Kategorie: Speciál
Rozhovor: Lumír Němec
Autor: Tomáš Kordík -
Film Lone Survivor je velmi působivý a mistrně natočený. Ale co na něj říká člověk, který se věnoval stejné profesi jako jeho hlavní hrdinové?
FDB: Jaký tedy je váš názor na film Lone Survivor?
Lumír Němec: Ten film na mě působil velmi realisticky. I když není docela přesně možné vcítit se do těch pocitů, které ten chlap cítí, ačkoliv i tohle bylo docela dobře přiblížené. Ale jinak od samého začátku, od těch vztahů mezi těmi vojáky nebo tou mluvou se velmi přibližuje realitě.
FDB: Znal jste jakožto voják, který působil i v Afghánistánu, příběh téhle nepodařené americké mise?
Lumír Němec: Vůbec. Dneska jsem se s ním setkal poprvé.
FDB: A dostal jste se vy sám někdy do podobné situace, jako ti američtí vojáci tehdy v roce 2005, resp. teď ti hrdinové ve filmu?
Lumír Němec: Ne až do takovéhle situace, ale dostal jsem se do situace, kdy jsme v roce 2007 pracovali pro Brity a dostali jsme se do oblasti u vesnice Shurakay, kde zrovna probíhala britská ofenziva proti proudu řeky Helmand, protože tehdy tam Britové postupně vytlačovali Talibance dál a dál na sever. A my jsme se tam u té vesnice Shurakay objevili zrovna v tom okamžiku, kdy tam měli odpaliště neřízených raket a napadali koaliční jednotky. A protože jsme se tam objevili, tak přestali ostřelovat tu depozici těch spojeneckých vojáků a já jsem dostal rozkaz zůstat na místě. Po dvou hodinách jsem pak žádal britské vedení, abych se mohl stáhnout někam jinam, protože nejhorší je, když jste vlastně statický terč, protože opravdu není dobré zůstávat delší dobu na jednom prostoru. Ale oni řekli, ať tam ještě zůstanu. A tak jsem žádal o podporu vrtulníku, ale ten byl pryč a zhruba po dvou a půl hodinách na nás zaútočilo asi 60 Talibanců. Nás tam bylo asi 18 chlapů a naštěstí jsme měli s sebou nějakou techniku, ale přesto, oni měli takovouto převahu a stříleli na nás z RPG, minometů a kulometů. Tak jsme tam po sobě chvíli stříleli a nakonec se nám odtamtud podařilo dostat, akorát jeden kolega měl smůlu a to RPG mu utrhlo nohu. Takže tohle byl asi ten nejostřejší střet s Talibanci, který jsem zažil.
FDB: A konkrétně tuhle oblast, kde se tenkrát pohybovali ti američtí vojáci z mise Red Wings osobně znáte?
Lumír Němec: Tak já jsem byl na jižním Helmandu a tohle bylo někde u Džalálábádu, což je trošičku někde jinde. Ale znám základnu Bagram, tam jsem samozřejmě byl, ale jinak jsme se spíše pohybovali právě na tom jižním Helmandu, což je více pouštní oblast. A my jsme fungovali na rozhraní pouště a tzv. zelené zóny, což je zóna zhruba kilometr na každou stranu od řeky Helmand, kde pěstují obilí a je tam tráva a vegetace. A oni ji používají taky k přesunu munice, techniky a lidí. Takže my jsme byli v téhle oblasti.
FDB: Teď možná osobnější otázku. Co vás vedlo k tomu stát se vojákem?
Lumír Němec: Tak to je naprosto prozaická věc – mě to bavilo, chtěl jsem to dělat. Nebudu vám tady mluvit o nějakém patriotismu nebo poslání. Byla to práce a bavilo mě to. A já jsem chtěl být voják vždycky, ale jsem starší ročník a nenávidím komunisty! A jít do armády v 80. letech znamenalo stát se železnou pěstí strany, což bylo pro mě něco naprosto nepřestavitelného, a proto jsem začal dělat něco jiného. Ale potom přišla revoluce a já jsem zjistil, že existuje policejní komando a že přesně to bych chtěl dělat. Takže jsem šel k policii, ale už s tím, že bych se chtěl dostat k armádě. A to se mi podařilo. V armádě jsem pak po roce začal dělat šéfa toho speciálního oddělení a měl jsem možnost jet do Afghánistánu … Takže mě to prostě bavilo.
FDB: A dostal jste se i do jiných zemí?
Lumír Němec: Ještě jako policajt jsem byl Iráku, kde jsem dělal v podstatě obranného ambasadora, a o dva roky později, v roce 2006 jsem byl v Kosovu, kde jsem dělal šéfa ochranky plukovníka Vodehnala. Ale do bojových misí jsem se dostal jen s armádou v tom Afghánistánu.
foto z filmu Lone Survivor
FDB: Jaký tedy je váš názor na film Lone Survivor?
Lumír Němec: Ten film na mě působil velmi realisticky. I když není docela přesně možné vcítit se do těch pocitů, které ten chlap cítí, ačkoliv i tohle bylo docela dobře přiblížené. Ale jinak od samého začátku, od těch vztahů mezi těmi vojáky nebo tou mluvou se velmi přibližuje realitě.
FDB: Znal jste jakožto voják, který působil i v Afghánistánu, příběh téhle nepodařené americké mise?
Lumír Němec: Vůbec. Dneska jsem se s ním setkal poprvé.
FDB: A dostal jste se vy sám někdy do podobné situace, jako ti američtí vojáci tehdy v roce 2005, resp. teď ti hrdinové ve filmu?
Lumír Němec: Ne až do takovéhle situace, ale dostal jsem se do situace, kdy jsme v roce 2007 pracovali pro Brity a dostali jsme se do oblasti u vesnice Shurakay, kde zrovna probíhala britská ofenziva proti proudu řeky Helmand, protože tehdy tam Britové postupně vytlačovali Talibance dál a dál na sever. A my jsme se tam u té vesnice Shurakay objevili zrovna v tom okamžiku, kdy tam měli odpaliště neřízených raket a napadali koaliční jednotky. A protože jsme se tam objevili, tak přestali ostřelovat tu depozici těch spojeneckých vojáků a já jsem dostal rozkaz zůstat na místě. Po dvou hodinách jsem pak žádal britské vedení, abych se mohl stáhnout někam jinam, protože nejhorší je, když jste vlastně statický terč, protože opravdu není dobré zůstávat delší dobu na jednom prostoru. Ale oni řekli, ať tam ještě zůstanu. A tak jsem žádal o podporu vrtulníku, ale ten byl pryč a zhruba po dvou a půl hodinách na nás zaútočilo asi 60 Talibanců. Nás tam bylo asi 18 chlapů a naštěstí jsme měli s sebou nějakou techniku, ale přesto, oni měli takovouto převahu a stříleli na nás z RPG, minometů a kulometů. Tak jsme tam po sobě chvíli stříleli a nakonec se nám odtamtud podařilo dostat, akorát jeden kolega měl smůlu a to RPG mu utrhlo nohu. Takže tohle byl asi ten nejostřejší střet s Talibanci, který jsem zažil.
FDB: A konkrétně tuhle oblast, kde se tenkrát pohybovali ti američtí vojáci z mise Red Wings osobně znáte?
Lumír Němec: Tak já jsem byl na jižním Helmandu a tohle bylo někde u Džalálábádu, což je trošičku někde jinde. Ale znám základnu Bagram, tam jsem samozřejmě byl, ale jinak jsme se spíše pohybovali právě na tom jižním Helmandu, což je více pouštní oblast. A my jsme fungovali na rozhraní pouště a tzv. zelené zóny, což je zóna zhruba kilometr na každou stranu od řeky Helmand, kde pěstují obilí a je tam tráva a vegetace. A oni ji používají taky k přesunu munice, techniky a lidí. Takže my jsme byli v téhle oblasti.
FDB: Teď možná osobnější otázku. Co vás vedlo k tomu stát se vojákem?
Lumír Němec: Tak to je naprosto prozaická věc – mě to bavilo, chtěl jsem to dělat. Nebudu vám tady mluvit o nějakém patriotismu nebo poslání. Byla to práce a bavilo mě to. A já jsem chtěl být voják vždycky, ale jsem starší ročník a nenávidím komunisty! A jít do armády v 80. letech znamenalo stát se železnou pěstí strany, což bylo pro mě něco naprosto nepřestavitelného, a proto jsem začal dělat něco jiného. Ale potom přišla revoluce a já jsem zjistil, že existuje policejní komando a že přesně to bych chtěl dělat. Takže jsem šel k policii, ale už s tím, že bych se chtěl dostat k armádě. A to se mi podařilo. V armádě jsem pak po roce začal dělat šéfa toho speciálního oddělení a měl jsem možnost jet do Afghánistánu … Takže mě to prostě bavilo.
FDB: A dostal jste se i do jiných zemí?
Lumír Němec: Ještě jako policajt jsem byl Iráku, kde jsem dělal v podstatě obranného ambasadora, a o dva roky později, v roce 2006 jsem byl v Kosovu, kde jsem dělal šéfa ochranky plukovníka Vodehnala. Ale do bojových misí jsem se dostal jen s armádou v tom Afghánistánu.