Pro začátek by bylo dobré uvést jedno nezbytné upozornění: Podobnost Karla Köchera s Václavem Klausem je čistě náhodná! (Ačkoli vzhledem ke Köcherově minulosti nelze vyloučit, že během těch deseti roků prezidentování na Hradě za někdejšího předsedu ODS zaskočil. Ať už se svolením, nebo bez něj.)
Se svou paní přicestovali v 60. letech za velkou louži. Zatímco on se postupně dostal až k přísně tajným informacím CIA, které pak stejně tajně poskytoval lidem, kteří prováděli v Československu špionážní činnost, a dokonce informoval i samotnou KGB, jeho paní se stala vlivnou osobou v obchodě s diamanty, tudíž pro Köcherovi nebyl problém stýkat se s velice vlivnými lidmi a získávat od nich mimořádně zajímavé kontakty. Jenže co si budeme povídat, jistě existuje celá řada bezpečnějších povolání, než být dvojitým agentem v době studené války.
Námět tohoto dokumentu Jakuba Wágnera (nejedná se o toho slavného rybáře a syna hudebníka Karla), který si předtím posvítil třeba na legendárního
žokeje Josefa Váňu, byl rozhodně více než solidní. Ale pokud bych měl jedním slovem charakterizovat zpracování? To slovo by bylo CHAOS! Například chvíli se mluví o nějakém ruském špionovi a hned poté v podstatě bez širších souvislostí přejde řeč na sexuální orgie (pouze řeč, nikoliv obraz!). Tvůrcům se sice podařilo získat tehdejší záznamy, které si můžeme poslechnout, ale co je to platné, když většině z nich není vůbec rozumět a opatřeny titulky jsou jenom v jednom jediném případě. Paradoxně v tom, ve kterém je bez problémů slyšet každé slovo.
Z Köcherovy složky 44503 rovněž předčítá
Kryštof Hádek a občas se nějaké pasáže objeví i v obraze. Ale moudrý z nich asi bude málokdo. Jednak tam nejsou k dispozici dostatečně dlouho a jednak se stává, že do toho někdo dál mluví, a pak je docela problém stanovit si priority, na co se vlastně soustředit. Určitě by se tam našly zajímavé informace, ale když nebudeme poslouchat ten komentář, tak může taky něco důležitého, co třeba bude později ještě využito, uniknout. Prostě
RINO – Příběh špiona volí tak nešikovný koncept, že se není čemu divit, že se od něj sám pan Köcher distancoval.
Občas se najdou nějaké souvislejší záchytné body, jako třeba ta pasáž, kde se povídá o diamantech, okolnosti zatčení a zmínka o Glienickém mostě, který byl známý též jako
Most špionů. Nicméně podle reakcí lidí v sále mám ten dojem, že nejvíce zbystřili při absurdně směšném záznamu hodnocení nějakého uvědomělého socialisty, a také nenadálý příchod jedné paní při natáčení u jistého venkovského špionského domu, podle všeho nedaleko Prahy, přičemž tahle paní patří k těm, které všechno vědí, všechno znají, všechno zdárně vyřeší. Viděla kameru, a tak vycítila příležitost na těch svých pět minut slávy. Nic proti, avšak její povídání mnoho nového a objevného neprozradí. Pouze přiměje obecenstvo ke smíchu. A to si myslím, že vzhledem k tématu není dobré, protože to odvede pozornost klidně i na dvě další minuty, během kterých se toho zase máme hodně dozvědět. Něco podobného bylo k vidění a slyšení i v dokumentu
Filmová lázeň, ale ten pojednává o věcech, kdy nikomu nešlo ani na moment o život.
Vrcholem všeho je potom závěrečný výčet, ve kterém budeme seznámeni s lidmi, kteří se odmítli ve filmu
RINO – Příběh špiona objevit, přičemž v tomto výčtu nechybí ani jméno Köcherovy manželky Hany. Její přímá účast by dílu rozhodně nesmírně pomohla. Stejně jako účast Zbigniewa Brzezińskiho, poradce amerických prezidentů Jimmyho Cartera a Baracka Obamy. Více prostoru mohl dostat i bývalý starosta New Yorku Rudy Giuliani (třebaže jen na archivních materiálech), kterého si možná pamatujete
z této epizody. Pak tu máme ještě několik rozhovorů s Američany, například právníkem Karla Köchera, nebo s ruským bývalým šéfem KGB. Ale odnést si z nich něco je prostě problém. Nedá se nic dělat. Jen zopakovat, že ten koncept filmu
RINO – Příběh špiona zkrátka není dobře vystavěný.
RINO – Příběh špiona je dílo, ze kterého nejsou v této podobě jasné ani ty nejzákladnější věci. Bylo to, co Karel Köcher dělal cool, nebo to bylo nějak vyloženě špatné a mohlo to způsobit značné problémy některým lidem, nebo to až takhle dramatické nebylo? Jaký je ve skutečnosti, resp. opravdu jej ta práce, které se věnoval, hodně změnila? (S určitostí lze napsat akorát to, že má systematický odpor vůči normalizačnímu režimu, neboť to sám uvádí v distribučních materiálech.) A vůbec, co tedy ve službách CIA konkrétně dělal? Troufám si tvrdit, že pokud vás toto téma zajímá, bylo by lepší přečíst si knihu Vladimíra Ševely s názvem Český krtek v CIA. RINO – Příběh špiona totiž působí dojmem, že začne všechno dávat větší smysl až tak při třetím čtvrtém zhlédnutí. Je to velká škoda, ale zároveň to utvrzuje v tom, že dokumenty prostě do kin nepatří, třebaže jejich vytvoření může být mnohdy ještě náročnější, než tomu je v případě hraného filmu.
FOTO: A-COMPANY
