Kategorie: Ostatní
Recenze: Už je tady zas
Autor: Tomáš Kordík -
Hned na úvod se stane jeden berlínský parčík svědkem podivné události. Z nějakého důvodu, 
který nám bude polovičatě vysvětlen v závěru filmu, se tu probouzí bývalý Führer. Pochopitelně je v roce 2014 v šoku, nicméně s tímhle komediálně nosným nápadem se prakticky nijak výrazněji nepracuje. Místo toho zamíří k novinovému stánku, kde načerpá informace. (Mimo jiné se dozví, kdo ho hrál ve filmech). Taky se setká s přihlouplým zaměstnancem jedné soukromé televize, který v člověku-zrůdě spatřuje svoje velké téma, a tak společně vyrazí na okruh po Německu s cílem naslouchat problémům obyčejných lidí.
Samozřejmě netuší, že se jedná o skutečného Adolfa Hitlera. Dozví se to zase až v závěru, kdy
už je tenhle počin značně překombinovaný. Hitler si totiž píše deník, podle kterého vznikne kniha, podle které se natočí film (patrně především proto, že to má probudit usínající diváky, jelikož ve druhé polovině tohoto díla se vlastně jinak nestane vůbec nic zaznamenáníhodného). Máme tu jen pochybný pořad „To je úlet, vole“, a dál stejně pochybnou zápletku s lidmi z vedení této podle ledasčeho málo významné televize (jeden vypadá trochu jako Stanley Tucci). Naštěstí tady existuje jakýsi „záchytný bod“ v podobě Katji Riemann, známé ze série Fakjů pane učiteli.
Snahy o uvědomělou satiru se taky míjejí účeinkem, neboť v takovém případě je dobré vědět,
co chcete říct a na co poukázat. A taky jak přesně to chcete říct a komu to chcete říct. Určité paralely s obdobím 30. a 40. let minulého století, které by mohly být pro Hitlera srozumitelné, bychom tu sice našli, ale nabízí se otázka, jestli to bylo vyloženě záměrné a vědomé, nebo jestli se to ve filmu nachází jenom proto, že o tom píše autor v knižní předloze, kterou tudíž tvůrci asi podcenili, a tímto počinem zároveň bohužel odradili ty, kteří ji nečetli, od toho, aby si ji někdy přečetli. Problém filmu Už je tady zas by taky mohl spočívat v tom, že je koncipován tak, aby jej pochopili především Němci. Přeci jen – i když s nimi sousedíme, jejich nátura a přístup k leckterým věcem se diametrálně liší. Vždyť by prý nepochopili ani Tři bratry!
Za trochu vtipné se dá považovat akorát návrat k malířské profesi v době finanční nouze,
momentky „o negrech a židech“, a závěrečná projížďka v autě po městě, během níž sledujeme reakce okolo stojících, jdoucích nebo projíždějících lidí. Méně pobaví zmínka o tom, kterak Adolf ke knírku přišel, poznámka o napadení zbytku Česka, hláška o nové potencionální knize napsané „Mein Kampf mit meiner Frau“, parodie s westernovým hudebním podkresem a pochopitelně dojde i na slavnou virální scénu z Pádu třetí říše, jež byla upravena už tolikrát, že každý další pokus zákonitě už ani nemůže být vtipný.
Už je tady zas měl prostě být více odvážný a nekorektní. Sice prohlašuje rádoby moudra toho typu, že většina lidí jest v jádru jako on a že zafunguje prozřetelnost, ale jinak je Hitler v podstatě za dobračisko, které to myslí dobře. Snaha o improvizované momenty taky selhává, protože jsou evidentně buď předem připravené (tj. neimprovizované), nebo se prostě nepovedly. Tvůrci se rozhodně měli přiučit u Pařížské blbky, jejíž představitelka Camille Cottin působí živelněji a přirozeněji, než poněkud prkennější Oliver Masucci. Jak uvedeno, chytrá satira by zkrátka měla vypadat jinak. Takže nezbývá, než konstatovat, že Už je tady zas je bohužel film de facto o ničem. To samé se dá tvrdit třeba o rovněž německém Dni Blbec. Ten byl sice taky obtížně přiřaditelný k určitému žánru, ale alespoň byl brilantně natočený a nepostrádal stylový drive.
FOTO: CinemArt
který nám bude polovičatě vysvětlen v závěru filmu, se tu probouzí bývalý Führer. Pochopitelně je v roce 2014 v šoku, nicméně s tímhle komediálně nosným nápadem se prakticky nijak výrazněji nepracuje. Místo toho zamíří k novinovému stánku, kde načerpá informace. (Mimo jiné se dozví, kdo ho hrál ve filmech). Taky se setká s přihlouplým zaměstnancem jedné soukromé televize, který v člověku-zrůdě spatřuje svoje velké téma, a tak společně vyrazí na okruh po Německu s cílem naslouchat problémům obyčejných lidí.Samozřejmě netuší, že se jedná o skutečného Adolfa Hitlera. Dozví se to zase až v závěru, kdy
už je tenhle počin značně překombinovaný. Hitler si totiž píše deník, podle kterého vznikne kniha, podle které se natočí film (patrně především proto, že to má probudit usínající diváky, jelikož ve druhé polovině tohoto díla se vlastně jinak nestane vůbec nic zaznamenáníhodného). Máme tu jen pochybný pořad „To je úlet, vole“, a dál stejně pochybnou zápletku s lidmi z vedení této podle ledasčeho málo významné televize (jeden vypadá trochu jako Stanley Tucci). Naštěstí tady existuje jakýsi „záchytný bod“ v podobě Katji Riemann, známé ze série Fakjů pane učiteli.Snahy o uvědomělou satiru se taky míjejí účeinkem, neboť v takovém případě je dobré vědět,
co chcete říct a na co poukázat. A taky jak přesně to chcete říct a komu to chcete říct. Určité paralely s obdobím 30. a 40. let minulého století, které by mohly být pro Hitlera srozumitelné, bychom tu sice našli, ale nabízí se otázka, jestli to bylo vyloženě záměrné a vědomé, nebo jestli se to ve filmu nachází jenom proto, že o tom píše autor v knižní předloze, kterou tudíž tvůrci asi podcenili, a tímto počinem zároveň bohužel odradili ty, kteří ji nečetli, od toho, aby si ji někdy přečetli. Problém filmu Už je tady zas by taky mohl spočívat v tom, že je koncipován tak, aby jej pochopili především Němci. Přeci jen – i když s nimi sousedíme, jejich nátura a přístup k leckterým věcem se diametrálně liší. Vždyť by prý nepochopili ani Tři bratry!Za trochu vtipné se dá považovat akorát návrat k malířské profesi v době finanční nouze,
momentky „o negrech a židech“, a závěrečná projížďka v autě po městě, během níž sledujeme reakce okolo stojících, jdoucích nebo projíždějících lidí. Méně pobaví zmínka o tom, kterak Adolf ke knírku přišel, poznámka o napadení zbytku Česka, hláška o nové potencionální knize napsané „Mein Kampf mit meiner Frau“, parodie s westernovým hudebním podkresem a pochopitelně dojde i na slavnou virální scénu z Pádu třetí říše, jež byla upravena už tolikrát, že každý další pokus zákonitě už ani nemůže být vtipný.Už je tady zas měl prostě být více odvážný a nekorektní. Sice prohlašuje rádoby moudra toho typu, že většina lidí jest v jádru jako on a že zafunguje prozřetelnost, ale jinak je Hitler v podstatě za dobračisko, které to myslí dobře. Snaha o improvizované momenty taky selhává, protože jsou evidentně buď předem připravené (tj. neimprovizované), nebo se prostě nepovedly. Tvůrci se rozhodně měli přiučit u Pařížské blbky, jejíž představitelka Camille Cottin působí živelněji a přirozeněji, než poněkud prkennější Oliver Masucci. Jak uvedeno, chytrá satira by zkrátka měla vypadat jinak. Takže nezbývá, než konstatovat, že Už je tady zas je bohužel film de facto o ničem. To samé se dá tvrdit třeba o rovněž německém Dni Blbec. Ten byl sice taky obtížně přiřaditelný k určitému žánru, ale alespoň byl brilantně natočený a nepostrádal stylový drive.
FOTO: CinemArt
