Rozhovor: Andrea Sedláčková

Režisérka Andrea Sedláčková žije střídavě v Praze a ve Francii. V těchto podzimních dnech však pobývá ve své rodné vlasti. Hlavním důvodem není ani tak fakt, že nedávno vyšel na DVD a Blu-ray její nejnovější film Fair Play, nýbrž skutečnost, že na pulty knihkupectví se dostává její kniha Moje pařížská revoluce. A právě při jednom z propagačních setkání jsme ji pro vás bleskově vyzpovídali.

FDb: Co přesně se mohou čtenáři dočíst ve vaší nové knížce?
Andrea Sedláčková: Tak spoustu drbů (smích). Ne, ta knížka je složená z deníku, který jsem si psala v roce 1989, z dopisů, které jsem dostávala a psala. Takže je tam popis situací společensko-politických. Pak je tam druhá rovina, která představuje můj pohled na to, jaké to je žít ve Francii a jací jsou Francouzi. A pak je tam ještě pasáž o mojí rodině. O mém tatínkovi, jak jsem objevila, že byl agent rozvědky.

FDb: Nepřemýšlela jste, že byste všechno rozšířila třeba až do současnosti? Když přihlédneme k vaší filmové kariéře ve Francii, tak by rozhodně muselo být, o čem psát, a jistě by to taky bylo zajímavé počtení …
Andrea Sedláčková: Když se tahle knížka bude libit a lidé si ji budou kupovat, tak ráda napíšu pokračování. Ale jenom ty čtyři měsíce pokryly 250 stránek (smích). Ale tahle perioda byla obzvláště zajímavá, protože vlastně v té zemi začínáte a bojujete o to své místo na Slunci. A pak, když už v té zemi delší dobu žijete, tak prostě řešíte takové ty normální problémy typu: „má mě rád/nemá mě rád“ nebo „budu tělat tuhle práci/nebudu dělat tuhle práci“.

FDb: Letos měl premiéru váš film Fair Play, který pojednává o kontroverzním tématu dopingu v 80. letech. Setkala jste se více s pozitivními nebo negativními ohlasy?
Andrea Sedláčková: Tak setkala jsem se více s pozitivními ohlasy. I filmové kritiky byly docela pozitivní. Ale vždycky někdo nějakou chybu v tom filmu najde. Já sama vím, že tam nějaké jsou. Takže když mě někdo zkritizuje, tak s ním povětšinou absolutně souhlasím (smích). Ale nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi někdo řekl, že je to vyloženě špatné nebo pitomé. Lidé jsou na mě asi hodní a většinou neříkají všechno, co si myslí.

FDb: Jste spokojená s návštěvností filmu Fair Play v kinech (film vidělo cca 66 000 lidí – pozn. aut.)?
Andrea Sedláčková: Tak my jsme od začátku věděli, že dnešní publikum úplně nezajímají filmy, které se odehrávají za komunismu, jsou lehce deprimující, a také se tam mluví o dopingu a o státní policii. Takže jsme věděli, že to asi nebude trhák typu třeba nějaké veselohry. Ale počet diváků, který jsem si představovala, to splnilo, takže jsme byli spokojení. A ten film má teď poměrně dobrou mezinárodní kariéru.

FDb: Na jaké festivaly se ho podařilo dostat?
Andrea Sedláčková: Byl v korejském Ulsanu, teď je v Chicagu, já jsem s ním byla v Londýně … Teď si všechno nevybavím, protože nemám čas všude jezdit, ale ten film jezdí pořád.

FDb: Do hlavní role jste obsadila herečku Judit Bárdos. Původně jste měla ale vyhlédnutou jinou herečku. Asi se vám nebude chtít prozradit, která to byla ...
Andrea Sedláčková: Ne (úsměv). To se nedělá.

FDb: Je nějaký jiný český film, který vás v poslední době zaujal?
Andrea Sedláčková: Já jsem moc českých filmů v poslední době neviděla, abych vám řekla pravdu. Viděla jsem Díru u Hanušovic, která se mi v něčem líbila a v něčem ne. Ale neviděla jsem film Petra Václava (Cesta ven – pozn. aut.), což mě mrzí, protože to je můj kamarád.

FDb: Studovala jste filmovou školu tady i ve Francii. Můžete zkusit porovnat jejich úroveň?
Andrea Sedláčková: Já jsem studovala FAMU ještě před revolucí. A měla jsem pocit, že jsme do té školy moc nechodili. Ale měli jsme výbornou partu, protože já jsem byla v ročníku s Honzou Hřebejkem, Petrem Jarchovským, Martinou Formanovou, Petrem Zelenkou, ... Takže my jsme si vlastně byli vzájemnými kritiky a myslím si, že to, že všechno byly silné osobnosti, mě ovlivňovalo v touze po větších výsledcích. A když jsem přijela do Francie, tak jsem jednak neuměla pořádně francouzsky a jednak jsem měla pocit, že tam všichni jedou sami za sebe a tvrdě si tam vytvářejí tu kariéru. Ale ta škola (FEMIS – pozn. aut.) byla taky především technicky zaměřená. Takže tam jsem se naučila tu techniku. Ale to hlavní pro film, to emocionální, jsem se naučila v Praze.

FDb: Ve Francii jste mimo jiné stříhala vynikající, na Oscara nominovaný film Šťastné a veselé. Jak jste se k tomu dostala?
Andrea Sedláčková: Já jsem s tím režisérem (Christian Carion – pozn. aut.) už předtím jeden film (Jedna vlaštovka jaro udělá – pozn. aut.) dělala. A k tomu jsem se dostala tak, že jsem stříhala ještě jiný film, který byl potom v soutěži v Cannes. A producent Šťastných a veselých ho tam viděl, líbilo se mu, jak byl sestříhaný, takže se na mě obrátil. Pak jsem si přečetla scénář, a protože se mi to líbilo, tak jsme se domluvili na spolupráci. Takhle to ve Francii chodí. Ale vlastně i v Čechách. Prostě uděláte nějakou práci, ta se někomu zalíbí a nabídne vám jinou práci.

FDb: Jak se ve Francii dívají na český film?
Andrea Sedláčková: Oni ho vůbec neznají. Starší generace zná Českou novou vlnu. Když je někomu nad padesát, tak ty Formanovy a Passerovy filmy zná. Ale jinak o současném českém filmu nemají potuchy.

FDb: Ani neznají třeba Zdeňka Svěráka?
Andrea Sedláčková: Ne. Pamatuju si, že když vyhráli za Kolju Oscara, tak ten film šel v kinech v Paříži, všude byly plakáty, ale lidi na to stejně vůbec nechodili.

FDb: Vaším dalším filmem by měli být Zbabělci podle Josefa Škvoreckého. Jak jste daleko s přípravami?
Andrea Sedláčková: Zatím jsme na bodu nula. Teprve začínáme shánět peníze, takže ještě žádné přípravy nejsou. 

FOTO: Tomáš Kordík