni v podstatě stejně závislí, jako my na Třech oříškách pro Popelku. Jde o to, že v jednom království se nachází princezna Zlatovláska, která by ráda na špičku stromku připevnila Vánoční hvězdu (trochu sobecké, když má být pro všechny). Rodiče jí tedy vysvětlí, že něco takového není jen tak a od maminky místo toho dostane zlaté srdéčko (medailon). Králův bratranec (později považován spíše za kamaráda či hraběte bez specifického příbuzenského vztahu) utvoří pakt s čarodějnicí (a její povedenou dcerou) a malé děvčátko lží vyláká do lesů, kde si na ní počíhá ona čarodějnice (ne tahle Čarodějnice) a zmizí. Tím začnou královy potíže, takže není divu, že Vánoční hvězdu prokleje. A království zahalí mrazivá temnota. Bylo však předpověděno, že pokud se Hvězda do deseti roků najde, bude znova (skoro) všechno OK.

Potud sledujeme všechno pouze zkratkovitě, prostřednictvím kreslených obrázků, takže se stopáž dostala jen na nějakých 75 minut. Přesto se musí nechat, že si film udržuje určitou epičnost. Objevují se tu i havrani a skřítci a medvěd nikoliv nepodobný Ioreku Byrnisonovi, takže není divu, že Cesta za Vánoční hvězdou připomene – i díky té cestě na sever – Zlatý kompas, takže se nabízí, že jeho autor Philip Pullman (nebo snad scenáristé této fantasy z roku 2007?) se Brandtovým dílem inspiroval. V normálně hrané podobě sledujeme dívku Sonju, které se podaří utéct od lupičů ze zajetí a rozhodne se pro krále Hvězdu vypátrat na vlastní pěst. Sám na to měl deset roků, ale nevypadá, že by tomu věnoval nějak jó hodně času. Spíše to vypadá, jako by čekal na nějakého mesiáše. Netušíc, že jím bude právě tahle mladá dívenka.

V dalších dvou odstavcích (resp. v tomto a následujícím) se nepatrně spoileruje! Čili ve finále se nelze zbavit dojmu, že největším břídil není ten hrabě, nýbrž král. Byť poté, co se provalí, jak se věci doopravdy mají, jsou najednou všichni strašně chytří. Do té doby budeme svědky ledasčeho: hlupák si bude utahovat z moudré sovy, skřítek bude uvězěný v kleci za pomoci téměř nedostatečně využité kombinace perspektivního triku a triků á la obři v seriálu Xena (tohle může fungovat i v současnosti, když se zvolí optimální úhel a celkově vzato kreativnější řešení, což se v Cestě za Vánoční hvězdou bohužel nestalo). Ovšem příjemně překvapivě dojde třeba i na vědu, když podá svůj výklad hvězdář, resp. hvězdopravec.

Co dalšího? Například se setkáme se Severákem, což není ani jelen, ani sob, ani los, nýbrž vítr. Sonja na něm letí s rukama zvednutýma jako Superman a pronásleduje ji hrabě na koštěti, přičemž trpí akrofobií (strachem z výšek) a ani není schopný zopakovat zaklínadlo, které právě slyšel. Proč čarodějnice neletěla sama? Zřejmě proto, aby mu pak mohla nadávat. Vskutku povedená dvojka záporáků, že? Po příletu za Otcem Vánoc spatříme Franze Josefa, kterak organizuje přisluhovače, co distribuují dárky. Následně budeme přivedeni na místo, kde se nachází mnoho, mnoho stromků. Každý člověk má jeden, a když je seschlý a opadaný (ten stromek), znamená to, že ten, komu byl přisouzen, zlobil a nezaslouží si žádné dárky. Tahle scéna se povedla.

Takže rozhodně není správné si z této pohádky tropit cynickou legraci. Co se hereckých výkonů týče, tak ty bohužel opravdu nejsou dobré (ani od Agnes Kittelsen, jíž můžeme znát z mistrovského dobrodružného dramatu Kon-Tiki). Ani interakce herců s triky v jednom záběru nefunguje pokaždé tak, jak by měla. Cestu za Vánoční hvězdou přitom režíroval Nils Gaup, což je poměrně pozoruhodný filmař, podepsaný například pod i u nás kdysi docela populárním Tašungou nebo Stopařem, jehož vizuálně podmanivý remake vytvořil před deseti rokama Marcus Nispel.

Cesta za Vánoční hvězdou jinde v Evropě asi zaujme (nebo už zaujala). Ovšem v zemi, která je proslulá svou tradicí filmových pohádek, to zkrátka bude mít složitější. Český štáb má nepochybně velký podíl na tom, že se v ní najdou dobré věci. Jenom ten humor se zřejmě nebude zamlouvat každému (korunu nasazuje scéna za závěrečnými titulky) a s tím sloganem, že „nezlomná víra a odhodlání překonají všechny překážky“ je to v tomhle případě také všeljaké. Z toho však Čechy vinit nelze. Určitě je škoda, že to dobré nebylo více rozvinuté (sem patří i potencionálně zajímavý vztah slouhy a kuchařky). Asi netřeba dodávat, že tím by si Cesta za Vánoční hvězdou rozhodně polepšila.

FOTO: Film Europe