Speciál: O knize World of Warcraft: Kronika

Vše co jste chtěli vědět o světě Warcraftu, ale nevěděli jste, kde to zjistit? Jakožto alternativní název by předchozí věta neobstála. Kniha World of Warcraft: Kronika totiž představuje teprve Svazek 1, což znamená, že se jedná o dílo sice propracované, leč neúplné. V závěru této publikace se setkáme s termínem Temný portál. Příběhy jsou vždy uvedeny titulkem – např. 10 tisíc let před Temným portálem, 7300 let před Temným portálem, 2800 let před Temným portálem apod. A čtenář, který se s Warcraftem seznámil ne díky videohrám, ale prostřednictvím filmu Duncana Jonese, si říká: „Co to asi ten Temný portál je? Vzhledem k tomu, jak monstrózní prvky obsahují předchozí příběhy v knize, to musí být něco fakt bombastického.“ No jo, jenže 45 let před Temným portálem následuje konečná s dodatkem POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ, což by klidně mohlo být až s premiérou druhého warcraftského filmu.

 

 

Události zobrazené v Prvním střetu ve World of Warcraft: Kronice také nenajdeme. A že by děj té trikové fantasy nějak výrazně osvětlila, to se proto taky napsat nedá. V knize se můžeme dočíst o Strážci Medivhovi, o magickém felu, pochopitelně o Azerothu … ale nepadne ani zmínka o orcích, i když to je možná na jednu stranu dobře. Zároveň si ovšem uvědomíme, že zvolený příběh Prvního střetu není zrovna šikovný a šťastný. Protože svět Warcraftu nabízí tolik jiných pozoruhodností, že film, ač nabídl vynikající CGI efekty a Paulu Patton, prostě nemohl naplno ohromit. Nicméně na plátna se může klidně dostat bezpočet dalších, tak jako v případě Star Wars.

Jelikož Kronika nám umožňuje prozkoumat maximálně propracovanou mytologii, a to tvůrci ještě v závěru tvrdí, že některé události byly popsány jen stručně, a tak přikládají seznam dostupných děl, která je dále rozšiřují. Samotná kniha je rozdělena do čtyř kapitol – Mýtus, Pradávný Azeroth, Prastarý Kalimdor a Nový svět. V závěru se nacházejí vysvětlivky, což naštěstí nejsou další doplňující informace, neboť pak by byla Kronika značně nepřehledná, nýbrž pouze původní anglické názvy různých pojmů. V úvodu si naopak stručněji vysvětlíme jiné důležité pojmy, představeny nám budou také říše bytí i obyvatelé vesmíru a různé, dále se štěpící rasy. A těch tedy v tomto fantasy světě není úplně málo.

Jsou tu Páni Prázdnoty, Naaru, Titáni, Plamenná legie, anubidové, Staří bohové, Strážci, Bohové divočiny, nemrtví, Elementálové, démoni, pochopitelně nemůžou chybět elfové, n’raqi (známí též jako Beztvářní), aqirové, Vytepaní, hlinění, tol’virové, mogu, draci a protodraci, Ásové, Vanové, trpaslíci, Souhvězdní, trollové, eredarové, draenei (vypovězení), Mo’argové, duchové, obři, vrtulové, kvaldirové, Páni pekel, golemové, lidé, jalgarové, srstnatci, kentauři, Zandalari, Drakkari, Amani, Gurubashi, mantidi, pandareni, grummlové, saurokové, Nebešťané, (bílí) tygři, hozenové, bájmistři, jinyu, yaungolové, taureni, Soumrační, worgeni, dryády, druidové, gnómové, gnollové, kolbodové, hmyzí obludy, Skarabové, Wildhammerové, černokněžníci, Goblini, Anvilmarové a další.

 

 

Samozřejmě, že v takovém případěse musí počítat s řadou názvů a jmen. Máme tu Sargerase, Eonar, Aggramara, Pána větu Al’Akira, Pána ohně Ragranara, Matku skal Therezane, Starého boha Y’Shaarje, Vládce přílivu Neptulona, Velestrážce Ra, dále Galakronda, Alexstraszu, Lokena, Tyra, Archaedase, Ironayu, Kith’ixe, Lei, Shena, Sif, Malfurion či Aegwynn a místa jako hora Hyjal, Uldum, Údolí věčného rozkvětu, Uldaman, Hromová hora, Strom, Gilneas, Stormwind, Quel’Thalas, Křišťálový háj, Studna věčnosti a tak by se taky dalo ještě nějakou tu chvíli pokračovat.

Ani v Pánu prstenů toho jistě nebude tolik. Proto se určitě vyplatí nedělat ve čtení příliš dlouhé přestávky, jelikož se může stát, že nebudete přesně vědět kdo, kde a co. Některé již uvedené skutečnosti budou sice připomenuty, ale rozhodně to není pravidlem. Opakovaně jsou akorát předkládány mapy, neboť ve světě Warcraftu dochází ke změnám opravdu, opravdu často. Neškodilo by tedy, kdyby jich bylo ještě o malinko více. To platí i pro úžasné kresby, z nichž některé vypadají, jako by se o ně zasloužil sám Frank Frazetta. Fakt pěkné.

Ale jak tak člověk obrací přečtené stránky, začne mu docházet, že World of Warcraft v podstatě do značné míry kopíruje skutečný svět. Jakoby tvůrci až příšliš často vybírali události z historie světa a jenom je poupravili. Neřekl bych, že to má být sofistikovaná alegorie, leč spíše snadný způsob, jak si vynahradit nedostatek tvůrčí invence. Vždycky je totiž snadnější vycházet z něčeho, než začínat úplně od nuly. Stejně tak nemohou popřít inspiraci mexickými, egyptskými, řeckými, čínskými a některými dalšími starověkými a středověkými mýty. Jindy některé elementy hodně připomenou konkrétní filmy či díla známých spisovatelů (např. H. P. Lovecrafta).

 

 

Ani tady nechybějí příběhy o lásce, zradě, odvaze, šílenství, o sektách, o touze po moci a po vědění atd. A takové jsou čtivé skoro vždycky. Najdeme tu rovněž naprosto skvělé fantasy nápady, které by určitě bývaly stály za hlubší zamyšlení a větší rozvoj. Z toho důvodu lze knihu příznivcům žánru a samozřejmě i samotného Warcraftu jistě doporučit. I když už někde v její polovině nám dochází, že se do nekonečna budou v rámci každého příběhu (včetně těch půlstránkových) opakovat jak povídání o magii a energii, tak hlavně a především střety a boje a války a bitvy. Ale počkat. Možná proto se to jmenuje WARCRAFT.

FOTO: Nakladatelství CREW