Z domova: Jiří Suchý B R O J Í M

Tak už zase musím brojit. Ale to už je můj osud. Zachraňoval jsem kdysi divadlo na které dopadala nenávist komunistické vrchnosti a přežil jsem ji. Čelil jsem nečekaným ekonomickým zvratům v současnosti a učelil jsem to. A teď zase musím brojit proti novým snahám o likvidaci Semaforu. V různých časopisech a novinách se objevují stále častěji články z nichž se dovídám, že bychom měli nebýt. Nu, prosím, nejsem z těch, kteří se vnucují tam, kde jsou nežádáni. Ale my žádaní jsme, v tom je ten rozdíl. Ti co by nás ochotně oželeli jsou ve výhodě - mají k dispozici tisk a mohou tam napsat kdykoliv cokoliv. Ačkoliv i já bych si při nejhorším dokázal získat místo na stránkách deníků - vždyť stačí jen málo: vymyslet si nějaký atraktivní způsob protestu a psát se o mně bude všude. Atraktivní způsob protestu jsem volil zatím jen jednou - když nám magistrát položil nůž na krk. Mé fotografie pak zdobily titulní strany nejrůznějších listů a k mým protestům se přidávali nejrůznější občané. To si však nechávám až kdyby došlo k nejhoršímu. Teď se dobrovolně spokojuji s tím, že svůj názor předkládám na těchto našich stránkách těm, kteří je sledují. A těch je o několik set tisíc méně než čtenářů denního tisku.

Nu a teď k věci - ne že by se mi do toho moc chtělo, ale cítím se být povinován všem přátelům divadla Semafor, a jsou to skvělí lidé - mnozí z nich svým významem vysoce převyšují ty, kteří nám nedokážou přijít na jméno. To mě posiluje.
Je mi to už trapné, ale zase půjde o paní Machalickou. Nemůžu jí upřít, že rozumí divadlu - upírají ji to jiní, ti, co se cítí být postižení její kritikou, což je pochopitelné, ale postižený nemusí mít vždycky pravdu. Divadlu nejspíš paní Machalická rozumí, ale co vím bezpečně - nerozumí Semaforu. To jí nevytýkám, ostatně není jediná. Semafor prostě nesplňuje její představy o tom, jak má divadlo vypadat. Nu a co. Jsou její představy skutečné jedinou nezpochybnitelnou pravdou? Ona si asi myslí, že ano, já si myslím, že ne. Mé názory jsou ovšem v jejích očích méněcenné - ona tu věc vystudovala, a tak ví. Já zase vím z praxe, že kupříkladu herci a herečky, kteří vystudovali patřičnou školu, zůstávají mnohdy ve stínu těch, kteří nic nevystudovali.
Zkrátka paní Machalická nám upírá právo na místo ve spektru divadelních scén, protože, jak píše, jsme "už dávno na huntě jak umělecky, tak finančně." Ta finanční hunta je prokazatelně nepravdivá. Pokud své informace získává z bulvárního plátku Rytmus života, obrátila se na list, který lže jako když tiskne. Výkřiky, že nás čeká bankrot a exekuce, že herci naříkají, že jim dlužím velké peníze atd. jsou vylhané od a do zet. Naše hospodaření je vyrovnané, nikomu nic nedlužíme, všem smlouvám jsme dostáli a dokážeme se vyrovnat i se stále se snižujícím grantem. To je totiž výhoda autorského divadla: nedostává se nám peněz na drahou inscenaci, napíšu rychle novou hru pro tři nebo pět herců. Samozřejmě, že jest mi číst v novinách kritické hlasy, že naše hra je spíchnuta horkou jehlou, a je tomu tak. K tomu lze jen dodat, že všech pět her minulé sezóny bylo spíchnuto horkou jehlou, ale zachránil jsem tím divadlo před katastrofou a dnes už můžu píchat jehlou zcela chladnou. (A úspěšné předpremiéry šesté komedie Kdyby 1000 klarinetů ukázaly, že to nese ovoce.) Takže výtku, že jsme finančně na huntě si, prosím, paní Machalická škrtněte, anebo upřesněte co si představujete pod slovem hunta.

Nedávno zmíněná paní Machalická napsala v Lidových novinách, že jsme tisíckrát horší než Ypsilonka. Tehdy jsem ji opravil, že jen pětsetkrát. Tentokrát přitvrdila, a jak vidíte, já taky. A vzkazuju jí (snad se jí to donese):
V hledišti Semaforu vídám pozoruhodné diváky. Zkusím tu vyjmenovat ty, na které si zrovna vzpomenu: Ludvík Vaculík, (schází tu Arnošt Lustig, který dokázal na jednu a tutéž hru přijít i dvakrát v týdnu), Karel Hvíždala, Vladimír Páral, prof. MUDr. Pavel Pafko DrSc, Doc.Pavel Bartůněk (a když jsme u těch Pavlů, není to zase tak dávno, co u nás byli pravidelnými návštěvníky ministři kultury Pavel Dostál a Pavel Tigrid), často tam vídám Václava Hudečka s chotí Evou Trejtnarovou, taky dirigenta Libora Peška tu vídávám, stálými našimi diváky jsou operní pěvci - Richard Haan, Soňa Červená, oba držitelé Ceny Thalie, nehledě k jiným oceněním, astrofyzik RNDr Jiří Grygar CSc, výtvarníci s evropským renomé Adolf Born, Vladimír Suchánek, Jiří Slíva? Režiséři Jiří Menzel a Miloš Forman, (ten kdykoliv se objevil v Praze), Doc.ing Ivan M.Havel CSc. Ph. D., a z kolegů je to ještě náš urputný divák Stanislav Zindulka, který nescházel na našich hrách kam až mi paměť sahá. Tak bych mohl vypočítávat dál a tak se omlouvám těm, kteří mi zrovna v tomto okamžiku nenaskočili, doplním a zveřejním je tu později ve veřejném dopise, kterým je pozvu do další sezóny. Je jich ještě dlouhá řada. Vynechávám ty, o nichž mám jistotu, že k nám chodí a ne, že u nás byli, je-li mi rozuměno.
Paní Machalická může namítnout: Ano, jsou to významné osobnosti, ale divadlu nerozumí, zatímco já ano. I já mám argument: Do Semaforu se nechodí "rozumět divadlu", v tom je jablko našeho sváru. Do Semaforu se chodí za dobrým pocitem a za kultivovanou zábavou, které v naší vlasti není zase tak mnoho. Že to, co se u nás koná, kultivované je soudím podle toho, že našimi stálými diváky jsou právě ti, které jsem tu zmiňoval. Nebo že by měli pokleslý vkus? Ó, to si snad nemůže myslet ani Jana Machalická. Pečlivě schraňuju krásné dopisy, které mi mnozí z nich poslali. Dopisy, tak nádherně jiné než jsou žlučovitá likvidační slova vytištěná tiskařskou černí. Chlubím se tu jimi a jsem na svou klientelu pyšnej. No nedivte se, prosím vás... v takový krásný společnosti...
Je tomu víc než třicet roků co nás paní Machalická znectila v tisku sdělením, že na představení pozorovala maminu s taťkou, které by očekávala spíš na Šimkovi a Krampolovi. Už tenkrát jsem pochopil, že nejsme šálek jejího čaje. Určitě, kdyby chtěla, povšimla by si i kultivovanějších diváků, ale to ona nechtěla. Napsal jsem tenkrát, že taťka, který místo aby šel do hospody, vezme maminu a jde s ní do divadla, si nezaslouží slova pohrdání.
Ale je tomu už víc než třicet roků. Ano, tak dlouho už trvá zášť Jany Machalické k Semaforu a já k ní ne a ne pociťovat nenávist. Ne, že bych nechtěl, ale nějak mi to nejde. Nenávist, žluč a jedy jsem se naučil za ta léta pouze vnímat a ne produkovat. Prostě jsem dosud nepropadl kouzlu nenávisti. Dokonce bych rád pozval paní Machalickou k Suchejm na kafe, při kterém bychom si možná leccos objasnili. Nebo taky ne, přijde na to. Nepředpokládám, že je horlivou čtenářkou našich stránek, ale předpokládám, že se jí to třeba donese.
Končím, a na mysli mi tane jedno čtyřverší písně, kterou jsme zpívali na prknech našeho pokleslého divadla:

 

Chodíme světem coby
Šediví muklové
A vrabec vlastní zloby
Nás k smrti uklove...

 

A říkám si, že bychom mohli Semafor přejmenovat po vzoru Divadla Na Zábradlí, na Divadlo Na Huntě. Možná, že by to byl dobrý marketingový tah.