Falcon
Kategorie: Ostatní
Recenze: Nikdy není pozdě
Autor: Tomáš Kordík -
Ricki Rendazzo, vlastním jménem Linda Brummel, vždycky chtěla dělat muziku. A 
zanedbávala kvůli tomu svou rodinu, takže ji vlastní rozhněvané děti nechtějí zvát na vlastní svatby. Jenže situace se poněkud zkomplikuje, když se dozví, že dceru Julii podvedl manžel. Musí proto cestovat z Kalifornie do Indianapolis (to je v Indianě) a pokusit se alespoň částečně napravit, co zpackala. A že toho, panečku bylo. Na rozdíl od bývalého manžela, který už roky bydlí s černoškou Maureen, ji dcera a dva synové, z nichž jeden se má ženit a ten druhý ne, nevidí zrovna rádi. Ale znáte to – na spoustu věcí nikdy není pozdě. A napravování pošramocených rodinných vztahů je jednou z nich.
Takhle, ne že by Ricki a její skupina The Flash, s jejímž členem chodí, nehrála dobře. Sice
neprodukuje své vlastní skladby, což je možná trochu škoda, ale ty převzaté dokáže podat s patřičným entuziasmem, skoro na úrovni originálu. Nicméně přesto po nocích hraje jen v jakémsi baru v Los Angeles, přes den pracuje za kasou v marketu a stejně nemá peníze. Takže kvůli tomuhle opustila svou rodinu? Jasně, tenkrát nikdo nemohl vědět, že to nedotáhne na úroveň, kdy by si mohla tykat s Mickem Jaggerem, Keithem Richardsem, Brucem Springsteenem, Erikem Claptonem, Avril Lavigne a dalšími rockovými hvězdami.
Prostě jen šla za svým snem prorazit v hudební branži, a pokud si dáte nějaký ambiciózní cíl,
musíte mu něco obětovat. Linda obětovala hodně, a přestože toto téma prostupuje celým filmem, rozhodně na něj mohl být kladen větší důraz. Takhle se mnohem více soustředíme na ty rodinné spory (s občasnou kratičkou odbočkou někam úplně jinam), které režisér Jonathan Demme podává poutavým způsobem. A to je vlastně obrovsky zajímavá věc, protože i když se vám může taky stát, že budou všechny postavy v Nikdy není pozdě mít naprosto jinou povahu než vy, tudíž konflikty (nejen ten v restauraci s Maxem, který opustil Julii, a jeho novou přítelkyní) řeší vcelku nepochopitelným a zbytečně vyhroceným způsobem, stejně vás může tahle hudební dramedie hodně bavit.
A není to jenom kvůli dobrým hereckým výkonům (vedle Meryl Streep je třeba zmínit Kevina Klinea, Ricka Springfielda, Audru McDonald a Mamie Gummer, což je skutečná dcera Meryl Streep) a na poslech příjemnému soundtracku. Svou nemalou zásluhu na tom má mimo faktu, že hudební vystoupení se natáčela živě bez playbacku, také absence vyloženě záporné postavy (sem tam vyhrocenější jednání některých se dá vzhledem k tomu, co o nich víme, pochopit) bezvadná kamera Declana Quinna, díky jejímž jemným pohybům a odpovídajícím velikostem záběrů se dají překousnout i ty okamžiky, které nemají až takové vyznění, jaké mít měly (Juliino váhání na svatbě). Vůbec některé z těch napjatějších vztahů by bývalo nebylo od věci více zdramatizovat, tak jako by bývalo nemuselo být na škodu více přiblížit rozpoložení některých postav, jenže to by potom nebylo možné dosáhnout toho hlavního záměru.
Nikdy není pozdě napsala Diablo Cody, což je bývalá striptérka, která se rozhodla, že vymění tyč za počítač a začne psát scénáře. Hned ten první – a podle mého názoru extrémně nadhodnocený – od ní dostal název Juno a získal Oscara! Následovala legrační věc s ještě legračnějším českým titulem Bacha, kouše!, pak to díky ní zkusila Charlize Theron Znovu a jinak. Ovšem při sledování Nikdy není pozdě se nešlo zbavit dojmu, že šlo pro tuto scenáristku o nejosobnější projekt. Projekt, ke kterému proto můžeme být o něco tolerantnější a který možná mohla režírovat Nancy Meyers, neboť chce rovněž být laskavý, upřímný a miloučký. Jako ty její.
FOTO: Falcon
zanedbávala kvůli tomu svou rodinu, takže ji vlastní rozhněvané děti nechtějí zvát na vlastní svatby. Jenže situace se poněkud zkomplikuje, když se dozví, že dceru Julii podvedl manžel. Musí proto cestovat z Kalifornie do Indianapolis (to je v Indianě) a pokusit se alespoň částečně napravit, co zpackala. A že toho, panečku bylo. Na rozdíl od bývalého manžela, který už roky bydlí s černoškou Maureen, ji dcera a dva synové, z nichž jeden se má ženit a ten druhý ne, nevidí zrovna rádi. Ale znáte to – na spoustu věcí nikdy není pozdě. A napravování pošramocených rodinných vztahů je jednou z nich.Takhle, ne že by Ricki a její skupina The Flash, s jejímž členem chodí, nehrála dobře. Sice
neprodukuje své vlastní skladby, což je možná trochu škoda, ale ty převzaté dokáže podat s patřičným entuziasmem, skoro na úrovni originálu. Nicméně přesto po nocích hraje jen v jakémsi baru v Los Angeles, přes den pracuje za kasou v marketu a stejně nemá peníze. Takže kvůli tomuhle opustila svou rodinu? Jasně, tenkrát nikdo nemohl vědět, že to nedotáhne na úroveň, kdy by si mohla tykat s Mickem Jaggerem, Keithem Richardsem, Brucem Springsteenem, Erikem Claptonem, Avril Lavigne a dalšími rockovými hvězdami.Prostě jen šla za svým snem prorazit v hudební branži, a pokud si dáte nějaký ambiciózní cíl,
musíte mu něco obětovat. Linda obětovala hodně, a přestože toto téma prostupuje celým filmem, rozhodně na něj mohl být kladen větší důraz. Takhle se mnohem více soustředíme na ty rodinné spory (s občasnou kratičkou odbočkou někam úplně jinam), které režisér Jonathan Demme podává poutavým způsobem. A to je vlastně obrovsky zajímavá věc, protože i když se vám může taky stát, že budou všechny postavy v Nikdy není pozdě mít naprosto jinou povahu než vy, tudíž konflikty (nejen ten v restauraci s Maxem, který opustil Julii, a jeho novou přítelkyní) řeší vcelku nepochopitelným a zbytečně vyhroceným způsobem, stejně vás může tahle hudební dramedie hodně bavit.A není to jenom kvůli dobrým hereckým výkonům (vedle Meryl Streep je třeba zmínit Kevina Klinea, Ricka Springfielda, Audru McDonald a Mamie Gummer, což je skutečná dcera Meryl Streep) a na poslech příjemnému soundtracku. Svou nemalou zásluhu na tom má mimo faktu, že hudební vystoupení se natáčela živě bez playbacku, také absence vyloženě záporné postavy (sem tam vyhrocenější jednání některých se dá vzhledem k tomu, co o nich víme, pochopit) bezvadná kamera Declana Quinna, díky jejímž jemným pohybům a odpovídajícím velikostem záběrů se dají překousnout i ty okamžiky, které nemají až takové vyznění, jaké mít měly (Juliino váhání na svatbě). Vůbec některé z těch napjatějších vztahů by bývalo nebylo od věci více zdramatizovat, tak jako by bývalo nemuselo být na škodu více přiblížit rozpoložení některých postav, jenže to by potom nebylo možné dosáhnout toho hlavního záměru.
Nikdy není pozdě napsala Diablo Cody, což je bývalá striptérka, která se rozhodla, že vymění tyč za počítač a začne psát scénáře. Hned ten první – a podle mého názoru extrémně nadhodnocený – od ní dostal název Juno a získal Oscara! Následovala legrační věc s ještě legračnějším českým titulem Bacha, kouše!, pak to díky ní zkusila Charlize Theron Znovu a jinak. Ovšem při sledování Nikdy není pozdě se nešlo zbavit dojmu, že šlo pro tuto scenáristku o nejosobnější projekt. Projekt, ke kterému proto můžeme být o něco tolerantnější a který možná mohla režírovat Nancy Meyers, neboť chce rovněž být laskavý, upřímný a miloučký. Jako ty její.
FOTO: Falcon
